Před třinácti lety vyšlo demo No Time a od té doby se o DYING PASSION ví. Za těch třináct let kapela prošla řadou změn v sestavě (od počátku v ní působí pouze „praotec zakladatel“ Standa Jelínek) i drobnými stylovými obraty. V počátcích se hrál doom metal, v kapele působili třeba flétnistka nebo houslista, dnes jde spíše o atmosférický, melancholický, potemnělý… rock a kapela jsou „jen“ obsluhy klasických rockových nástrojů; a o nějaké to zpestření se starají hostující muzikanti.
Samozřejmě si budeme povídat hlavně o výborném novém albu Amplify, ale zabrousíme i do hluboké minulosti, protože ta je v případě DYING PASSION (alespoň pro mě) zahalena „tajemstvím“. Na otázky odpovídali:
- Standa Jelínek – kytara
- Honza Kylar – bicí
- Dušan Miki Mikulec – kytara
Rád se vrtám v historiích kapel a když jsem listoval ve starých fanzinech, nic moc jsem tam o vzniku DYING PASSION nenašel... První demo vyšlo v roce 1999, ale před ním musela kapela nějaký čas existovat... podle Metal Archives dokonce od roku 1995. Je tohle datum založení přesné? Jak vlastně DP vznikli, v jaké sestavě, s jakou muzikou začínali? Chtěli jste od začátku hrát doom a využívat ženský zpěv? Jak jste našli Zuzanu?
Standa: Myšlenka založit kapelu vznikla možná někdy v tom roce 1995, ale spíš o rok později. Bylo to jen plánování a vytváření vizí, co vlastně budeme hrát. Ono pořádně ani nebylo na co hrát, neměli jsme aparáty ani zkušebnu. Tak jsme se většinou k někomu nasomrovali do zkušebny, abychom si mohli zahrát. Kapelu jsem založil s Alešem Ciprou (Return To Innocence, Cruadalach) a původně jsme se jmenovali Sinners. Měli jsme každý ještě jiné kapely a spíš jsme se hledali. Nakonec jsme dali společně pár songů dohromady, ale po čase se naše cesty rozešly. Aleš si našel práci v Čechách (na můj popud vydělat si na aparát) a později tam založil RTI, já zůstal a dal jsem dohromady DP. První koncert proběhl 14. 2. 1997 a pak byly ještě asi dva tři. Pořádně jsme to nastartovali až koncem roku 1998, kdy jsme natočili demo No Time a začali jsme pořádat metalové akce v Zábřehu na Moravě. Pamětníci možná vzpomenou na Ultra Doom Party na Rafandě. S Alešem se tak dvakrát do roka potkáme a vždy to stojí za to. Jeden čas jsme dokonce hráli v projektu Dying Innocence nebo Return To Passion? ... už nevím (smích) a hráli jsme covery našich oblíbenců. No byla to sranda.
Se Zuzkou mě seznámil kamarád Tomáš Braxatoris, který mimo jiné psal i některé texty. Před Zuzkou jsme už měli nějaké zpěvačky, ale spíš soprány. A Zuzana měla nádherný alt. Vize byla taková, že budou dvě zpěvačky soprán + alt, ale soprán to vzdal...
Kapelou prošla řada muzikantů, počítat je nebudeme… (úsměv) Dělají ještě někteří muziku, jste s nimi v kontaktu? Nebo o některých nevíte vůbec nic?
Standa: Tak o Alešovi už řeč byla, ten je stále aktivní. Bubeník Zdeněk Směšný taky hraje v několika kapelách a jsem s ním stále v kontaktu. Houslista Karel Cvrk hraje v etno/rockové kapele Shamania Mania a hraje tam na sitár. Jinak hrajeme i společně v jednom avantgardním projektu. Více méně každý (až na pár výjimek) je stále nějak hudebně aktivní. Ale je pravda, že některé členy jsem už od jejich odchodu neviděl. Což mě i mrzí, možná by nebylo na škodu uspořádat párty všech bývalých členů DP.
Když se za těmi roky ohlížíte, musíte být spokojeni. Většina vašich alb byla kritiky hodnocena kladně, vyhráli jste Břitvu, byli jste nominováni na Anděla, zahráli jste si s ANATHEMOU, THE GATHERING, EVANESCENCE (k těm se ještě vrátíme). Co ale považujete za vůbec největší úspěch?
Honza: Koncert s The Gathering byl výborný, ale za sebe bych asi odpověděl, že největším úspěchem a radostí je deska Amplify.
Standa: Pro mě je úspěch natočení každé nové desky a logicky z té poslední mám největší radost. Těch ocenění si taky moc vážím, ale je to jen pomíjivý úspěch, který nemá pro chod kapely zásadní vliv. Předskakovat zmíněným kapelám je nám obrovskou ctí a můžeme to zařadit též mezi zásadní úspěchy kapely.
Dá se vůbec slovo úspěch v našich končinách v souvislosti s okrajovou hudbou používat? Pro někoho je úspěch, že mu vůbec vyjde CD, pro další hraní na nějakém prestižním festu a pro někoho jedině to, že se muzika stane zdrojem obživy... Napadaly vás někdy v minulosti taky takové věci, jako že byste se mohli muzikou uživit?
Honza: Je to jak říkáš, pro každého jinak. Taky platí, že „s jídlem roste chuť“, proto žádný opravdový muzikant neřekne, že si zahrál někde s někým a to mu stačí. Živit se hudbou v tomto žánru asi opravdu nelze. Mě to ani netrápí.
Miky: Uživit se muzikou v tomto žánru je v naší malinké republice nesmysl. Stačí si spočítat, co stojí provoz kapely, kolik má kapela členů a kolik by se tedy muselo hrát koncertů (prodej CDček ani nepočítám, jelikož to je dnes úplně zanedbatelná položka), a je jasné, že není možné hrát 10x do roka ve stejných městech a očekávat narvané sály lidí. Úspěch je docela relativní pojem. Člověk se chce stále posouvat, a když se mu to podaří, opět míří někam dál, ale je třeba si zachovat realistický nadhled. Honba za úspěchem může velkou měrou poškodit muziku samotnou a navíc si myslím, že v Česku mimo střední proud neexistuje nějaký výrazně znatelný úspěch. Z představy, že nebudeme muset pracovat a celý život budeme objíždět festivaly, dokud se neufetujeme, nás myslím přešla už v hodně raném věku. Úspěch je mít radost z tvorby.
Pojďme k novince Amplify. Já jsem v recenzi spekuloval nad pozadím názvu /cituji: Amplify by mohlo znamenat něco jako zesílení (zvuku) nebo umocnění (pocitu z něčeho). Tudíž hned název dává prostor k různým výkladům a spekulacím typu „co tím chtěli pánové a dáma říci?“ A mně přijdou obě možnosti správné – Amplify zní při rozumném zesílení opravdu výborně a pocity z poslechu umocňuje řada záležitostí.../. Trefil jsem, co jste tím chtěli říci, nebo jsem vedle jak ta jedle? (úsměv)
Miky: Ve své prvotní podstatě měl název Amplify vyjadřovat hlavně dnešní chaotickou dobu. To co se člověku odehrává v hlavě a čemu se nemůže bránit. Snaží se utéct, ale není kam, a je stále více vtahován to víru „zesílené“ doby. Je však příjemné, že se název pocitově prolíná i hudbou samotnou, nebyl to však prvotní záměr. Tímto záměrem bylo spíše předat jakýsi vzkaz, který ale není na první pohled úplně patrný. Chtěli jsme, aby to bylo trochu tajemnější a nutilo to člověka přemýšlet a použít také trochu své fantazie.
Honza: Především výklad v souvislosti s pocity je myslím zcela správně, ale líbilo se nám, že těch výkladů je právě možné aplikovat hned několik.
Vy s tím asi nebudete souhlasit, ale mně nálada Amplify připomíná Voyage (což byla dosud moje nejoblíbenější nahrávka DYING PASSION). Dá se třeba srovnat nálada v kapele z dob Voyage a teď? Ani v minulých dvou letech vás neminuly personální změny, natož za let deset – určitě řeknete, že nejlepší je to teď – ale nebylo to podobné právě v tom roce 2002?
Honza: I když jsem v kapele v době Voyage nebyl, tak souhlasím, že něco z ní je v novince cítit. Určitě to není stejný žánr, ale něco tam je…
Standa: To asi nedokážu po tak dlouhé době posoudit, zda byla v kapele stejná nálada. Deska Amplify je temnější než desky mezi Voyage. Je to možná i tím, že jsme využili opět growling? Ale záměr to určitě nebyl. Jsou to malé aspekty, které tomu trošku nahrávají, ale jsou opravdu minimální. Navíc k tomu chybí příčná flétna, která byla na Voyage zásadní. (úsměv) Jednoduše nás při skládání Amplify bavilo dělat zlé songy a myslím, že nám to i víc sluší.
Amplify vyšlo u Epidemie – vy jste v podstatě měli na firmy štěstí – napřed Metal Breath (kde byla už tenkrát kooperace s Epidemií), potom Redblack, vždy labely, které ve své době byly v tuzemské špičce. Dnes je sice jiná doba, ale jak jste byli s firmami v minulosti spokojeni?
Standa: Já jsem za to, co pro nás Metal Breath a Epidemie v začátcích udělali, nesmírně vděčný. Dostali nás do podvědomí, zajistili nám rozhovory, festivaly a celkové promo kapely při tom startu v roce 2000 nepodcenili. Redblack byl v té době taky hodně našláplý a vydávali jednu lepší desku za druhou, bylo nám ctí vydat u této firmy dvě alba. Dnes už je Metal Breath neaktivní a Redblack se spojil s X Production.
Proč jste nezůstali u Redblacku? A jak došlo k dohodě s Epidemií, která se v poslední době přece jen věnuje jiné, snad ještě okrajovější muzice?
Standa: S Redblack resp. s X Production jsme nijak spolupráci neukončili, stále to je vydavatel našich dvou desek. Ovšem komunikace je už trošku chladnější, firma jako taková se zabývá muzikou spíše okrajově.
Honza: I přesto, že se Epidemie věnuje okrajovější muzice, tak se podařilo s Martinem velmi snadno dohodnout k oboustranné spokojenosti, takže my jsme spokojeni. Celkově je samozřejmě situace poněkud horší, protože nejen my, ale celá „scéna“ trpí nezájmem o CD, takže vydání jakékoli kapely je asi trochu loterie.
Amplify má podle mého názoru výborný zvuk, „nepřepatlaný“ spoustou stop a hlavně „nezkompresorovaný“. Tahle studiová móda s přehuleným zvukem mi už leze krkem (úsměv) a v poslední době – zdá se – i dalším lidem, hlavně tedy příznivcům vinylů. Ale abych se vrátil – kladli jste důraz na to, aby nahrávka byla „čitelná“, nebo vás k tomu „dokopali“ ve studiu? (úsměv)
Miky: Dynamicky stavěné nahrávky jsme plánovali už od předprodukce, takže výsledný zvuk byl záměr. Tebou zmiňovaný trend přehulených nahrávek nám nijak neimponuje, takže jsme se snažili jít opačnou cestou. Větší dynamika zvuku kapele umožní do nahrávky promítnout více pocitu a zvukových detailů a na tom si vlastně celá deska Amplify zakládá.
Honza: Chtěli jsme především, aby nahrávka oproti Absorb trochu více „pulzovala“ ve smyslu dynamiky. V Šopě to jde vždy lehce bez nějakého nátlaku, a tak jsme došli k požadovanému výsledku celkem „snadno“.
Album zakončuje netradiční skladbička, opravdová perlička Čí to husičky, kterou zpívá dcerka Zuzany a Standy Eliška. Bavilo Elišku nahrávání? A baví ji dnes tuhle písničku poslouchat nebo křičí, abyste to vypnuli? (úsměv)
Standa: Ze začátku z toho měla strach a nechtěla jít do studia, ale pak ji to chytlo a začalo bavit. Až jsem zíral, jak uměla skvěle komunikovat s režií. Při samotném aranžování ji vadila změna melodie, to jsem ji musel chvilku přesvědčovat. (úsměv) Neřekla to, ale myslím, že je na to pyšná.
Už vám někdo další řekl, že vaše verze lidovky připomíná SSOGE? A vůbec – slyšeli to „Sajlenti“ – případně co na to říkali? Nebojí se nové konkurence? (úsměv)
Honza: Netuším sice jaký je jejich názor, ale od nás to byla určitě výjimka, nemáme v plánu jít tímto směrem. (úsměv)
Standa: To nám ještě nikdo neřekl a divím se, že to tam slyšíš. Hudbu SSOGE mám rád, ale určitě nebyl záměr jim nějak konkurovat. (úsměv) Můj švagr dokonce říkal, že to zní jak Rammstein, měl na mysli tu pasáž, kde se nezpívá. (smích) Mě osobně potěšil názor Miry Meda z Abyssu, který Husičky ohodnotil vedle klasiky Ej padá, padá rosenka od Blue Effect za nejlepší tuzemskou předělávku lidové písně. Navíc si můžeš být jistý, že to byla první a poslední lidová předělávka, kterou jsme kdy udělali. Navíc tenhle žánr neboli spojení rockové a lidové písně nás až tak neoslovuje. Bereme to jako bonus k desce.
Nedá mi to a trochu si rýpnu do bookletu... Na první pohled vypadá pěkně, hlavně titulní strana, ale vnitřek mi přijde takový nedotažený, ty vnitřní strany jakoby neměly co říci… Navíc chybí texty… Teď, když jsem viděl fotku vás všech s těmi figurínami, mi přijde škoda, že ta fotka v bookletu není, jako příloha, na jejíž druhé straně by byly právě texty. To by snad obal o tolik nepodražilo...
Standa: Použít fotku s figurínama byl původní záměr. Graficky ovšem nezapadla. Chtěli jsme to mít víc minimalistické/decentní. Rozpočet už bohužel nepokryl booklet s texty, ale vše se dá najít na stránkách kapely. Zkusíme to s další deskou vynahradit a booklet mít maximálně vytuněný. Rád bych investoval i do vinylů. Uvidíme, koukám už moc do budoucna.
Kdo je Edmund Broyd, který se podle bookletu postaral o všechny texty? Jde o někoho známého nebo dokonce o někoho ze zahraničí?
Standa: Edmund Broyd je pseudonym našeho kamaráda/básníka. Je to Zuzčin spolužák ze střední. Jeho melancholické a trpké básně nás hodně oslovily. Tak jsme mu nabídli, jestli nechce psát na naši hudbu texty. Své momentální múzy píše do mobilu a Zuzce posílá v sms. Pak to Zuzka upraví tak, aby to sedělo do frázování. Hodně nám k poslední desce pomohla i Katka Pastorková, jak s překladem, tak i s texty. Tudíž se mýlíš, Edmund nenapsal všechny texty. Dal jsem Katce námět, o čem by text měl být, a Katka to napsala rovnou v angličtině. Jedná se přímo o text Back of Beyond a See the Bottom. Načež ten poslední jmenovaný je hodně silná záležitost. Je pravdivý a je o člověku, kterýho jsem měl rád, ale v kterém jsem se hodně zmýlil. I když okolí mi napovídalo, tak jsem si ho slepě vážil.
Jak hodnotíte květnové turné, které jste odehráli ve společnosti FORGOTTEN SILENCE? Já byl na tom prvním „památném“ koncertu v Českých Budějovicích (kam došlo 17 lidí), ale i přes nízkou návštěvu jste podle mě a mého kamaráda odehráli parádně... Je pro vás lepší hrát pro pár opravdových fanoušků, nebo třeba pro dav na festu? Co vás baví víc?
Honza: Samozřejmě se hraje lépe, když Vás poslouchá plný klub, ale občas bývají na festivalech třeba i stovky lidí, ale stejně to zajímá pouze těch 17. (smích) Ideál je takový koncert, jako byl při tour v Brně. Brno vždy funguje a opět se to potvrdilo. Melodka byla plná lidí, kteří přišli na FS nebo na nás, a tak to bylo vše úplně super.
V červnu jste si zahráli před EVANESCENCE. Jednak by mě zajímalo, jak jste se k tomu dostali, ale hlavně, co to pro vás znamená? Patří tahle skupina mezi vaše oblíbence, znáte komplet jejich nahrávky? Nebo to prostě byla šance zahrát si před hodně lidmi, na větším pódiu a na kvalitní aparát?
Honza: Hlavní dík patří Petru Korálovi, který nás doporučil. Je výborné ukázat se před trochu jiným publikem, přece jen fanoušci Evanescence asi neposlouchají denně DP. Já osobně Evanescence znám, především před pár lety jsem je hodně poslouchal, takže jsem byl rád, že se zároveň podívám na jejich show.
Jak koncert dopadl – jaký jste dostali prostor a jakou odezvu jste měli od lidí? Setkali jste se s EVANESCENCE? Jestli ano – jaké to bylo? Popovídali jste si, nebo došlo jen na zdvořilostní fráze?
Honza: Bylo naprosto v pohodě... Ať už jde o čas na zvukovku, místo na pódiu, vyměřený čas pro hraní i přístup zodpovědných lidí. Setkání proběhlo jen na pár vět a pár fotek, ale vypadají na sympaťáky. (úsměv)
Viděl jsem v televizi, co o vás povídal Petr Korál – má takový pořad nějaký dopad, ozývají se třeba nějací noví fanoušci, objedná si někdo CD?
Miky: V první řadě musíme Petr Korálovi poděkovat za jeho zájem a kladná slova. Jaký má takováto zmínka o kapele dopad, lze asi jen těžko určit. To bychom museli na každém koncertě dávat fanouškům dotazníky. (úsměv) Dnes je opravdu velká spousta kapel, o kterých se mluví (hlavně jinak žánrově zaměřená), takže myslím, že divák asi není úplně schopen všechny tyhle informace přebrat a něco si z toho odnést, ale samozřejmě jsme za každou takovouto zmínku vděční.
Standa: Petra si osobně moc vážím a považuji ho za ikonu české hudební scény. A když pak od něj v televizi slyšíš ta silná slova, tak tě zamrazí. Moc mě těší, když dokáže někdo tak hezky ohodnotit naší práci, to se dá považovat taky za velký úspěch.
Honza: Hlavní dopad pro mě osobně je ten, že se to velmi dobře poslouchá a moc si toho vážím. Jestli to má dopad i na CD nebo počet fanoušků, to netuším.
Jsme u konce, snad jsme toho probrali dost, takže obligátní záležitost – co máte v plánu do konce letošního roku a co do těch dalších?
Honza: Krátký odpočinek a pak složit a natočit materiál na nejlepší desku DP v historii... (úsměv)
Standa: OK, beru v potaz Honzo. (smích)
