PANDEMIA - Feet Of Anger

Víte přiznám se vám bez mučení, českou death metalovou stálici Pandemia, která to u nás drtí již pěkných pár let (oficiální vznik kapely 1995), jež se zvláště po albu „Personal Demon“ z roku  2003 vyhoupla hodně nahoru a která si i přes v té době ještě stále celkem obstojnou konkurenci (však ještě i ti Hypnos hráli) získala pověst neúnavných dříčů, jimž se nakonec jako jedněm z mála poštěstilo v té době dosáhnout i na metu z nejvyšších - totiž odjet  americké tour, přestal sledovat právě někdy po tom vydání Démona a poslední řadovku „Riven“ jsem tak musel dohánět pár týdnů před poslechem kotouče celkem aktuálního, a sice novinky „Feet of Anger“ z járu minulého. Jednak mi to dává výhodu přímého srovnání se starším kouskem a za druhé alespoň netrpím syndromem „milovníka starého zažitého materiálu“. Předně musím podotknout, že zrovna u Pandemie je vidět že ansámbl se především díky neúnavnému živému hraní neustále technicky zlepšuje, jejich pařáty ani náhodou neochabují a tam, kde byly dříve dva údery, dva riffy, dvě melodie jsou najednou tři. Šlapavý groovy death metal ze školy nejstarší, všechny vzpomínky na starý dobrý český death metal pojednou kolem mne začínají vystupovat ze stínu a v šedavé myšlénkové mlze tvoří podivný mysteriózní útvar. A v tom mi to dojde.

Pandemia natočila to, co zamýšlela – poctu prastarému old-schoolu, jednoduše kašlat na všechny ty nové postupy, technické kudrlinky, takoví lidovější Morbid Angel potkávají Behemoth a společně utvářejí nového bastarda, jehož nožičky jsou ukovány z hněvu. Roky neúnavného koncertování, které začaly v malých českých klubících a končí v klubech po celém světě, umožnily bastardovi se rozběhnout, ten své kovové zuby zaťal do vašeho křehkého těla a je mu naprosto jedno, že čas kolem něj letí dál jako zplašený. Stále hryže a kope jako v minulých dekádách, deset let, patnáct let..

Abych ovšem Pandemii šmahem neodsoudil jako šedivý death metal, jenž nemá naprosto žádný kontakt s nynější situací, členové Pandemie mají očividně velice dobrý přehled o současné thrash/death metalové scéně a to si tedy pište, že postupy a celkový feeling skladeb LOTD uslyšíte velice často. Stejně tak švédský groovy melodic death metal, jenž společně s výše zmíněnou legendou MA či „znovuobjevenými“ Behemoth (ti se mihnou jen občas) tvoří takový zdravý základ „Feet Of Anger“. Dovádivý groove v „The Void“ bojovná „Behind the Reason“ se sekanými riffy, které vás posadí na vlak směr Ypres kolem roku 1915 a užijte si to tam. Trochu mne snad iritoval pozdější „mini“ refrén, jenž stále pořvával něco o zvířeti, ale na druhou stranu jsem si musel v duchu pochválit pana pěvce Jirku Krše za to, jelikož nahradit vokalistu Michala v zajeté bandě, jakou za ty roky Pandemia nepochybně je, jistě nebylo nic jednoduchého, přesto je pro mne jeho nasraný thrash/deathový projev celkem příjemným překvapením a abych řekl pravdu, nudit začne mnohem později než podobné, mnohem generičtější vokály některých stylových souputníků.

„Twisted Faith“ rozjíždí něco mezi Bolt Thrower a Unleashed – na jedné straně metal plný agrese, ovšem přemýšlivá práce s dosti jednoduchou strukturou songu na straně druhé. A jsme u toho. Nečekejte od Pandemie nic, co vám kapela ze své podstaty nemůže poskytnout. Technika, ačkoliv na celkem  solidní úrovni, není zase kdovíjak využita, protože smečka se pohybuje ve skutečně krutě old-school vodách, a proto je občasné melodické sólo maximum, čeho se vám na ploše zhruba padesáti minut dostane. Na pinch harmonics, moderní háčky či jiné vychytávky zase hodně rychle zapomeňte, tohle je poctivá Throwerovská tříriffovka, kterou můžeme směle srovnat s kapelami ze zahraničí, problém je, jak se s tím popere současné technikou sakra namlsané publikum, kdy i banda emo vidláků z díry v Connecticutu díky tamější snadněji dostupné technice hraje (tedy nehraje ale ve výsledku to tak vypadá) jako metalové božstvo. Je k vzteku, že „Feet Of Anger“, album sice diskutabilně bez nápadu a jakékoliv snahy o nějaký posun, leč ve výsledku vcelku hezky a s citem složenému, mohu já, jakožto člověk, co prakticky každý den přijde do styku s nějakou zajímavější formací ze světa, tak maximálně s pochopením pohladit po hlavě a odkázat kamsi k dosti prořídlému davu pravých metalistů – tedy ne těch, které každý den potkáváme na různých diskuzních fórech, kde vyznávají pouze progresi, ať za jakoukoliv cenu, ale těch, kteří zažili pozvolný zrod scény, nástup (a výstup) Pandemie, mají v hlavě širší kontext celé metalové muziky a kupu pěkných vzpomínek kdy si u nás o metal pomalu nikdo ani kolo neopřel.

Nebudu předstírat, že album Pandemie je skvělé od  začátku do konce a ani vteřinu se nebudete nudit. To ne, v dnešní době hudebního protlaku již kapela musí být zatraceně originální a neřku-li geniální, aby dokonale vychytala stopáž alba, zvláště, pohybuje-li se v ranku old-school death metalu. Koneckonců svůj hudbonázor Pandemia hezky vyjádřili cover verzí Krabathor s názvem „Unnecessary“ (ačkoliv na albu Lies se skladba v originále nachází pod názvem „Unnecessarity“, tak nevím – no teď už s tím každopádně nic neuděláme - na promu to mám takto). Stále beznadějně ztraceni v 90., ze kterých ovšem ze své pozice těží maximum a navrch přidávají i nějakou reflexi současné metalové scény a trendů. A jsem velice rád, že si zkusili i spolupráci s Big Bossem v posledním tracku „Death Symbols“, optimistickém hymnickém kusu  death metalu, jenž zvláště v posledních taktech rozehrává možné cesty, kterými se Pandemia může v budoucnu udávat… Ne, to si samozřejmě dělám šoufky. Pokud jste čekali, kam se kapela vyvine, pak vám mohu pochopitelně sdělit, že nikam.

Pokud byste se mě však zeptali, jaký udělala kapela od minula technický pokrok, řekl bych, že přeplavali pár oceánů a to vše díky poctivé práci hlavně naživo. Nebudu sice tak rozverný jako někteří moji kolegové a sáhnu k takové té mršce kruhovité, ale jedním dechem dodávám, že se to příjemně poslouchá a ačkoliv jsme se z jú es ej skokem přesunuli někam do Skandinávie (nebo blastujícímu behe-Polsku), stále je to Pandemia, kterou sem tam stojí za to otočit v přehrávači. I když se protentokrát zase točí poněkud jiným směrem.