Moje jediný přání je opakování, zpívají Tata Bojs a mají pravdu. Jestli se nepletu, tak je to deset let co u nás vystoupili naposled a od té doby si přeji, aby se to zopakovalo. Tenkrát měli po vydání zásadní to desky Futuretro a od té doby jejich popularita nabrala zasloužený vzestup. V mezičase natočili několik povedených desek a stali se respektovanou a větší kapelou. Tím pádem jsem neočekával, že by se u nás ještě někdy objevili. Ale stalo se a listopadový čtvrtek praskal sál ve švech. Což je určitě pozitivní zjištění, neboť na maloměstě (Dobříš) dělat koncert ve všední den závání pořádnou dírou v kase.
Tento koncert byl v rámci turné, které dostalo název Ležatá osmička tour a vypuklo začátkem října, a končí za týden. Že TATA BOJS nejsou už jen kapelou „lokálního významu“ jak o sobě s oblibou zpívají, mluví už třeba jen fakt, kolik techniky a lidí „okolo“ si sebou dovezli. Jelikož na koncerty bez fotoaparátu nechodím, ocenil jsem zejména světelný park, nebojím se tvrdit, na světové úrovni.
Bez nějakých zbytečných hvězdných manýrů vstoupila ten večer čtveřice muzikantů na pódium a začala skutečná show. Důraz byl kladen samozřejmě na poslední album Ležatá osmička, a skladby z něho, tento večer zahrané měly ještě o něco větší říz než ve studiové podobě, což bylo jenom dobře, protože se klukům povedlo vtáhnout své fans hned do hry a navodit atmosféru rockového koncertu. Hned od začátku se pálilo ostrými a přes povedenou novinkovou Papírovku, se pokračovalo dokonalou hitovkou Attention Aux Hommes!, která by rozpohybovala i důchodce. Dostalo se i na mou nejoblíbenější desku Nanoalbum, a to v podobě songu Elišce.
Kuriózní moment nastal ve třetině vystoupení, kdy bubeník a zpěvák Milan Cais, držel v ruce kameru, která přenášela obraz na projekci a ve chvíli kdy procítěně zpíval text „mám pocit, že nežiji, úplně ve své režii“ (Filmařská), jak ironické, se zamotal do kabelů a nekontrolovatelným pádem na záda sebou seknul o zem. Naštěstí se mu nic nestalo a pokračovalo se už bez újmy na zdraví dál. Celý set byl vkusně poskládán a tak kromě novinek zazněly i věci starší, potěšila hlavně Toreadorská otázka a nikdy mě nezklamou Pěšáci, s nanejvýš vtipným textem. Překvapením pro mě bylo zařazení věci Růžová armáda, parodií to na disco, která uzavírala první část. Že by koncert zakončila zrovna tato věc bylo nemožné a tak přídavek ještě okořenily dvě skladby, palec nahoru za zařazení Vesmírné.
Koncert se prostě povedl na jedničku, „tatáči“ šli do toho na plno, Mardošovu fyzickou kondici bych chtěl mít, a bylo to znát. Plný sál se bavil, a tak působila ona pověstná chemie mezi pódiem a publikem, lidé zpívali a ani nevadilo, že se druhý den šlo do práce (úsměv). Osobně jsem si koncert maximálně užil a rád jsem si zaplaval v jiných vodách než, v kterých se tady na Fobii většinou motáme. Občas je potřeba si od bubáku a čertů oddychnout, a v tomto směru jsou pro mě Tata Bojs příjemnou alternativou.
Tata Bojs měli samosebou i předkapelu, turné s nimi jezdí buď pražská kapela Sunflower Caravan nebo na střídačku slovenští LONGITAL, a právě oni se chopili funkce předehřívačů. Dvojice slečna s basou a muž s kytarou, podpořená laptopem, tvořila pohodovou, intimní hudbu, která působila zklidňujícím dojmem a tak jejich půlhodinka nebyla na obtíž. Víc jsem po nich ani nechtěl.
Kompletní fotogalerie na Photomusic
