Myslím si, že málokterý fanoušek legendy usb(t)dm Suffocation po minulém, ještě celkem schopném eponymním zářezu „Suffocation“ s napětím neočekával novinkové album chystané na letošní rok, desku „Blood Oath“, kterou tato NY mašinérie měla znovu prokázat dominanci stylu, jenž pomáhala v 90. letech spoluutvářet. Také já jsem byl proto zvědav, jak se chlapci poperou, po obměně sestavy v roce 2004, s novou nahrávkou a zda se jim povede ukuchtit opět obstojný death metalový kotel, či v této snaze zůstanou jen na půli cesty.
Do zatuchlých krypt sirných doupat se noříme otevírákem „Blood Oath“, jenž krví stvrzuje svou přísahu drtit. Štěkající zastřený vokál Franka Mullena v klídku odříkává jako básničku text, zatímco v pozadí se vyblastovávající bicí snoubí se zhusta podladěnými kytarami a bublající basou Dereka Boyera. Ve výsledku však skladba působí poněkud utahaně, snad jako oběšenec tahaný za svou oprátku. Trochu jsem, přiznám se, při poslechu podřimoval, ale mocně blastující bicí ve druhé „Dismal Dream“ mne naštěstí rychle probudily. Žel jen na chvíli. Slidy, změny temp, které přicházejí každých několik vteřin, jakoby se snažily vzbudit u posluchače dojem sofistikované chaotičnosti, jenž se však zjištěním, že ve skladbě se vlastně vyskytne pouze pár dokola rozvíjených motivů, ruku v ruce s, na nahrávce trochu unaveným, vokálem brzy poněkud rozbředne.
Na starou tvorbu Suffocation z devadesátých let nás tedy odkáže až třetí „Pray For Forgiveness“, která svým nezaměnitelným feelingem a konečně rozluštitelným rukopisem kapely trochu pozvedne náladu, jež byla tak trochu pokažena prvními dvěma kompozicemi.
Přiznám se, že na novince mám trochu problém s laděním, které se občas ukazuje, jako by mělo být snad mimo, či co? No vzhledem k tomu, že Suffocation jsou profesionálové každým coulem, je snad v tomto případě chyba na mém přijímači, ale každopádně tam je. Dojmu, že skladby začínají a končí kde se jim zlíbí, zcela bez ohledu na to, co chce kapela, se bohužel tak snadno nezbavím.
„Images of Purgatory“ pak obsahuje trochu toho technického slamu (jakkoliv se toto spojení zdá být divné, právě Suffo byli pověstní svou abilitou oba tyto přístupy skloubit dohromady)a první polovina skladby přináší konečně trochu silnější momenty, aby byla posléze slidem svržena do propasti pomalých temp a zlomů nevedoucích nikam. No, přiznám se, že na prvních několik poslechů mnou nahrávka jen tak prosvištěla, aniž by na mých sluchových pláních zanechala nějaký vážnější otvor po šrapnelu. „Blood Oath“ se jednoduše tak nějak valí, sem tam se blýskne kvalitním odkazem na starou školu usbdm, ale zbytek je snad až příliš minimalistický a fádní.
Jistě nikdo nečekáme od těchto harcovníků nějaké úlety mimo žánr, ale přeci jen by to chtělo odlišit jednotlivé skladby od sebe nějakým nápaditějším riffem, či parádním sweepem. Žel, ničeho podobného se na nahrávce nedostává a vy si po čase nejspíše řeknete: „A to album jede zase od znova, nebo se pokračuje dál?“ Tak do šesté skladby jsem pozornost udržel, zbytek se kolem prošoural a ať kolem sebe sekal a mlátil sebevíc, zdá se, jako by snad nová fošna Suffocation šla mimo mě. Už do několika minulých zářezů jsem měl trochu problém se dostat, takže doufám, že po několika měsících si album pustím znovu a bude mne bavit.
Po prvních 6-7 posleších musím trochu smutně prohlásit, že mne v současné době zase nebaví ani trochu. Je opět mnohem pomalejší, dívá se kamsi do hluboké minulosti, ale nenachází tam nic, co by již nebylo řečeno, neřku – li lépe řečeno. Inu, opět musím podotknout, že jako v případě několika minulých alb, i tentokrát krčím smutně rameny a znovu poukazuji na kvalitu prvních alb Suffocation a skutečnou zábavnost pro mne končící někde u „Despise the Sun“, maximálně „Souls To Deny“ (v určitých momentech). Od té doby sice povětšinou slyším tuto legendu něco hrát, ale to něco je tak provařené, jako uzené na Oktober festu. Kdyby jen to, ale ono to i trochu nudí. Zkrátka, pokud vám současná podoba Suffocation sedí, není důvod neopatřit si novou nahrávku. Pokud jste však podobně jako já zaseklí hlavně v minulosti, ten důvod k opatření jednoduše postrádáte. Při vší úctě, kterou mám k této živoucí legendě scény. 6-7 a uvidíme, co dál.
Nejlepší skladba: „Marital Decimation“
Čas: 47:58
Do zatuchlých krypt sirných doupat se noříme otevírákem „Blood Oath“, jenž krví stvrzuje svou přísahu drtit. Štěkající zastřený vokál Franka Mullena v klídku odříkává jako básničku text, zatímco v pozadí se vyblastovávající bicí snoubí se zhusta podladěnými kytarami a bublající basou Dereka Boyera. Ve výsledku však skladba působí poněkud utahaně, snad jako oběšenec tahaný za svou oprátku. Trochu jsem, přiznám se, při poslechu podřimoval, ale mocně blastující bicí ve druhé „Dismal Dream“ mne naštěstí rychle probudily. Žel jen na chvíli. Slidy, změny temp, které přicházejí každých několik vteřin, jakoby se snažily vzbudit u posluchače dojem sofistikované chaotičnosti, jenž se však zjištěním, že ve skladbě se vlastně vyskytne pouze pár dokola rozvíjených motivů, ruku v ruce s, na nahrávce trochu unaveným, vokálem brzy poněkud rozbředne.
Na starou tvorbu Suffocation z devadesátých let nás tedy odkáže až třetí „Pray For Forgiveness“, která svým nezaměnitelným feelingem a konečně rozluštitelným rukopisem kapely trochu pozvedne náladu, jež byla tak trochu pokažena prvními dvěma kompozicemi.
Přiznám se, že na novince mám trochu problém s laděním, které se občas ukazuje, jako by mělo být snad mimo, či co? No vzhledem k tomu, že Suffocation jsou profesionálové každým coulem, je snad v tomto případě chyba na mém přijímači, ale každopádně tam je. Dojmu, že skladby začínají a končí kde se jim zlíbí, zcela bez ohledu na to, co chce kapela, se bohužel tak snadno nezbavím.
„Images of Purgatory“ pak obsahuje trochu toho technického slamu (jakkoliv se toto spojení zdá být divné, právě Suffo byli pověstní svou abilitou oba tyto přístupy skloubit dohromady)a první polovina skladby přináší konečně trochu silnější momenty, aby byla posléze slidem svržena do propasti pomalých temp a zlomů nevedoucích nikam. No, přiznám se, že na prvních několik poslechů mnou nahrávka jen tak prosvištěla, aniž by na mých sluchových pláních zanechala nějaký vážnější otvor po šrapnelu. „Blood Oath“ se jednoduše tak nějak valí, sem tam se blýskne kvalitním odkazem na starou školu usbdm, ale zbytek je snad až příliš minimalistický a fádní.
Jistě nikdo nečekáme od těchto harcovníků nějaké úlety mimo žánr, ale přeci jen by to chtělo odlišit jednotlivé skladby od sebe nějakým nápaditějším riffem, či parádním sweepem. Žel, ničeho podobného se na nahrávce nedostává a vy si po čase nejspíše řeknete: „A to album jede zase od znova, nebo se pokračuje dál?“ Tak do šesté skladby jsem pozornost udržel, zbytek se kolem prošoural a ať kolem sebe sekal a mlátil sebevíc, zdá se, jako by snad nová fošna Suffocation šla mimo mě. Už do několika minulých zářezů jsem měl trochu problém se dostat, takže doufám, že po několika měsících si album pustím znovu a bude mne bavit.
Po prvních 6-7 posleších musím trochu smutně prohlásit, že mne v současné době zase nebaví ani trochu. Je opět mnohem pomalejší, dívá se kamsi do hluboké minulosti, ale nenachází tam nic, co by již nebylo řečeno, neřku – li lépe řečeno. Inu, opět musím podotknout, že jako v případě několika minulých alb, i tentokrát krčím smutně rameny a znovu poukazuji na kvalitu prvních alb Suffocation a skutečnou zábavnost pro mne končící někde u „Despise the Sun“, maximálně „Souls To Deny“ (v určitých momentech). Od té doby sice povětšinou slyším tuto legendu něco hrát, ale to něco je tak provařené, jako uzené na Oktober festu. Kdyby jen to, ale ono to i trochu nudí. Zkrátka, pokud vám současná podoba Suffocation sedí, není důvod neopatřit si novou nahrávku. Pokud jste však podobně jako já zaseklí hlavně v minulosti, ten důvod k opatření jednoduše postrádáte. Při vší úctě, kterou mám k této živoucí legendě scény. 6-7 a uvidíme, co dál.
Nejlepší skladba: „Marital Decimation“
Čas: 47:58
Seznam skladeb:
- Blood Oath
- Dismal Dream
- Pray for Forgivness
- Images of Purgatory
- Cataclysmic Purification
- Mental Hemorrhage
- Come Hell or High Priest
- Undeserving
- Provoking the Disturbed
- Marital Decimation
- Pray For Forgiveness (Instrumental version)
- Dismal Dream (Rough mix un-mastered)
