Hodně vody uteklo, než se objevila na světě nová nahrávka od havířovské kapely Apatheia. Po dlouhých pěti letech se vrací na scénu se svojí druhou deskou, která dostala název Elevating Moments. Jestliže debut byl brán jako milé překvapení a chápán jako jakási fůze art rocku s melancholickou náladou, tak ten kdo pozorně sledoval dění kolem kapely, nemůže být překvapen čeho že se mu na novince dostává. To, co naznačovalo živé provedení nových skladeb a následné umístění ukázek na web, byl jasný signál, že nastal jiný vývoj. Ano, nová Apatheia působí veselejším dojmem.
Nové vyznění je totiž v porovnání s debutem uvolněnější a písničkovější. Přibylo větší množství chytlavějších momentů a z melancholické Apatheii se stala příjemná rocková formace. Tento vývoj, naštěstí, působí zcela přirozeně a nenuceně, tudíž těžko něco kapele v tomto kroku vyčítat. Ačkoli debutové album bodovalo i na metalové scéně, jsem si téměř jist, že s Elevating Moments se toto konat nebude. S konstatováním, že nová podoba je už „popina“ lze i do jisté míry souhlasit. Nicméně nikdo nemůže upřít muzikantský um a cit pro vystavení kompozic, které mají hlavu a patu, a spějí k silnému refrénu. Ač jsou refrény zapamatovatelné (na tom není ostatně nic divného a nebojím se je označit za hitové), nikdy nepůsobí vlezle, natož kýčovitě.
Ono určité „vyměknutí“ souvisí i se zakomponováním nového nástroje do výrazu kapely, a to v podobě kláves, které hrají v celkovém vyznění poměrně důležitou roli. Zpěvák, kytarista a nyní už i klávesák Michal Feber, kromě zpěvu, který také doznal jemnější formy, je i šikovný instrumentalista, za nímž o nic nezaostává ani zbytek kapely. Výborně spolupracující rytmická sekce, která sice neustále vytváří všelijaké kudrlinky, nikoliv však na úkor plynulosti celkového vyznění. Povedená jsou i kytarová sóla, která jsou na míle vzdálená kytaristům onanistům honícím si své ego... zde jsou naprosto účelná a hlavně nenucená.
Ne, že bych se všemi kroky, které Apatheia na albu provedla, zcela nesouhlasil, jen dokážu pochopit směr, jakým se vydali. Když už bych měl jmenovat nejméně výraznou věc, ukázal bych na čtvrtou, pomalou When The Sun Goes Down , která je už hodně pop (úsměv). Poznámku o tom, že kdyby takto vypadal mainstream, tak by bylo na světě krásně, berte jen jako pod čarou. Ze začátku dokázala lehce vystrašit i devátá Living Dreams, která se přes své baladické tempo dostane do povedené artrockové pasáže á la Pink Floyd, že nezbývá než smeknout a hned je vše odpuštěno.
Apatheia natočila desku, která míří jiným směrem. Běžného čtenáře tohoto webu, který nebude schopen její novou podobu zkousnout, možná neosloví... Mně osobně to nějakou dobu zabralo, ale těch hodin strávených u poslechu Elevating Moments, rozhodně nelituji. Kolekce deseti vyrovnaných kompozic uteče jako voda, až si říkám, že dvě skladby navíc by vůbec neškodily. Z každého tónu čiší radost a elán, písně jsou to zapamatovatelné a energické, ovšem dělané bez nějakého kalkulu a podbízení se. Chce to trochu nadhled, nejen z metalu je člověk živ, tudíž novinku mohu jenom doporučit. Vzhledem k tomu, že recenze vychází krátce po vypuknutí kalendářního jara, při poslechu alba mě napadá, že Elevating Moments je ideální deskou pro toto roční období. Svěží a pozitivní. A jestliže se mají při poslechu alba dostavit povznášející momenty, potom titul alba nelhal.
Seznam skladeb:
- Dressed In Dreams
- When You’re Not Speaking
- Created For Me
- When The Sun Goes Down
- Until I Smile
- The One To Follow
- Circling Like Dogs
- The Little I Remember
- Living Dreams
- Keep Goin‘ On
Čas: 37:36
