Skupina Kauan pochází z Ruska, existuje pouze dva roky a nahrávka s podivným názvem Lumikuuro je jejím debutem. Kapelu tvoří pouze tři lidé, Anton Belov (kytara, zpěv, flétna, klávesy a programování), Alexandr Borovych (kytara, zpěv, programování) a Ljubov Mušnikova (housle), přičemž Ljubov doplnila zakladatelské duo až na podzim 2006. Při nahrávání Lumikuura se ve studiu Necrosis objevili čtyři hosté, kteří vypomohli s houslemi, saxofonem, violoncellem a zpěvem. Tolik fakta, ale důležitější je odpověď na otázku, co Kauan posluchačům nabízí.
A odpověď na tuto otázku není úplně snadná. Kauan totiž kombinují melodické, pocitové, romantické pasáže koketující s vážnou hudbou a doom metal. Úloha doom metalu je ale minoritní, jeho dotyky jsou patrné hlavně při použití drsnějšího vokálu a ostřejších kytar. Osm skladeb je rozděleno do dvou bloků, přičemž první obsahuje skladeb šest a druhý pouhé dvě, které se od těch v první části liší jednak zapojením saxofonu, jednak celkově melodičtějším a uhlazenějším výrazem.
Úvodní klavírové (klávesy mají často zvuk klasického klavíru) intro přechází plynule v nejtvrdší, monumentální skladbu, o které se asi nejsnadněji nechá hovořit jako o doom metalové. Střídá se drsný zpěv s melodickými chorály a kytara dostává poměrně velký prostor, stejně jako klávesy. Programované bicí zní trochu divně, ostatně ani kytara nemá zrovna excelentní sound – naopak klávesy a klasické nástroje mají zvuk podařený. V Lumikuuru už se hraje hlavně na atmosférickou notu, zpěvu je poskrovnu, hudba plyne v pomalejším tempu a střídají se lehce tvrdší pasáže s minimalistickými, ve kterých se prezentují hlavně klávesy, pravda někdy i lehce lacinějším motivem. Když srovnám oba hlasy, mnohem více mi sedí melodická poloha, murmur mi občas přijde trochu násilný a zbytečně „hyzdící“ pocitovou hudbu. Pomalu se rozjíždí čtyřka Savu, snad kombinací post folku a ambientu, ale postupně se rozjedou i kytary a hlavně klávesy se zvonivým zvukem. Nejzajímavěji zní střední folková pasáž, škoda, že je jen kratinká. Flétna pak míří až někam do středověku, ale záhy ji přehlušuje kytarový nátěr a salva bídně znějících kopáků – a to už je úvod dalšího tracku, protože mezi jednotlivými stopami prakticky neexistují mezery. V pětce zaujme třeba uplakaný zpěv a také klávesy v závěru, v šestce se objevují hezké klenuté vokály a hlavně houslový part stojí za zvýšenou pozornost. Saxofon uvozuje sedmou Villiruusu, ve které dostávají výsostný prostor housle a klávesy a kompozice je to hodně křehká, takřka pohádková, k čemuž přispívá i procítěný zpěv – a mě se tahle pocitovka líbí asi nejvíc z celého kompletu. Závěr patří akustické verzi již slyšené Syleilyn Sumu, hlavní roli i tady obsazují klávesy s houslemi a tyhle dotyky vážné hudby posunují kapelu do trochu jiných, kvalitativně vyšších sfér. Do budoucna bych asi volil právě cestu melancholie, většího podílu houslí a kláves a omezení murmuru – pravda, s metalem by to už nemělo tolik společného, ale mým uším je to tak příjemnější – a i ten saxík tam sedne jak se patří.
Obal celkem dobře koresponduje s hudebním obsahem – k zasněné hudbě pasuje přírodní motiv z titulky i jednoduchá grafika zbytku včetně fotky kapely v čerstvém sněhu. Škoda, že celý booklet je tvořen jen dvojlistem a chybí texty, i když ty jsou ve finštině a stejně by mi byly na papíru k ničemu – takže vlastně chybí hlavně překlady textů do nějakého srozumitelnějšího jazyka, třeba češtiny (smích).
Myslím, že album uspokojí příznivce melodického doom metalu s vlivy ambientu, folku a klasické hudby. U mě to celkem funguje a pozornější poslech postupně odkryje spoustu zajímavých střípků, které dohromady dávají vcelku podařenou kolekci.
Seznam skladeb:
I.
- Alku
- Aamu Ja Kaste
- Lumikuuro
- Savu
- Koivun Elama
- Syleilyn Sumu
II.
- Villiruusu
- Syleilyn Sumu (akkustika)
Čas: 43:00
