Když v roce 2009 Oranssi Pazuzu doslova vlítli na scénu, byl jsem za ně šťastný. V té době mě, ostatně jako teď, nebavil black metal kulometového nekompromisního střihu, a už vůbec ne jeho symfo podoba, jména si dosaďte sami. Tito švihlí Finové vycházejí z blacku, ale taktéž se rádi utápějí v psychedelickém rocku, ať už sedmdesátkového (tvrdí to sama kapela) nebo toho nynějšího, to je úplně jedno. Jestliže se dalo o debutu Muukalainen Puhuu tvrdit, že je mixem rocku a black metalu, tentokrát je černý kov v defenzivě. Ne, že by se neobjevoval vůbec, ale dovolím si tvrdit, že je na vedlejší koleji.
Hned na začátku je třeba jít s pravdou ven a přiznat, že ve finále cítím z nového alba mírné zklamání. Nejhorší jsou očekávání a ta byla u mě velká, doufal jsem, že svůj tak vzrušující originální hudební mix pozvednou oproti debutu o stupeň výš. Ač byl debut jistě dílem nedokonalým, byl na něm cítit nováčkovský elán, snaha dělat si věci po svém a jinak než okolí, a co si budeme nalhávat bylo to poprvé, což má prostě své kouzlo, podruhé už člověk ví, co může očekávat. Na druhou stranu album trpělo neduhy, obsahovalo hlavně monotónní, dlouhé neustále se opakující pasáže, kterým, jak jsem ve skrytu duše doufal, se vyvarují. A oni ne. Při tom začátek alba neoplývá rozhodně nudou. Hned první Sienipilvi je šesti minutový kolovrátek, postavený na výborně nazvučené base a bicích, hypnotické atmosféře ale hlavně není fádní. To následující Komeetta je totální hit, tato skladba má přesně takové grády jaké jsem od nich očekával. Uhrančivá mrazivá melodie jakou vyluzuje kytara, indie rytmus bicích, s dokonalou vyhrávkou uprostřed. Až ve třetí Uusi olento nousee se připomene onen výše zmiňovaný black metal. Bubeník přitopí pod kotlem a kytary nás pozvou na mimo planetární výlet, v půlce ale nastane prudký střih a ze sypačky se stane doslova doom metalová tryzna. Následující instrumentálka Luhistuva aikahäkki je pořád dost kvalitní záležitostí a výraznější problém nemám ani s pátou Maavaltimo uzavírající první polovinu nahrávky. Potom však laťka kvality začne výrazně klesat. Albu nenapomáhají dvě „ambientní“ skladby, které se nacházejí v druhé polovině desky a dohromady zabírají třináct nekonečných minut a silně pochybuji, že si je někdo dobrovolně pustí opakovaně. A tak důvod proč vydržet poslouchat dál je jedině díky osmé Loputon tuntematon, což je sice převážně black metalová nakládačka, ale s tak nádherně uhrančivou, melodickou kytarou, které se klaním a opakovaně ji vyhledávám.
Abychom si dobře rozuměli, tahle deska je dobrá, dokonce moc, ale mám pocit, že potenciál, jakým Oranssi Pazuzu oplývají, šel využít mnohem víc. V podstatě se dá říct, že by bývalo stačilo škrtat a krátit. Z třinácti minut hluku udělat dvě, a z nesmyslně natáhlých opakujících pasáží ubrat, byla by tu deska o padesáti minutách, která by bez nějakého násilí udržela stálou pozornost, takto se, v přes hodinou dlouhém materiálu, dostaví i nechtěná nuda.
I přes všechny mé výtky se ke Kosmonumentu rád vracím a často ho poslouchám, ale tu pravou míru nadšení shledávám pouze u dvou skvostů (Komeetta, Loputon tuntematon), další čtyři věci mě prostě jen baví, což není málo, ale zbytek je jen nafouklá vata.
Čas: 66:12
Seznam skladeb:
- Sienipilvi
- Komeetta
- Uusi olento nousee
- Luhistuva aikahäkki
- Maavaltimo
- Siirtorata 100 10100
- Andromeda
- Loputon tuntematon
- Kaaos hallitsee
- ∞
