Tato informace mě opravdu zaujala, obzvláště pak možnost vychutnat si některé skladby Anathemy v původním zvukovém podání, tj. tak, jak byly složeny - pouze kytara a zpěv... občas piáno... moc jsem se těšil. Jen jsem měl obavu z nápadu uspořádat tento koncert v klubu Batalion, kde není skoro žádná pódiová aparatura a velmi často se zvuk podivně tříští v nevelkém prostoru klubu. Naštěstí zájem ze strany fanoušků donutil pořadatele přesunout tuto akcičku do nedalekého klubu Rock Café, který svým vybavením, umístěním i prostory patří mezi opravdu výborné pražské kluby. Pokud si chcete nějakou kapelu vychutnat nejen pohledem na jednotlivé hráče, ale i po zvukové stránce, tak vám Rock Café vřele doporučuji.
Bylo jasné, že dojde k navýšení vstupu, ale pořádající agentura Shindy production se zachovala velmi solidně. Ti, co měli lístky z předprodeje byly tohoto navýšení ušetřeni a ostatní zaplatili o 20 Kč víc (někteří o 50,- když si chtěli koncertík vychutnat v sedě z připravených židlí).
Začátek koncertu byl stanovený na 19.00 hodinu, ale hrát se začalo až něco po 20.00. Příjemně zaplněné Rock Café nejdříve navštívil Danny se svým kamarádem Seanem Judem z kapely Leafblade. Usedli za připravené mikrofony a spustili na elektroakustické kytary éterickou skladbičku Sunset Hypnos. Hned v úvodu bylo jasné, že zvuk celého koncertu bude vynikající... a já jen dodám, že je veliká škoda, že Dannyho kabely, které spojovaly kytaru a nejrůznější krabičky nebyly zrovna v 100%ním stavu. Příjemně laděné skladby a čistý sound obou protagonistů tu a tam totiž zlikvidovalo chrčení a praskání nevalných kabelů. Tato skutečnost však neměnila nic na tom, že vystoupení Seana s Dannym bylo úchvatné. Až skoro esoterické skladby jako Winter Cottage, Spirid Child či Rune Song byly podpořeny nádherným zpěvem Seana, kterému zdatně sekundoval Danny druhými hlasy (ze svého hrdla i z kytary). Zajímavá melodika jednotlivých kompozic se zrodila v hlavě Seana... např. Roots 4 True Stones byla díky akustickým kytarám příjemnou folkovou skladbou, ale celý podtext byl někde na pomezí novodobé avantgardy a alternativy.
Roztomilé byly úvody skladeb Seana, který již několik let žije se svou českou přítelkyní, a tak pochytil nějaká ta slovíčka, jako např.: "Kurva nebo do prdele, já se česky naučím." Závěrečný song o slunečním orlovi - Sunset Eagle zakončil intimní vystoupení Seana a nadešla krátká pauza před "one man show" Dannyho Cavanagha.
Než začal, věnoval několik minutek úpravě pódia pro svou prezentaci, vyměnil prskající kabel (stejně tam pak ještě jeden zbyl), propojil reverby, echa, delayje a jiné krabičky. Pak se zahleděl do hlediště a pronesl: "ale předtím tu bylo víc lidí, nejsou náhodou ještě venku?" Následně se rozhodl počkat se svou produkcí ještě několik minutek. Po té, co se Danny opět vrátil na pódium, spustil na nezkreslenou elektrickou kytaru skladbičku Fragille Dreams z alba Resonance. Bylo zajímavé sledovat jeho práci se zvuky. Do smyčky si přes speciální delay nahrál nejdříve doprovody kytar, následně kytarová sóla, ke kterým přidával vícehlasé vyhrávky. Když byl základ skladby připravený, postavil se před mikrofon a svým "sametovým" hlasem zazpíval tento dreaming song. Následně usedl za piano a zahrál další skladbu Anathemy. Tentokrát to byla velmi komorní úprava osm let staré písně Angelica z alba Eternity. U této desky ještě chvilku zůstal a na elektroakustickou kytaru zahrál píseň o naději Hope. Úchvatné však byly především skladby, ve kterých Danny využil všech třech nástrojů, které postupně nahrával přes delay do smyček... takže mu hrála akustická kytara doprovod, elektrická nezkreslená sóla a on sám pak usedl za piano, kde skladby dále rozvíjel a potřebný výraz jim dodával svým charismatickým zpěvem.
Mezi zajímavé momenty večera patřily anathemovské skladby Panic a Release z alba A Fine Day To Exit, jakož i Disaster a Electricity ze zatím posledního počinu A Natural Disaster. Danny však nezůstal pouze u Anathemy a dal prostor i svým hudebním "vzorům" - zazněly tak cover verze Iron Maiden, Pink Floyd, možná i Radiohead... a dalších kapelek, které jsem neidentifikoval. Skvělé vystoupení bylo zakončeno přídavkem, kdy se s Dannym na pódiu opět objevil Sean, tntokrát v českém fotbalovém dresu a společně na akustiky zahráli upravenou kompozici Vltava z "českého národního bohatství" Má Vlast od Bedřicha Smetany...
Koncert stál za to, dokonce mě motivoval, abych se nevykašlal na folk...což jsem měl v plánu... velice inspirativní. Přesto si na závěr tohoto článku musím trochu rýpnout. Danny je skvělý skladatel, zpěvák i instrumentalista. Ale já měl po určité době jeho produkce pocit, že se hudební nápady opakují. Díky jeho charismatickému projevu jsem se rozhodně nenudil... ale co kdyby náhodou vyšla akustická deska? V porovnání se skladbami Seana (který akustické album plánuje) mi Danniho pojetí sedělo méně. Přesto šlo o skvělý zážitek.
Agos
Byl jsem velmi rozpačitý, když jsem si přečetl avízo na tuto ojedinělou událost. Netušil jsem, zda čekat masovou akci a klub praskající ve švech nebo komorní večer s "jazzovým" publikem.
Před začátkem jsme začal pomalu pochybovat o praskajících švech pražského Rock Cafe, ale nechtělo se mi ještě přímo věřit v publikum, povzbuzující umělce k vyššímu výkonu nadšeným potleskem po každé zdařené kudrlince v sólovém partu. Rozpaky však trvaly zhruba do 20.30 (začátek je tady), kdy se mi plně potvrdila ta umírněná varianta. Klub Rock Cafe tedy rozhodně zaplněn nebyl (... a tleskalo se pořád :-)).
Začátek koncertu byl sice plánován zhruba o půl hodiny dříve, ale i tak jsem toto zpoždění přivítal s úsměvem. Každému se přece nepovede vzít si na turné jedno trsátko a to těsně před koncertem potratit v šatně. Vše však dobře dopadlo a pořadatelé vyloudili od jednoho z návštěvníků jedno krapet jeté trsátko a vše mohlo začít.
Celá akustická show byla rozdělena do dvou částí, proložených krátkou pauzou. První část koncertu se na pódiu kytarou i zpěvem skvěle doplňovali Danny Cavanagh a Sean Jude. Velmi poutavé a jednoduché melodie, plné melancholie a jistého historického nádechu, téměř nenechaly nikoho v rozpoložení, v jakém do sálu vstoupil. Někdo nadšeně jásal, jiný zaujatě sledoval, třetí nechápal a čtvrtý znuděně odcházel. Já sám jsem se docela rád zaposlouchal do procítěných, většinou pomalých písní. Vše velmi kvalitně a s citem zahrané, akorát semtam člověka z lítání u stropu vyrušilo nepříjemné zabrumění, kterým se snažila protestovat Dannyho kytara, jenž se zřejmě přímo neztotožnila s kabelem do ní vsunutým. Nijak to však nedokázalo ubrat na náladě, která pomalu naplňovala sál až do konce této části show.
Atmosféra se nedokázala z klubu vytratit ani o zmíněné pauze a tak bylo hodně příjemné, když se znovu začalo hrát. Tentokrát se na pódiu objevil jen Danny a rozjel velmi netradiční představení. Jestli by někdo čekal, že vystoupení jednoho člověka s kytarou bude působit "písničkářsky", tak Danny mu to zhruba v hodinovém hracím čase určitě musel vyvrátit. Dva takty do kytarové smyčky a pak už jen rozvíjet daný motiv. Takové psí kusy se svým efektem prováděl téměř v každé skladbě a chvílemi bylo možné napočítat až 6 současně hrajících kytar v dokonalé harmonii. Velmi oduševnělý Danielův zpěv (příliš nesouhlasím s názory, jenž jej připodobňují k Pink Floyd), další a další pomalé písně, prokládané jen občas rychlejšími pasážemi, občasné brumění špatného kabelu ... prostě působivé.
U akustické kytary nezůstalo a tu a tam se posadil Danny za klávesy nebo vyměnil nástroj za elektrickou kytaru, aby oživil vystoupení a udivil diváky svou schopností improvizace na živém koncertě. Poznal jsem pár písní z posledního alba Anathemy - A Natural Disaster, zazněly také některé cover verze od kapel jako je Iron Maiden, Pink Floyd (mimochodem, velmi zdařilé), Radiohead a jiné. Ať jsem poslouchal jak jsem poslouchal, nezaslechl jsem avízované songy od Beatles, ale upřímně řečeno, to mě osobně příliš netrápilo :-). Trochu (v dobrém slova smyslu) komicky na mě působil Dannyho "zmatek" při výměně nástrojů a jeho trochu nesmělé vystupování.
No a po ohlášené poslední písničce se opět na pódiu objevuje Sean Jude ve fotbalovém dresu s jménem Nedvěd na zádech, aby s Dannym Cavanghem udělali radost českým fanouškům a vyšvihli v několika minutách kytarovou verzi jedné z nejznámějších pasáží Vltavy od B. Smetany. Ani mohutný potlesk fanoušků však nevylákal Daniela a Seana zpět na pódium k přídavku. Myslím, že to bylo pro mě největší zklamání večera, který se, až na ne příliš vysokou návštěvnost, dle mého názoru velmi vydařil. Věřím, že každý, kdo z Rock Cafe ten večer odcházel, šel spát s moc příjemnými pocity.
Bendis
