Upřímně řečeno, na akcičku, jež se chystala devátého července udeřit na Prágl, se omluvenky nebraly. Ne vážně, kdo nebyl, může si teď akorát tak vytrhat všechny vlasy na hlavě, jelikož se mi stalo jen párkrát, aby mi ještě druhý den v hlavě zněla muzika z koncertu z předešlého dne. Ovšem Američané Rosetta, kteří svůj styl označují poměrně přiléhavým příměrem „metal for astronauts“ a nesnášejí označení post metal (kam se ovšem především posledním albem „Determinism of Morality“ určitě řadí) toto zvládli bez problémů a opětovně předvedli, že jsou naprostými esy ve svém oboru. Ale začněme popořadě.
Start akce ofiko 19:00 na Sedmičce na Strahově, tedy bylo jasné, že kromě srdcařů a různých příznivců metalu a coreu, objíždějících žánrové akce, přijdou i místní študáci, kteří v místních již notně oprýskaných a použitých kolejích bohužel musí kroutit svá vystresovaná a hektická studijní léta – a tento předpoklad se pochopitelně vyplnil.
Ve dveřích se potkáváme s kolegou z Marastu, vcházíme do klubu a nikde se nic neděje, však je sedm, času dost. Jenže když se nic neděje ani ve tři čtvrtě na osm, začínám si říkat, že asi něco nebude tak úplně v pohodě. V tom přichází na scénu kolega z Metalopolis, aby situaci ohledně přítomných tuzemských zinařů ještě zkomplikoval a oznamuje, že jeden ze dvou „tourvanů“ (čti dodávek, které zažily Stalina) má poruchu a Američané zůstali viset kdesi u Teplic. Říkáme si ok, alespoň stihnou navštívit Modern Day Babylon a omrknout, cože se to dneska hraje za trendovky. Razí se do hospody, potkáváme dalšího kolegu a následně i další kolegy a kolegyně.
Čili sestavička f poho, dost známých, z nichž každý má k metalové a coreové muzice co říci, takže se rozhodně nenudíme. Kapely si to přihasí kolem půl deváté, první razí na štaci KINGS DESTROY, a jelikož jsem si ten večer nechtěl kazit chuť stoner metalem (ani nemusel, jelikož jsem poctivě zaplatil vstupné), jenž beztak už dávno není, co býval, počkal jsem raději, až borci odehrají svůj monotónní set a pustí na scénu pány z ROSETTA, kteří přijeli ve stejné sestavě jako vždy, a opět mocně rozdávali.
Bylo celkem jasné, že se zaměří především na svou poslední nahrávku, jež se od neurvalého sludge debutu (Satelit) postupem času přesunula k post metalovějším polohám, ovšem to Rosettě naprosto nestojí v cestě, aby vás zničila svými buldozerujícími riffy, jimž stačí klídeček a volné tempo, ale o to silněji na vás dopadnou ve chvíli, kdy si myslíte, že všechno máte pod kontrolou.
Posluchači vůkol obdivovali především bezchybnou hru Davida Grossmana, kterou lze celkem snadno vypozorovat i ze záznamu skladby „Renew“, jenž se kolegovi během setu podařilo zachytit (http://youtu.be/SHdP85Cq9Xs).
Je pravda, že on a bubeník se (a naživo je to zvláště patrné) často rytmicky rozcházejí (v postu celkem normální věc), jen aby se v nátlaku znovu sešli a společnými silami vrtali další díry do vaší hlavy. Pánové na to šli od lesa a předem rozhodnuti zničit přítomné poměrně početné obecenstvo (klub byl de facto plný lidí, což mne velmi příjemně potěšilo), začali „Ayil“, jež kromě obligátních atmosférických uvolňovaček skýtá i dostatek neurvalých sonických pasáží, které připomínají hypnotizující sludgeové začátky formace.
Nebyl by to report o Rosettě, abych se nezmínil o živelné pódiové prezentaci Michaela Armina, jenž je jí vlastně velmi proslulý a při každém vystoupení se v určitém okamžiku dostane do nepřítomného transu, při kterém vypadá jako kosmonaut, jenž si to namířil někam na orbitu a ještě dál. Strop klubu, pravda, velice nízký a když zvednete ruce do rytmu, zůstane vám na nich jeho kus, byl Michaelovi malý a během vystoupení se jej často dotýkal, jakoby chtěl rukou odhrnout tu betonovou „nádheru“ a mít volný výhled na nebe, na hvězdy.
Podával mikrofon pod pódiem stojícím, aby přidali svou trošku do mlýna, což bohužel zůstalo celkem bez odezvy, řval s mikrofonem, řval bez mikrofonu, zatímco v pozadí si Matt tappoval, David brumlal a Bruce McMurtrie opět předváděl výtečnou práci s perkusemi a společně vytvářeli něco z jiného světa.
Když k tomu přičtu zvuk, jenž byl po použití muzikantských špuntů (které utlumily všechny vibrace, vazby a jiný bordel) na velmi solidní úrovni, máme tady po zastávce profesorů Exivious dalšího adepta na koncert roku.
Kapela totiž předvedla jak vynikající „Je N'en Connais Pas la Fin“, toulky po kosmu v podobě „A Determinism of Morality“, na Wake/Lift jsme pak zamířili s parádní „Wake“ a dav, jenž byl posledních několik minut naprosto zhypnotizován výtečným vystoupením, musel při několika závěrečných taktech jen smutně povdechnout a mám pocit, že vzhledem k tomu, že počasí akci přálo a (oproti předcházejícímu týdnu) nebylo ani stopy po nějakých lijácích bouřích či kroupách, nikomu čekání, jež vlastně ani nebylo způsobeno vinou kapel, vůbec nevadilo, naopak.
Já říkám – jen houšť a větší kapky podobných akcí, i současný, dubstepem ovládaný svět spolky jako Rosetta potřebuje..
Start akce ofiko 19:00 na Sedmičce na Strahově, tedy bylo jasné, že kromě srdcařů a různých příznivců metalu a coreu, objíždějících žánrové akce, přijdou i místní študáci, kteří v místních již notně oprýskaných a použitých kolejích bohužel musí kroutit svá vystresovaná a hektická studijní léta – a tento předpoklad se pochopitelně vyplnil.
Ve dveřích se potkáváme s kolegou z Marastu, vcházíme do klubu a nikde se nic neděje, však je sedm, času dost. Jenže když se nic neděje ani ve tři čtvrtě na osm, začínám si říkat, že asi něco nebude tak úplně v pohodě. V tom přichází na scénu kolega z Metalopolis, aby situaci ohledně přítomných tuzemských zinařů ještě zkomplikoval a oznamuje, že jeden ze dvou „tourvanů“ (čti dodávek, které zažily Stalina) má poruchu a Američané zůstali viset kdesi u Teplic. Říkáme si ok, alespoň stihnou navštívit Modern Day Babylon a omrknout, cože se to dneska hraje za trendovky. Razí se do hospody, potkáváme dalšího kolegu a následně i další kolegy a kolegyně.
Čili sestavička f poho, dost známých, z nichž každý má k metalové a coreové muzice co říci, takže se rozhodně nenudíme. Kapely si to přihasí kolem půl deváté, první razí na štaci KINGS DESTROY, a jelikož jsem si ten večer nechtěl kazit chuť stoner metalem (ani nemusel, jelikož jsem poctivě zaplatil vstupné), jenž beztak už dávno není, co býval, počkal jsem raději, až borci odehrají svůj monotónní set a pustí na scénu pány z ROSETTA, kteří přijeli ve stejné sestavě jako vždy, a opět mocně rozdávali.
Bylo celkem jasné, že se zaměří především na svou poslední nahrávku, jež se od neurvalého sludge debutu (Satelit) postupem času přesunula k post metalovějším polohám, ovšem to Rosettě naprosto nestojí v cestě, aby vás zničila svými buldozerujícími riffy, jimž stačí klídeček a volné tempo, ale o to silněji na vás dopadnou ve chvíli, kdy si myslíte, že všechno máte pod kontrolou.
Posluchači vůkol obdivovali především bezchybnou hru Davida Grossmana, kterou lze celkem snadno vypozorovat i ze záznamu skladby „Renew“, jenž se kolegovi během setu podařilo zachytit (http://youtu.be/SHdP85Cq9Xs).
Je pravda, že on a bubeník se (a naživo je to zvláště patrné) často rytmicky rozcházejí (v postu celkem normální věc), jen aby se v nátlaku znovu sešli a společnými silami vrtali další díry do vaší hlavy. Pánové na to šli od lesa a předem rozhodnuti zničit přítomné poměrně početné obecenstvo (klub byl de facto plný lidí, což mne velmi příjemně potěšilo), začali „Ayil“, jež kromě obligátních atmosférických uvolňovaček skýtá i dostatek neurvalých sonických pasáží, které připomínají hypnotizující sludgeové začátky formace.
Nebyl by to report o Rosettě, abych se nezmínil o živelné pódiové prezentaci Michaela Armina, jenž je jí vlastně velmi proslulý a při každém vystoupení se v určitém okamžiku dostane do nepřítomného transu, při kterém vypadá jako kosmonaut, jenž si to namířil někam na orbitu a ještě dál. Strop klubu, pravda, velice nízký a když zvednete ruce do rytmu, zůstane vám na nich jeho kus, byl Michaelovi malý a během vystoupení se jej často dotýkal, jakoby chtěl rukou odhrnout tu betonovou „nádheru“ a mít volný výhled na nebe, na hvězdy.
Podával mikrofon pod pódiem stojícím, aby přidali svou trošku do mlýna, což bohužel zůstalo celkem bez odezvy, řval s mikrofonem, řval bez mikrofonu, zatímco v pozadí si Matt tappoval, David brumlal a Bruce McMurtrie opět předváděl výtečnou práci s perkusemi a společně vytvářeli něco z jiného světa.
Když k tomu přičtu zvuk, jenž byl po použití muzikantských špuntů (které utlumily všechny vibrace, vazby a jiný bordel) na velmi solidní úrovni, máme tady po zastávce profesorů Exivious dalšího adepta na koncert roku.
Kapela totiž předvedla jak vynikající „Je N'en Connais Pas la Fin“, toulky po kosmu v podobě „A Determinism of Morality“, na Wake/Lift jsme pak zamířili s parádní „Wake“ a dav, jenž byl posledních několik minut naprosto zhypnotizován výtečným vystoupením, musel při několika závěrečných taktech jen smutně povdechnout a mám pocit, že vzhledem k tomu, že počasí akci přálo a (oproti předcházejícímu týdnu) nebylo ani stopy po nějakých lijácích bouřích či kroupách, nikomu čekání, jež vlastně ani nebylo způsobeno vinou kapel, vůbec nevadilo, naopak.
Já říkám – jen houšť a větší kapky podobných akcí, i současný, dubstepem ovládaný svět spolky jako Rosetta potřebuje..
