Tak trochu nesměle jsem přebíral novou desku kanadských melodic death metalistů Odium, jelikož také v tomto žánru je v současné době takový přetlak, že jsem skutečně netušil, co mám od této debutové desky. Budou snad chlapi od Velkých jezer (Walkerton, Ontario) opravdu jen dalšími z mnoha, bez špetky originality a s minimem hráčské zručnosti? Či nám, podobně jako krajané Quo Vadis nebo Strapping Young Lad, dokáží, že se v Kanadě stále rodí nová a nová hudební kvalita?
Předně, kapela byla založena roku 2006 bubeníkem Joe Mullenem a na kontě má dosud EP „Glass Barricade“ z roku 2007 (taktéž jsem měl možnost slyšet). Kombinuje prvky typicky švédského melodic death metalu (Soilwork, In Flames) s občasnými vsuvkami symfoniky (minimum) a letmým dotekem progressivu ve stylu Scar Symmetry. Stejně jako téměř všechny bandy podobného ražení, přidávají i Odium k pořádně nasraným thrash/deathovým vokálům Toma Emmanse nasládlé, téměř popové chorusy přesně ve stylu hlavně pozdější tvorby Stridovy sebranky. Ubírá jim to na brutalitě? Po pravdě, u Odium ani moc ne.
Na „At The Bottom“ se tak trochu klasicky střídají mohutné, schopně zahrané thrashující pasáže, s klenutými sbory a refrény, přirozeně podporovanými se stále si někam pošlapávajícími bicími.
Ihned v úvodní kompozici „Oblivion‘ s Gates na na vás vybafnou všechny ty moderní hooky, záseky a dynamická rytmika a možná vás zarazí, že nová nahrávka Odium se moc hezky poslouchá. Ani si nepovšimnete, že kolem vás prosvištěla pětiminutová skladba, jelikož vše valí tak, jak má. Nehledejte v tom probůh žádnou originalitu, prostě poctivý (moderní) melodický death metal se vším všudy.
Je patrné, že chlapi pilně mdm studovali a proto, načuchlí kompoziční prací velkých mistrů, si na svém debutovém albu nevedou vůbec špatně. A přesvědčují vás o tom neustále.
Ihned po jedničce totiž přichází tvrdě agresivní „Frailty“, jež vás vezme na projížďku někam k Avestě, to aby vám připomněla starší tvorbu Symmetriků – moderní thrash metal jako z dílny „The Arcane Order“, silně metalcoreová riffáž, přesné bicí, které jako by byly hrány jakousi mašinou spíše než člověkem, časté zlomy, plynulé přechody od chorusům ke slokám – jednoduše vše, co vyznavač moderního metalu potřebuje.
Tentokrát sice v trochu slabší, ale stále moderně znějící produkci pod taktovkou Grega Dawsona. Kytary jsou nazvučeny až „neuvěřitelně“ seversky, správně chřestí a basa brumlá někde vespod, avšak způsobem, kterého si jistě povšimnete. Trochu problematickými se tak jeví pouze bicí, respektive perkuse, které mají poněkud popelnicový zvuk. Jen malá chybka na kráse, většina ostatních bicích stop je totiž naprosto v pořádku.
Dvojka odezní ve velkém stylu a středně tempá „Serenity's End“ v podobném duchu pokračuje. Neurvalý tah a branku, growly střídají nenásilné čisté vokály (přesně ve stylu Christiana Ãlvestama, byť pro mě o něco mužnější), které se různým způsobem prolínají a vazbí. Pokud máte v malíčku tvorbu třeba takových Disarmonia Mundi, budou pro vás kanadští Odium velice vítaným společníkem při čekání na nadcházející album Disy.
Přidáme – li ke všemu sympatickou kytarovou práci a smysl pro silné (leč již mnohde slyšené) riffy, vyjde nám, že „At The Bottom“ musí být dobré. Ne sice celé, podotýkám, ale většinově dobré.
Rozhodně a tklivý úvod osmičky „Lifting The Veil“, na který naváže melodika ve velkém stylu je toho důkazem. Epické chorusy s procítěným zpěvem, které kontrastují s výbušným melodicko – metalovým vzorcem Soilwork skutečně dávají smysl a člověk se nemusí ani trochu snažit, aby se mu práce jak lead, tak backing vokálů brzy zalíbila.
Neříkám, že se na albu nenachází snesitelná porce vaty a že všechny pasáže jsou zaručeně dosud neslyšené, ale pokud z jakéhokoliv důvodu hledáte mix emocionální složky Killswitch Engage a moderního (především) švédského melodického metalu, budou Odium zaručeně pro vás. Nepřináší sice nic nového, spíše kopírují zaručené schéma, ale nutno dodat, že pro posluchače úspěšně a tak, že ho snad nějakou svou snahou zalíbit se nijak neznechutí. Spíše naopak, po poslechu tohoto schopného debutu odcházím obohacen o zkušenost s deskou jako řemen. Jen tak dál, Odium, jen tak dál..
Nejlepší skladby: Need To Exist, Lifting The Veil
Čas: 49:04
Předně, kapela byla založena roku 2006 bubeníkem Joe Mullenem a na kontě má dosud EP „Glass Barricade“ z roku 2007 (taktéž jsem měl možnost slyšet). Kombinuje prvky typicky švédského melodic death metalu (Soilwork, In Flames) s občasnými vsuvkami symfoniky (minimum) a letmým dotekem progressivu ve stylu Scar Symmetry. Stejně jako téměř všechny bandy podobného ražení, přidávají i Odium k pořádně nasraným thrash/deathovým vokálům Toma Emmanse nasládlé, téměř popové chorusy přesně ve stylu hlavně pozdější tvorby Stridovy sebranky. Ubírá jim to na brutalitě? Po pravdě, u Odium ani moc ne.
Na „At The Bottom“ se tak trochu klasicky střídají mohutné, schopně zahrané thrashující pasáže, s klenutými sbory a refrény, přirozeně podporovanými se stále si někam pošlapávajícími bicími.
Ihned v úvodní kompozici „Oblivion‘ s Gates na na vás vybafnou všechny ty moderní hooky, záseky a dynamická rytmika a možná vás zarazí, že nová nahrávka Odium se moc hezky poslouchá. Ani si nepovšimnete, že kolem vás prosvištěla pětiminutová skladba, jelikož vše valí tak, jak má. Nehledejte v tom probůh žádnou originalitu, prostě poctivý (moderní) melodický death metal se vším všudy.
Je patrné, že chlapi pilně mdm studovali a proto, načuchlí kompoziční prací velkých mistrů, si na svém debutovém albu nevedou vůbec špatně. A přesvědčují vás o tom neustále.
Ihned po jedničce totiž přichází tvrdě agresivní „Frailty“, jež vás vezme na projížďku někam k Avestě, to aby vám připomněla starší tvorbu Symmetriků – moderní thrash metal jako z dílny „The Arcane Order“, silně metalcoreová riffáž, přesné bicí, které jako by byly hrány jakousi mašinou spíše než člověkem, časté zlomy, plynulé přechody od chorusům ke slokám – jednoduše vše, co vyznavač moderního metalu potřebuje.
Tentokrát sice v trochu slabší, ale stále moderně znějící produkci pod taktovkou Grega Dawsona. Kytary jsou nazvučeny až „neuvěřitelně“ seversky, správně chřestí a basa brumlá někde vespod, avšak způsobem, kterého si jistě povšimnete. Trochu problematickými se tak jeví pouze bicí, respektive perkuse, které mají poněkud popelnicový zvuk. Jen malá chybka na kráse, většina ostatních bicích stop je totiž naprosto v pořádku.
Dvojka odezní ve velkém stylu a středně tempá „Serenity's End“ v podobném duchu pokračuje. Neurvalý tah a branku, growly střídají nenásilné čisté vokály (přesně ve stylu Christiana Ãlvestama, byť pro mě o něco mužnější), které se různým způsobem prolínají a vazbí. Pokud máte v malíčku tvorbu třeba takových Disarmonia Mundi, budou pro vás kanadští Odium velice vítaným společníkem při čekání na nadcházející album Disy.
Přidáme – li ke všemu sympatickou kytarovou práci a smysl pro silné (leč již mnohde slyšené) riffy, vyjde nám, že „At The Bottom“ musí být dobré. Ne sice celé, podotýkám, ale většinově dobré.
Rozhodně a tklivý úvod osmičky „Lifting The Veil“, na který naváže melodika ve velkém stylu je toho důkazem. Epické chorusy s procítěným zpěvem, které kontrastují s výbušným melodicko – metalovým vzorcem Soilwork skutečně dávají smysl a člověk se nemusí ani trochu snažit, aby se mu práce jak lead, tak backing vokálů brzy zalíbila.
Neříkám, že se na albu nenachází snesitelná porce vaty a že všechny pasáže jsou zaručeně dosud neslyšené, ale pokud z jakéhokoliv důvodu hledáte mix emocionální složky Killswitch Engage a moderního (především) švédského melodického metalu, budou Odium zaručeně pro vás. Nepřináší sice nic nového, spíše kopírují zaručené schéma, ale nutno dodat, že pro posluchače úspěšně a tak, že ho snad nějakou svou snahou zalíbit se nijak neznechutí. Spíše naopak, po poslechu tohoto schopného debutu odcházím obohacen o zkušenost s deskou jako řemen. Jen tak dál, Odium, jen tak dál..
Nejlepší skladby: Need To Exist, Lifting The Veil
Čas: 49:04
Seznam skladeb:
- Oblivion's Gates
- Frailty
- Serenity's End
- Population Zero
- At the Bottom
- It Goes Cold
- The Failure
- Lifting the Veil
- Need to Exist
- The Abyss Stared Back
