Heaven Shall Burn. Název výstižný a úderný, kapela, plná straight edge veganů aus Deutschland. Neúnavní drtiči strun a blan, kteří se zejména po minulé řadovce „Iconoclast“ rázem vyhoupli do čela nové vlny metalu. Svým neustálým energickým řevem a growlováním, vysokými melodickými riffy, které si sem tam vypůjčí od Carcass s kriticky - společenskými a protiválečnými texty jsou ideálním poslechem dnešní rychlé a nelítnostné doby. Naproti tomu, jak jeden z kolegů-sypačů správně poznamenal, má člověk při poslechu jejich děl často pocit, jakoby všechno bylo na kličku a po dvaceti minutách vlastně kapela se svými obkročnými kruhovými riffy už nemá čím překvapit. Snad doteky elektroniky ve trojce „Combat“, které se však ve drážkách předchozích alb kapely již daly vystopovat rovněž, jinak se jedná o stále stejné Heaven Shall Burn, kteří navazují přesně tam, kde minulá nahrávka skončila a je vlastně jasnou přípravnou půdou pro živá vystoupení.
Nečekejte, že by vás na albu něco překvapilo, je to prostě po dvou (i více) letech stejná drtička, pohybující se mezi metalcorem a melodickým death metalem, jež vás neustále vybízí k tomu, vrtěti hlavou či nohou, stále se sune dopředu a o originalitě riffů se člověk brzo může nechat tak akorát zdát. Ačkoliv lze spekulovat, že ani snaha o posun žádná není, jelikož HSB je kapela koncertní a tam je progrese často tak akorát na škodu („proboha proč pořád měněj tempo, já chci tancovat!“).
Nejvíce bych asi pochválil bicmena Matthiase Voigta, jenž dokázal, že je schopný zahrát na všechno, co se zrovna naskytne a také tentokrát jsou jeho kopáky tím, co určuje brutalitu materiálu, společně s opravdu povedenou a dobře pohlídanou produkcí z dílen Antfarm studia Tue Madsena. Zvuk velemoderní, v němž brutální core dostává jasné, řízné kontury. Párkrát se dočkáme i tolik povědomého klavírního preludia („Buried In Forgotten Grounds“), následovaného melodickými vyhrávkami starošvédského stylu. Těchto pasáží je však na albu minimálně, jelikož snad kapela má pocit, že by fanoušci na koncertech přestali na chvíli dělat circle pit a zpěvákovi Marcusovi by to následně přestalo zpívat. Doufám, že si videa z koncertu ten pán nepouští i ve studiu u zpěvu, jelikož to by bylo skutečně kuriózní.
Nic, napsal jsem již dost, právě se tu znovu rozjíždí další chugga-chugga nádhera a já mám pocit, že už jsem poněkud přesycen stále stejným moderním balastem. Pokud jste fanoušek HSB, nové album si obstarejte, ostatní se v klidu mohou spokojit s předchozí plackou, problém je, že pokud si rádi zablbnete naživo, nebudete nové vály znát. Čili i zde je opatření na místě, ovšem já skutečně nemohu říci, že bych byl z HSB nějak zvlášť nadšený. Po minulém albu snad, tohle je identický bratříček, který nemá čím překvapit. Přesto po určitý čas zábavný. Jo a poslední track hostovali Sabine Weniger a Sebastian Reichl z mých oblíbených Deadlock (tak ne), čili Eisbären mají co hrát o letošních přestávkách. 71%.
Čas: 47:36
Seznam skladeb:
Nečekejte, že by vás na albu něco překvapilo, je to prostě po dvou (i více) letech stejná drtička, pohybující se mezi metalcorem a melodickým death metalem, jež vás neustále vybízí k tomu, vrtěti hlavou či nohou, stále se sune dopředu a o originalitě riffů se člověk brzo může nechat tak akorát zdát. Ačkoliv lze spekulovat, že ani snaha o posun žádná není, jelikož HSB je kapela koncertní a tam je progrese často tak akorát na škodu („proboha proč pořád měněj tempo, já chci tancovat!“).
Nejvíce bych asi pochválil bicmena Matthiase Voigta, jenž dokázal, že je schopný zahrát na všechno, co se zrovna naskytne a také tentokrát jsou jeho kopáky tím, co určuje brutalitu materiálu, společně s opravdu povedenou a dobře pohlídanou produkcí z dílen Antfarm studia Tue Madsena. Zvuk velemoderní, v němž brutální core dostává jasné, řízné kontury. Párkrát se dočkáme i tolik povědomého klavírního preludia („Buried In Forgotten Grounds“), následovaného melodickými vyhrávkami starošvédského stylu. Těchto pasáží je však na albu minimálně, jelikož snad kapela má pocit, že by fanoušci na koncertech přestali na chvíli dělat circle pit a zpěvákovi Marcusovi by to následně přestalo zpívat. Doufám, že si videa z koncertu ten pán nepouští i ve studiu u zpěvu, jelikož to by bylo skutečně kuriózní.
Nic, napsal jsem již dost, právě se tu znovu rozjíždí další chugga-chugga nádhera a já mám pocit, že už jsem poněkud přesycen stále stejným moderním balastem. Pokud jste fanoušek HSB, nové album si obstarejte, ostatní se v klidu mohou spokojit s předchozí plackou, problém je, že pokud si rádi zablbnete naživo, nebudete nové vály znát. Čili i zde je opatření na místě, ovšem já skutečně nemohu říci, že bych byl z HSB nějak zvlášť nadšený. Po minulém albu snad, tohle je identický bratříček, který nemá čím překvapit. Přesto po určitý čas zábavný. Jo a poslední track hostovali Sabine Weniger a Sebastian Reichl z mých oblíbených Deadlock (tak ne), čili Eisbären mají co hrát o letošních přestávkách. 71%.
Čas: 47:36
Seznam skladeb:
- Intro
- The Omen
- Combat
- I Was I Am I Shall Be
- Buried In Forgotten Grounds
- Sevastopoll
- The Lie You Bleed For
- Return To Sanity
- Against Bridge Burners
- Of Forsaken Poets
- Given In Death
- Outro
