NICODEMUS - The Supernatural Omnibus

Na stole mi přistálo jedno z amerických letadel a zrovna tohle si to frčí rovnou ze slunné Kalifornie. Z létající plechovky si vystupuje čtyřčlenný band v čele s jedinou dámou ? zpěvačkou Yvonne. Přiletěli, aby rozšlapali svět evropských doomujícně blackových kapel. Po prvních tónech je ušislyšně jasné, že zvuk je prostě ?amerika? jako vyšitá a válcování jiných obdobných spolků v Evropě zkrátka nebude. Odplouvám z vod  zvuků svých oblíbených kapel a snažím se najít na tomhle díle něco strhujícího. Co  je na téhle placce tak do ucha bijící?.vokál táhne sám pan zakladatel Christopher, který se přinejmenším vůbec nepárá s použitím hlasu na všech úrovních ? blacku, heavy a do toho ještě různé melodické duety s Yvonne, které mají vyznít něco jako rádoby ozvěna. Prakticky až po třech prvních ? takřka monolitých ? kusech přichází rekreační song ?Harlot?, kde konečně zaznívá hlas skutečného Christophera a skutečné Yvonne bez mnohých příkras a pokusů o něco nadoriginálního. Ptáčci vylétají ze svých úkrytů a vesele si skotačí po rozkvetlé zahrádce, jen občas přes sluneční paprsky přepluje malý mráček. Pro nepříliš rychlé vytržení ze snění pokračuje v obdobně unylém duchu i ?Of Pride & Necessity?, která je ve skutečnosti jen klávesovou vsuvkou o rozloze 67 vteřin. Po té už se přivalí to, co se do uší hrne už od začátku. Nicméně má šestka ?The Lazarus Syndrome? výraznou odlišnost. Je to opět jen vyhrávka, ale s regulérní délkou pěti minut, od začátku postavená na heavymetalových kytarových sólech, postupně přibírá pazvuky kosmu to vše ve střednětempém provedení, které zdá se být pro NICODEMUS typické. Moc šikovná skladba, možná i proto,  že pěkně svižně ubíhá a místo vokálů je použit jen zkreslený hlas promlouvající odněkud z dáli. Jak se zdá, ke konci desky tvůrci spoléhají spíše na vlekoucí se tempa, protože ani následující ?Within The Glow Of Embers?, nevykazuje větší rychlost než zvolna vanoucí větřík, do toho špásující klávesy,  vše tentokráte doplněno o temné blackové průpovídky. Konec skladby už se ale opět vrhá do klasických experimentů, které vyúsťují v (jak se zdá také typický) nesoulad a zmatenost celkového projevu. Jediné co se drží po celou hodinu trvání desky jsou již zmiňované vokální duety, ty ze své úrovně neuhnou ani o píď a tím pádem už také nepřipravují žádné překvapení a celý výtvor pozvolna vtahují do propasti stereotypu. Naštěstí osvěžení přeci ještě přichází v předposledním kuse ?Shards Of A Bitter Night Wept?, zpočátku nicnetušící zurčící potůček najednou překypuje množstvím energie a mění se ve vlnobijící řeku. Úchylné kouzelnické šeptání se mění ve vzteklý blekot, který konečně vykouzlí alespoň chabý úsměv na tváři znaveného posluchače. Konec zbytečným hokus-pokusům a úderná jednoduchost nese své ovoce. ?Benedeto Sia? už je jen uzavírka v režii šplouchání moře a skřekotu racků. Křehké drnkání a něžná dívčina u břehu ? jako vystřižené z japonského romantického filmu. Na škodu slibnému začátku i tady přichází, v tomto okamžiku již všude gradující duet?. www.nicodemus.us