Švédská kapela s (od roku 2006) americkým zpěvákem se na scéně pohybuje s přestávkami dlouhých 25 let, během nichž se zuby nehty drží doommetalového kopyta s odbočkami ke klasickému heavy či modernějšímu epic metalu. Jubilejní desáté řadové album sice vyšlo před rokem, ale protože jeden z pěti letošních koncertů odehrají Candlemass na Brutal Assaultu, podíváme se, jak to s Death Magic Doom dopadlo.
Krátká odpověď by mohla znít chvalitebně, což bodově vyjádřeno znamená sedm až osm z deseti. Delší by konstatovala, že následovníci Black Sabbath natočili svěží album ctící kořeny, od nichž se tu a tam snaží oprostit a nabídnou nejeden nečekaný moment, ale také slabší kousky. A dlouhá? Tady:
Ponuré zatěžkané riffy (Mappe Björkman), silné melodie, kytarová sóla (Lars Johansson), časté změny tempa, razantní bicí s častým využitím činelů (Jan Lindh) pestrý sebejistý zpěv – to vše se v osmi poměrně dlouhých skladbách objevuje, tu měrou vrchovatou, tu poněkud méně okázale. Z osmi skladeb si největší pozornost zaslouží hned úvodní If I Ever Die, svižná vypalovačka, v níž občas kytara příjemně zadrnčí, ústřední riff má dostatečnou sílu zaujmout a zpěvák Robert Lowe sahá k nečekaným polohám – od náznaků plačtivého zpěvu po ostřejší řev. Třešnička v podobě parádního sóla také chutná – předkrm se tedy povedl na výbornou. Hustá polívka Hammer of Doom tak silně připomíná „Sabaty“, až se stává takřka nepoživatelnou. „Skorocover“ postavený na ohraném riffu se vleče jako hlemýžď přes šest minut a kde nic, tu nic. Nejslabší skladba alba, naštěstí jediné výrazné klopýtnutí. Hlavní menu skládající se ze dvou chodů zase šmakuje. Jak The Bleeding Baroness, tak Demon of the Deep zaujmou postupným gradováním, navíc s nástupy refrénů rozkvétají do nečekané krásy. Robert dává i vysoké polohy s přehledem, zpívá naléhavě a když se objeví další sóla či gotikou načichlá atmosféra, jsou Candlemass neskutečně silní.
Opulentní hostina pokračuje a když hlavní chody tak chutnaly, nabízí pan vrchní (skladatel) Leif Edling (baskytara) přídavek, specialitu šéfkuchaře, napohled neslučitelné ingredience zamíchané do kulinářské pochoutky House of 1000 Voices, v níž uhrančivé a dramatické momenty dosahují vrcholu. Možná je to přežraností z předchozích lahůdek, možná nejsou moučníky a zmrzlinové poháry nejsilnější Leifovou stránkou, ale s blížícím se závěrem jde kvalita stravy lehce dolů. Už v Death Angel je refrén jakoby odfláknutý, nevýrazný... Clouds of Dementia zase variuje již slyšené v tracku číslo 2, chvíli možná poněkud zručněji, prostřední melodická pasáž je ale plytká až běda. Nejmelodičtější song na závěr zdobí klávesy, které ale nezachrání slabší nápady – sóla už tady byla a lepší, refrény už tu byly a silnější...
Škoda, že kvalita jednotlivých kompozic je trochu nevyvážená, ale i tak jde o nadprůměrné album zabalené v jednoduchém, ale graficky čistě zpracovaném bookletu a disponující vytříbeným zvukem. Horší dvojka, tudíž sedm.
Seznam skladeb:
- If I Ever Die
- Hammer of Doom
- The Bleeding Baroness
- Demon of the Deep
- House of 1000 Voices
- Dead Angel
- Clouds of Dementia
- My Funeral Dreams
Čas: 47:30
