Ta poslední listopadová začala „výletem snů“ do nákupních center do Českých Budějovic – dcerenka potřebovala nutně koupit zimní bundu a další věci, a protože jsem masochista, mohla si s sebou vzít kamarádku (smích). Ke cti obou slečen nutno dodat, že se chovaly vybraně, nevynechaly ani jeden obchod v obou megakomplexech a když jsem zacáloval „tu nejlepší“ bundu, nechaly mě odejít do třetího patra a posedět v čínské restauraci.
Proč takový úvod? Inu vracím se k masochismu, když jsem přežil pět hodin s pubertálními slečnami a byl tak pěkně sebetrýznivě rozjetý, proč nepokračovat večer u televize? Za komunistů byl tehdejší Zlatý slavík událostí, kupón z Mladého světa jsme se sestrou v osmdesátých letech „bratrsky“ vyplňovali tak, že já si mohl vyplnit skupiny a ona zpěváky a zpěvačky. A když vyhrál v roce 1988 Citron, byla to událost... Časem jsem na slavíky rezignoval, podobně jako na všechny podobné ankety popularity typu Týtý, Anno, Anděl, a nevím které ještě. Až letos... po odpoledni nákupní masáži jsem dobrovolně nasadil masáž mediální.
Volba moderátora je u těchhle akcí vždycky těžká, každý se po odvysílání pořadu stává terčem kritiky, nejspíš právem. Letos vyhrál „konkurz“ Libor Bouček, kterého jsem dosud prakticky neznal... Ono se to dá říci o většině tváří, které se během večera na pódiu objevily, svět pop music a rádoby celebrit se mi protiví a neviděl jsem ani minutu z voleb všech těch Superstar a Talentů (nebo jak se ty pořady jmenují), a nesleduju ani bulvární zprávy. No nic, Libor začal tragicky, inscenovaným telefonním hovorem o tom, jak jej do pořadu angažovali.
Prvním hostem byl Martin Chodúr, který zazpíval na Českém slavíkovi anglicky (???) a vrátil se do nějakých padesátých let v USA. Minela. Stejně jako další Boučkův rádoby fór o tom, jak připravili devítihodinový dokument o historii Zlatého/Českého slavíka, se kterým je vyhodili. Tak z něj sestříhali devadesát vteřin, které patřily hlavně Gottovi a Bílé, jak jinak. Sestřih posloužil jako kulisa k blábolům o mediálních partnerech a k dalšímu Boučkovu monologu, tentokrát na téma zasedací pořádek v rodině, jejíž hlavou je Gott a hned za ním je Bílá. A když se Šimi bude snažit, možná bude za rok taky vpředu. Nazdar bazar, fakt těm lidem stačí tak málo k zasmání?
Vyhlášení možných objevů roku – mezi pány Jan Bendig, mezi dámami Markéta Konvičková – může se pro ně hlasovat... zase neznám ani jednoho, slečna v klipu nabízela totálně obstarožní střední proud, mladík techno s nějakými elektronickými zvuky... objevy jako hrom (smích). Bouček k tomu přidal další nehorázně hloupé povídání o objevech roku 2010 u nás i ve světě...
Mezi big six zpěvaček se vešly Monika Absolonová, Anna K., Lucie Bílá, Ewa Farna, Aneta Langerová a Lucie Vondráčková. Kdepak je Helena? Těžko říct...
Intermezzo patřilo paní Simonové, která převzala symbolického Zlatého slavíka za rok 1962, kdy se uděloval jen jeden dohromady a dostal ho Matuška, Simonová byla nejlepší mezi ženami. Letos se mohla uděkovat a obecenstvo jí zatleskalo ve stoje. Paní rozhodně nevypadala na tolik, kolik jí je.
Pak už se konečně začaly předávat ceny zpěvačkám, 3. místo brala brutálně zmalovaná Ewa Farna, druhé Lucie Vondráčková a první („nečekaně“) Lucie Bílá. Ewa s Lucií V. poděkovaly celkem inteligentně a krátce (Ewa: „Děkuju všem, kteří si moje písničky vypalují a stahují, protože si je poslechnou“), Lucii V. upadla cena na zem a Lucie B. měla interaktivní šaty, na kterých šlo měnit vzor... Největší rozruch ale způsobil Vojtěch Dyk (zase neznám...), který přišel předat cenu Lucii V. v teplákách a konečně někdo docela pobavil i mě.
Slavíka pro zahraničního interpreta dostala slovenská kapela No name, za kterou ji převzala Jana Kirschner od Pavla Šporcla. Pak přišlo další faux pas – Olympic na živo zklamal, resp. Petr Janda zklamal. Jeho zpěv byl opravdu špatný, věk nikdo nezastaví... třeba byl nachlazený. O něco lépe zapíval Marek Ztracený, kterého jsem taky viděl poprvé... ale že bych ho musel vidět znova...
Šest nominovaných kapel v abecedním pořadí: Divokej Bill, Chinaski, Kabát, Kryštof, Nightwork, Olympic. A další nepochopitelná věc – u většiny kapel pustili skladby staré jak Metuzalém, u Olympiku dokonce hitovku Nikdo nejsme akorát, která se hrála před rokem 1989! Si dělají prxxx? Třetí byli Nightwork, což je asi kapela Vojtěcha Dyka, protože přišla i s ním a taky celá v teplákách. Konečně zabodoval i Bouček, když je nazval Vilage people. Druzí skončili Chinaski (cenu předával motocyklový závodník Karel Abraham a konečně jsem někoho znal lépe – úsměv) a první Kabát, za které převzal cenu „nosič“, protože pánové stále pracují na novém albu. Aby se nám nepředřeli... že by nenašli dvě hodiny času?
Mezitím se předávala další naprosto debilní cena, za nejhranější písničku na Rádiu Impuls. Proč ne na rádiu X nebo Y? To zas někdo nasypal nějaký prachy čert ví kam. No vyhrála mně neznámá skladba, kterou zpíval Petr Muk, cenu převzala jeho manželka. Zazpívala i Ewa Farna a ač jsem její desku kdysi musel poslouchat do omrzení (dcera jí asi před třemi roky točila pořád dokola), nijak se mi nezošklivila a na tomto večeru patřila k tomu lepšímu, co bylo ke slyšení.
Zahráli Chinaski svlečení do půl těla a pomalovaní jak nádražní budovy (skladba Kérka) a přišel čas zpěváků: Michal David, Vojtěch Dyk, Karel Gott, Martin Chodúr, Petr Kolář a Daniel Landa se věšli mezi šestku vybraných. A třetí skončil Vojtěch Dyk a zase zabodoval – a pro mě se stal jednoznačně nejzábavnějším člověkem celého večera. Poděkování „těm blbcům tam vzadu (= kapela) a pozdravy domů do hospody“ působily mezi ostatními škrobenými kecy sympaticky. Dalšími milými hosty byli Lubor Blažek a Eva Vítečková, zase jsem se chytil (úsměv) a vzpomněl na parádní šampionát, na kterém naše basketbalistky braly stříbro – to bral i Petr Kolář, který jej „oslavil“ zpěvem tak unylé a utahané skladby, že se ani nechce věřit, že před lety vyřvával s Arakainem.
Po „nevímkolikáté“ reklamě zase zpívající hosté, Tomáš Klus a Jana Kirschner, Kluse jsem viděl poprvé, a třeba proti Kolářovi je to o několik tříd zajímavější pán; Jana taky zpívat umí... Cenu prvnímu pánovi přišla předat nastydlá Eva Urbanová... hádejte komu? No Kájovi. Po šestatřicáté. Nevím, co k tomu dodat. Asi není něco v pořádku ve státě českém, když cenu vyhrává sedmdesátiletý důchodce. Nic proti němu, vlastně jeho tvorbu za posledních dvacet let vůbec neznám, ale asi by se měli mládežníci trochu stydět. Karel Gott je zajímavý fenomén, pro kterého hlasují asi i mladí... Navíc jeho vítězný projev byl vtipný, plný narážek na nedávné volby resp. jejich výsledky.
Speciální kategorií byl Skokan roku, kterého přiskákal vyhlásit Ondřej Brzobohatý v kostýmu skokana. Cenu dostal Xindl X, kterého jsem zase neznal, ale docela pobavil „zvířecím“ monologem. A hned jsem ho poznal, protože přišel i zazpívat, s Olgou Lounovou (což je asi jeho partnerka životní) a světe div, bylo to asi to nejlepší, co z pódia za celý večer zaznělo.
Pak přišel Jan Kraus a pobavil taky, objev roku vyhlásil s grácií a Markéta Konvičková, pohledná blondska, byla samý úsměv. Jen aby jí to vydrželo... do roka a do dne uvidíme... Ale beze mě. Jednou za deset let mi podobná taškařice bohatě stačí.
Na závěr ještě veslař Ondřej Synek (zase se raduju, že někoho znám) předal Lucii Bílé další kytici za to, že má nejvíc hlasů ze všech. Poděkovala všem, zazpívala Anna K. a byl konec.
Proč takový úvod? Inu vracím se k masochismu, když jsem přežil pět hodin s pubertálními slečnami a byl tak pěkně sebetrýznivě rozjetý, proč nepokračovat večer u televize? Za komunistů byl tehdejší Zlatý slavík událostí, kupón z Mladého světa jsme se sestrou v osmdesátých letech „bratrsky“ vyplňovali tak, že já si mohl vyplnit skupiny a ona zpěváky a zpěvačky. A když vyhrál v roce 1988 Citron, byla to událost... Časem jsem na slavíky rezignoval, podobně jako na všechny podobné ankety popularity typu Týtý, Anno, Anděl, a nevím které ještě. Až letos... po odpoledni nákupní masáži jsem dobrovolně nasadil masáž mediální.
Volba moderátora je u těchhle akcí vždycky těžká, každý se po odvysílání pořadu stává terčem kritiky, nejspíš právem. Letos vyhrál „konkurz“ Libor Bouček, kterého jsem dosud prakticky neznal... Ono se to dá říci o většině tváří, které se během večera na pódiu objevily, svět pop music a rádoby celebrit se mi protiví a neviděl jsem ani minutu z voleb všech těch Superstar a Talentů (nebo jak se ty pořady jmenují), a nesleduju ani bulvární zprávy. No nic, Libor začal tragicky, inscenovaným telefonním hovorem o tom, jak jej do pořadu angažovali.
Prvním hostem byl Martin Chodúr, který zazpíval na Českém slavíkovi anglicky (???) a vrátil se do nějakých padesátých let v USA. Minela. Stejně jako další Boučkův rádoby fór o tom, jak připravili devítihodinový dokument o historii Zlatého/Českého slavíka, se kterým je vyhodili. Tak z něj sestříhali devadesát vteřin, které patřily hlavně Gottovi a Bílé, jak jinak. Sestřih posloužil jako kulisa k blábolům o mediálních partnerech a k dalšímu Boučkovu monologu, tentokrát na téma zasedací pořádek v rodině, jejíž hlavou je Gott a hned za ním je Bílá. A když se Šimi bude snažit, možná bude za rok taky vpředu. Nazdar bazar, fakt těm lidem stačí tak málo k zasmání?
Vyhlášení možných objevů roku – mezi pány Jan Bendig, mezi dámami Markéta Konvičková – může se pro ně hlasovat... zase neznám ani jednoho, slečna v klipu nabízela totálně obstarožní střední proud, mladík techno s nějakými elektronickými zvuky... objevy jako hrom (smích). Bouček k tomu přidal další nehorázně hloupé povídání o objevech roku 2010 u nás i ve světě...
Mezi big six zpěvaček se vešly Monika Absolonová, Anna K., Lucie Bílá, Ewa Farna, Aneta Langerová a Lucie Vondráčková. Kdepak je Helena? Těžko říct...
Intermezzo patřilo paní Simonové, která převzala symbolického Zlatého slavíka za rok 1962, kdy se uděloval jen jeden dohromady a dostal ho Matuška, Simonová byla nejlepší mezi ženami. Letos se mohla uděkovat a obecenstvo jí zatleskalo ve stoje. Paní rozhodně nevypadala na tolik, kolik jí je.
Pak už se konečně začaly předávat ceny zpěvačkám, 3. místo brala brutálně zmalovaná Ewa Farna, druhé Lucie Vondráčková a první („nečekaně“) Lucie Bílá. Ewa s Lucií V. poděkovaly celkem inteligentně a krátce (Ewa: „Děkuju všem, kteří si moje písničky vypalují a stahují, protože si je poslechnou“), Lucii V. upadla cena na zem a Lucie B. měla interaktivní šaty, na kterých šlo měnit vzor... Největší rozruch ale způsobil Vojtěch Dyk (zase neznám...), který přišel předat cenu Lucii V. v teplákách a konečně někdo docela pobavil i mě.
Slavíka pro zahraničního interpreta dostala slovenská kapela No name, za kterou ji převzala Jana Kirschner od Pavla Šporcla. Pak přišlo další faux pas – Olympic na živo zklamal, resp. Petr Janda zklamal. Jeho zpěv byl opravdu špatný, věk nikdo nezastaví... třeba byl nachlazený. O něco lépe zapíval Marek Ztracený, kterého jsem taky viděl poprvé... ale že bych ho musel vidět znova...
Šest nominovaných kapel v abecedním pořadí: Divokej Bill, Chinaski, Kabát, Kryštof, Nightwork, Olympic. A další nepochopitelná věc – u většiny kapel pustili skladby staré jak Metuzalém, u Olympiku dokonce hitovku Nikdo nejsme akorát, která se hrála před rokem 1989! Si dělají prxxx? Třetí byli Nightwork, což je asi kapela Vojtěcha Dyka, protože přišla i s ním a taky celá v teplákách. Konečně zabodoval i Bouček, když je nazval Vilage people. Druzí skončili Chinaski (cenu předával motocyklový závodník Karel Abraham a konečně jsem někoho znal lépe – úsměv) a první Kabát, za které převzal cenu „nosič“, protože pánové stále pracují na novém albu. Aby se nám nepředřeli... že by nenašli dvě hodiny času?
Mezitím se předávala další naprosto debilní cena, za nejhranější písničku na Rádiu Impuls. Proč ne na rádiu X nebo Y? To zas někdo nasypal nějaký prachy čert ví kam. No vyhrála mně neznámá skladba, kterou zpíval Petr Muk, cenu převzala jeho manželka. Zazpívala i Ewa Farna a ač jsem její desku kdysi musel poslouchat do omrzení (dcera jí asi před třemi roky točila pořád dokola), nijak se mi nezošklivila a na tomto večeru patřila k tomu lepšímu, co bylo ke slyšení.
Zahráli Chinaski svlečení do půl těla a pomalovaní jak nádražní budovy (skladba Kérka) a přišel čas zpěváků: Michal David, Vojtěch Dyk, Karel Gott, Martin Chodúr, Petr Kolář a Daniel Landa se věšli mezi šestku vybraných. A třetí skončil Vojtěch Dyk a zase zabodoval – a pro mě se stal jednoznačně nejzábavnějším člověkem celého večera. Poděkování „těm blbcům tam vzadu (= kapela) a pozdravy domů do hospody“ působily mezi ostatními škrobenými kecy sympaticky. Dalšími milými hosty byli Lubor Blažek a Eva Vítečková, zase jsem se chytil (úsměv) a vzpomněl na parádní šampionát, na kterém naše basketbalistky braly stříbro – to bral i Petr Kolář, který jej „oslavil“ zpěvem tak unylé a utahané skladby, že se ani nechce věřit, že před lety vyřvával s Arakainem.
Po „nevímkolikáté“ reklamě zase zpívající hosté, Tomáš Klus a Jana Kirschner, Kluse jsem viděl poprvé, a třeba proti Kolářovi je to o několik tříd zajímavější pán; Jana taky zpívat umí... Cenu prvnímu pánovi přišla předat nastydlá Eva Urbanová... hádejte komu? No Kájovi. Po šestatřicáté. Nevím, co k tomu dodat. Asi není něco v pořádku ve státě českém, když cenu vyhrává sedmdesátiletý důchodce. Nic proti němu, vlastně jeho tvorbu za posledních dvacet let vůbec neznám, ale asi by se měli mládežníci trochu stydět. Karel Gott je zajímavý fenomén, pro kterého hlasují asi i mladí... Navíc jeho vítězný projev byl vtipný, plný narážek na nedávné volby resp. jejich výsledky.
Speciální kategorií byl Skokan roku, kterého přiskákal vyhlásit Ondřej Brzobohatý v kostýmu skokana. Cenu dostal Xindl X, kterého jsem zase neznal, ale docela pobavil „zvířecím“ monologem. A hned jsem ho poznal, protože přišel i zazpívat, s Olgou Lounovou (což je asi jeho partnerka životní) a světe div, bylo to asi to nejlepší, co z pódia za celý večer zaznělo.
Pak přišel Jan Kraus a pobavil taky, objev roku vyhlásil s grácií a Markéta Konvičková, pohledná blondska, byla samý úsměv. Jen aby jí to vydrželo... do roka a do dne uvidíme... Ale beze mě. Jednou za deset let mi podobná taškařice bohatě stačí.
Na závěr ještě veslař Ondřej Synek (zase se raduju, že někoho znám) předal Lucii Bílé další kytici za to, že má nejvíc hlasů ze všech. Poděkovala všem, zazpívala Anna K. a byl konec.
