Zdá se, že Obituary se v Čechách cítí jako doma. Dá se říci, že co rok, to jedno vystoupení. Předloni zavítali do pražského Abatonu v rámci turné Full Of Hate Tour spolu s Amon Amarth, Keep Of Kalessin a Legion Of The Damned, loni se představili na festivalu Brutal Assault. A letos, v rámci svého evropského turné, padla volba opět na klub a to ne jen tak ledajaký. Po dvou letech se znovu pro koncerty otevřel nejstarší rockový klub v Praze, Rock Café, který se nachází v centru Prahy. Rock Café je snad již dostatečně odhlučněno a doufám, že už všechny nepříjemnosti má za sebou a nic už nebude bránit tomu, aby se na tomto příjemném a kulturním místě konala pěkná řádka akcí. Koncert Obituary byl teprve druhý ostrý koncert po otevření, a že to byl test pořádný, je nasnadě.
Začátek dopředu avizovaný na půl sedmou, se na místě změnil na půl osmou, co se dalo dělat než čekat. Prodlevu jsem vyplnil sledováním fotbalu v přilehlém baru a sociální sondou na téma fanoušci Obituary. Fotbal stál za pendrek, Ostrava – Bohemians 1905, marnost nad marnost, co vám budu povídat (úsměv). Zajímavější bylo sledovat, co se to na akci trousí za lidi. Nejčastěji mě napadala slova oldies party v deathmetalovém duchu. Převažovala sorta něco kolem třiceti, ale spíš ke čtyřiceti letům. A jak se později ukázalo, dostavilo se i pár metalistů – zemědělců. Pár jich chvíli zlobilo v předních řadách, ale zdá se, že ve finále, po těch svých pivánkách, usnuli a už nezlobili.
První na plac nastoupila divoká partička ze San Diega PATHOLOGY. Domácí příprava v podobě poslechu MySpace nedopadla zrovna na výbornou, extra mě nebavili. Naštěstí způsob, jakým na nás zaútočili ve své koncertní podobě, zapůsobil pravým opakem. Pětice muzikantů hraje brutal death metal amerického střihu s grindovými přesahy, tím pádem to před sebou valí v rychlejším tempu s občasnými, kontrastními zpomalovačkami. Kapelu táhnul vokalista z kategorie divočáků, jehož grimasy a pohyby neustále přitahovaly pozornost. Odezva z publika poměrně solidní, navíc se vytvořil kotel, za který Pathology děkovali.
Švédská deathmetalová stálice GRAVE už patří mezi veterány scény. Nejlepší léta si pánové odbyli v devadesátkách, což ale neznamená, že by zahráli tento večer nějak zle. Oldschoolový death metal mě opět potěšil víc než jsem čekal. Upřímně řečeno, tvorba Grave mě vždy dost míjela a jediné CD, kterému jsem se od nich plnohodnotně věnoval je deska Hating Life z roku 1996. V Praze, ale i na celém turné, působí Grave v pozměněném složení, protože (kvůli „nepředvídaným důvodům“) se nemohl celého turné zúčastnit dlouhovlasý kytarista Magnus Martinsson. Za toho zaskočil plešatý Mika Lagreen z deathmetalových Facebreaker, který svou roli zvládal bez problémů. Na závěr zazněl stejnojmenný song z dvacet let starého debutu Into the grave a příjemná pětačtyřicetiminutovka byla u konce.
Hlavní důvod mé návštěvy – OBITUARY – se objevují na place zhruba půl hodiny po Grave. V mezičase zkoušel technik už bez tak dvakrát vyzkoušené kytary, aby ve finále stejně nastaly technické problémy s Trevorovou aparaturou. Obituary jsou už taková ta jistota, co jiného může člověk od takového to all stars mančaftu očekávat jiného, než precizní práci. Když je máte rádi a celá léta jim tu jejich muziku baštíte, asi budete těžko zklamáni. Co na tom, že kdyby jste alba, která vyšla po reunionu neslyšeli, o nic byste nepřišli. Když to spustí na živo, ať už z poslední desky nebo z dvacet let staré, efekt se dostaví stejný. Jedna pecka střídá druhou, tomu všemu vládne charakteristický Johnův vokál. Kdyby jste šli v pět ráno z hospody po čtyřech domů, v ne zrovna fajnovém stavu a John na vás zaječel tím svým hlasem, tak ho ve vteřině identifikujete. Strýček Donald za bicími není žádná moderní chobotnice, ale své party hraje precizně a přesně. Trevor s Ralphem stačí mezi hraním očumovat kočku stojící kousek ode mě, a při tom sází jeden riff respektive sólo za druhým s precizností sobě vlastní. Basák Terry Butler, jenž nahradil Franka Watkinse, který se vydal vzývat Satana ke Gorgoroth, zvládá své řemeslo také víc než kvalitně. Za celý večer pouze zamrzeli technické problémy u Trevorova aparátu, kdy nastala zhruba pětiminutová pauza, než se vše dalo do pořádku, aby se v poslední věci večera, Slowly We Rot, problémy opět připomněly a kytara odešla úplně. Finále tudíž nemělo tu pravou šťávu. Po čtyřiceti minutách chlapi odešli, aby se Donald co nevidět vrátil a započal sólo na bicí, pak se k němu přidal sólista Ralph. Obituary zahráli průřez celou svou historií, zásadní věci jako Evil Wals či Blood To Give, kde si na bicí zahráli společně oba dva bratři. Trochu mě osobně mrzí absence songu Don´t Care z mého nejoblíbenějšího alba World Demise, ale nedá se nic dělat, každý den není posvícení. I tak to byl příjemný večer v přítomnosti legendy žánru, která mě rozhodně nezklamala. Vystoupení mělo šťávu a ani chvíli nenudilo. To, co jsem očekával, jsem od Obituary dostal.
Ten večer potěšily i předkapely, které jsem před akcí chápal spíše jako nutné zlo, ano i Grave. Solidně zaplněný klub si zkrátka užil pravou deathmetalovou jízdu na, kterou se vyplatilo zajít.
