Svůj příjezd do klubu Pod lampou o nějakou tu hodinku opozdili, tudíž avizovaný začátek v 19h vzal za své. Navíc byl uzavřen i sál, v němž probíhala zvukovka a tak během chvíle se v místnosti s barem nedalo hýbat, natož pak dýchat. Ocejchováni razítkem tedy raději vyrážíme do ulic a užíváme si takových vymožeností, jako je například vzduch, možnost pohybu?
Přicházíme na místo akorát včas. Právě v tu chvíli totiž na pódium přicházejí domácí MADE BY THE FIRE. Tuhle kapelu jsem již několikrát, právě v Lampě, viděl. Vždy jsem ji ale tak nějak nevěnoval dostatek pozornosti. Teď jsem si stoupl pár metrů od prken, jenž znamenají svět a jejich set sledoval od prvního do posledníhu tónu. A že bylo co pozorovat. Naprostá smršť rytmů, nálad, změn tempa a skvělých instrumentálních výkonů? Nestačil jsem se divit. Asi nejde se nezmínit o výkonu bubeníka. Do škopků mlátil jak smyslů zbavený. Nutno však poznamenat, že s obdivuhodnou přesností. Tato trojice, v sestavě basa, kytara a bicí dokázala i beze zpěvu vyjádřit svojí agresivní a nadupanou hudbou neskutečné množství emocí. Což ocenila velká část publika i přes poměrnou složitost hudby. Na předkapelu měli opravdu slušný ohlas. Nejlepší pecky pro mě přišli s blížícím se koncem jejich setu a to Yamaha (opravdu netuším, jestli se to píše práve takhle?) a Confession. Pořád jsem si lámal hlavu, k čemu jejich hudbu přirovnat. Napadli mi snad jen blázni z Meshuggah? Každopádně hned první kapela příjemně překvapila.
První z dvojbloku belgických kapel šli na věc MINDSTAB. Vše začalo pomalejším, valivým rozjezdem, který, alespoň mě připomněl skvělé Crowbar. Potom se ale do toho pánové opřeli a zdálo se mi, že s přibývajícími minutami stále přibírali na intenzitě. Ke konci mi v hlavě několikrát vyvstanuli i Fear Factory. To mohl mít na svědomí fakt, že docházelo ke střídání řvaného vokálu (ten pán s mikrofonem opravdu ječí první ligu) a vokálu čistého. Ten měl na svých bedrech nejen sám zpěvák, ale i celkem často jeden z kytaristů. Největší sílu tahle sebranka ale měla ve středních valivých pasážích. Díky dvěma kytarám, base a chlápkovi, jenž obsluhoval samply vytvářeli slušnou hlukovou stěnu, do níž psychopaticky ječel zpěvák. Zajímavé. Zdálo se mi, že měli o poznání menší ohlas, než předchozí domácí zástupci.
A pak to přišlo. Za zvuků intra, jímž začíná i album z roku 2001 Heart full of pain zaujímám výhodnou pozici a čekám. Chvíli, protože to co následovalo bych nazval kopancem do rozkroku! To, jakým stylem na to DO OR DIE vlítli jsem dlouho neviděl. Takové množství energie jež putovala od prvních tónů mezi fans?Byl jsem opravdu v sedmém nebi! Tak nádherný kila, jaký sázeli oba dva mistři šesti strun? Dva zpěváci se hned od začátku předháněli v tom, kdo bude řvát víc. Z jejich hrdla lezlo všechno od řvaní až po chraplák, za který by se nemusel stydět ani death metalista.Těžko hledat vítěze. Oběma to šlo náramně. Stejně tak jako hecování publika. Ti se snad na pódiu museli narodit. Sázeli do lidí jednu pecku za druhou. Samozřejmě že ani jedna nebyla zbytečně dlouhá. Z jejich hudby je patrné ovlivnění veličinami z klasické HC scény, jako jsou například Biohazard, Madball, Sick of it all a nebo třeba? Pro-pain. A párkrát jsem si vzpomněl i na Maxe a jeho projekt Nailbomb. A když už jsme u Maxe, když D.O.D. vystřihli Roots bloody roots od Sepultury, Lampa málem spadla. V sále snad řval opravdu každý. Ale kapela měla lidi na svojí straně hned od začátku, což jí osazenstvo dávalo hlasitě najevo. Bylo vidět, že si to všichni na pódiu náramně užívají a skvěle se baví. Ostatně ti pod ním také. Zajímavé bylo i uklidnění v podobě puštění intra s nádherným a éterickým ženským zpěvem, do něhož po několika chvílích hulvátsky zařvali oba ?pěvci" a jelo se dál. Aby těch řvounů nebylo málo, vypomáhal svým hláskem opět jeden z kytaristů. Během několika skladeb ze všech lítal pot, nechybělo ani klasické skákání, hecování, sbory?. No prostě koncert se vším všudy a pro mě jedno z velkých překvapení. Opět se potvrdilo, že hranice mezi metalem a h/c je opravdu tenká. V eufórii jsem neodolal a zakoupil obě CD, která D.O.D. v předsálí nabízeli. Vřele doporučuji. Samozřejmě že tolik energie jako ?live" to nemá, ale i tak je to parádní mazec. Moje sympatie si získal jeden ze zpěváků i tím, že před i po koncertě pochodoval v triku mých oblíbených Morbid Angel :o).
Jako poslední se na věc chystají PRO-PAIN. Od vydání jejich debutu z roku 1992 s názvem Foul taste of freedom uplynula již pěkná řádka let a Pro-pain natočili spoustu desek (skvělých!!!), odehráli přes 2000 koncertů, ale parta kolem Garyho Meskila se svojí hudbou pořád skvěle baví. Třebaže vypadají jak spokojení taťkové od rodin, na pódiu řádí, skáčou, vtipkují a užívají si ovací a oprávněného uznání publika. A třebaže hard core nepatří k mému dennímu chlebu, Pro-pain mám již od zmiňovaného debutu opravdu rád. Hned od začátku to byla jízda. Tohle tour se jelo na podporu novinky z letošního roku s názvem Fistfull of hate, takže se samozřejmě hrálo z ní. Nemohl ale samozřejmě chybět průřez starší tvorbou. Hitovky jako Blood on the dance floor, Foul taste of freedom, Make war not love, Fuckin, State of mind, F.O.A.D? Nechyběl ani cover Discharge s názvem Never again, kdy přišel vypomoct i zpěvák Do or die s trikem Morbid Angel :o). Co skladba, to hymna. Snad jen k dokonalé spokojenosti mi chyběla Bad blood z alba The truth hurts. Garyho věrný parťák Tom Klimchuck nejenom sázel zabijácký riffy, ale často vystřihl i sólo. Jeho kolega sice sóla nestřihal, ale zato vypomáhal s vokály. Pro-pain předvedli přesně to, co jsem od nich čekal. A jsem rád, protože jsem od nich čekal hodně. Jestli si někdo myslí, že tahle parta má zenit za sebou, měl by si zajít na jejich show.
Takže na závěr nezbývá než poděkovat jistým osobám (zdravím Toma a Shindyho!) za možnost vidět opět jednu legendu. Zvukařům za slušný zvuk (krásně nahlas, ještě doma ve sprše mi pískalo v uších? :o) A samozřejmě kapelám. Všechny 4 předvedly super výkon. Opravdu vyrovnaná sestava. Nezbývá, než se těšit na další lahůdky.
