Dark Tranquillity se po krátkém čase vrátili do Čech a samotné toto konstatování bylo postačujícím lákadlem na akci. Ostatně, jejich vystoupení na letošním Brutal Assaultu bylo dostatečnou referencí. Společnost jim navíc dělali Soilwork, kteří u nás naopak vystupovali poprvé (alespoň myslím…). Začátek koncertu byl nejasný a termínů hned několik. Posádka našeho vozu raději volí variantu s brzkým zahájením a to se nakonec ukazuje jako výhra, protože stačíme zabrat výhodná místa a stíháme vše podstatné. Podobné štěstí kolega Dharm neměl a tak je polovina reportu na mých bedrech. Překvapením (nepříjemným) bylo i pořadí vystupujících. Díky kombinaci těchto dvou faktorů jsem cestou na vzduch před Akropoli potkal několik jedinců, kteří klidným krokem mířili do klubu s tím, že jdou na D.T. Mé oznámení, že právě dohráli, je značně rozčarovalo a pobouřilo.
Jako první nastupují dle očekávání Sonic Syndicate (tím ale úspěšnost mnou předpokládaného harmonogramu končí). Ti jsou poslední dobou v kurzu, od Nuclear Blast se jim dostává mohutné podpory a ze všech stran se valí chvála na jejich letošní počin Only inhuman. Tento výtvor jsem si několikrát poslechl a musím konstatovat, že moji osobu nechává jejich počínání ledově klidným. Toto vystoupení na tom nic nezměnilo. Naopak, spíše mne v mém názoru jen utvrdilo. A přílišné zázraky od nich neočekávám ani v budoucnu. Hned od úvodu se na pódiu paří, skáče (dokonce synchronizovaně…), dva pěvci v pohybu, zbytek rovněž, oblečení a účesy dle poslední módy, ale hudebně ani náznak něčeho původního, něčeho, co jsme ještě neměli možnost slyšet od spousty jiných, v mnohem kvalitnějším vydání. Jedním uchem dovnitř a druhým ven, aniž by v prostoru mezi sluchovým ústrojím cokoliv zůstalo. Nemohu se v jejich případě zbavit dojmu uměle vytvořeného produktu. Jejich hudba je melodická, asi i moderní, ale pro mne značně nevěrohodná. A tak jako největší pozitivum a nejzajímavější bod jejich vystoupení vidím v roztomilé basistce Karin. Na tu je radost pohledět (nemám na mysli instrumentální schopnosti…) a tuším, co se honilo v hlavě 96% procentům mužské populace v sále. Ale to je na předkapelu Dark Tranquillity a Soilwork po čertech málo.
Plachta Sonic Syndicate je spuštěna a já očekávám Caliban. Chyba. Jako druzí nastupují překvapivě Dark Tranquillity a ihned je slyšet propastný rozdíl mezi nimi a kapelou předchozí. Jako by tito pánové měli za sebou úspěšná studia na hudební vysoké škole a Sonic Syndicate se zatím potáceli na škole základní. Jejich letošní vystoupení na Brutal Assaultu patřilo mezi akce, na které se nezapomíná a v klubových prostorách to jejich hudbě sluší ještě víc. Prostory Akropole se začínají plnit, stále přicházejí další fanoušci a kdo si odskočil ze své vybojované pozice, má slušný problém se na ni vrátit (pokud jsem dobře pochopil, koncert byl „sold out“). Dark Tranquillity začínají a hned od prvních tónů mají přítomné zcela na své straně a atmosféra je parádní. Tomu všemu pomáhá i vydařený zvuk a komunikace kapely s publikem. Od úvodu sypou jednu peckou za druhou. Mno, ono se to pánům vybírá, když na svém kontě mají takové množství vzácně vyrovnaných nahrávek. Playlist je podobný tomu z Brutal Assaultu, jen je značně prořídlý. Když jejich show začína gradovat, ohlašuje Mikael Stanne poslední kousek. Nehodláme se s tím smířit a hlasitě se dožadujeme pokračování. Marně. Pokud bych měl najít nějakou chybu tohoto setu, byla by to příliš krátká doba trvání jejich melodických orgií. Ale pecky jako Punish my heaven, Misery´s crown, The new build, Terminus, nebo třeba The wonders at your feet tento fakt přebíjejí a zůstává spokojenost. Naprosto precizně zahrané a zazpívané. Mistr Stanne je frontman jak má být, jeho projev je naprosto suverénní a pozorovat (tedy, hlavně poslouchat) kytarové souboje pánů Henrikssona a Sundina… Zážitek. Je obdivuhodné, s jakou lehkostí a jistotou je vše odehráno. O kvalitě jejich tvorby snad nemá ani cenu psát. Jeden z dalších parádních koncertních zážitků letošního roku. Byť by si zasloužil o poznání delší trvání. A soudě dle reakcí hudebníků, maximální spokojenost musela být i na jejich straně, protože to, co se dělo při Misery´s crown v kotli, se jen tak nevidí. Nezbývá než doufat, že v brzké době k nám tito kralevicové melodického death metalu opět dorazí a dostanou prostor pro odehrání plnohodnotného setu. Tento večer ukázal, že o návštěvnost rozhodně nemusejí mít obavy. (Goro)
Kolega Goro již naznačil, že se mi nepodařilo dostat na koncert v čas a to z důvodu pracovních, holt když si šéf postaví hlavu, zaměstnanec má po srandě. Chtěl bych zde vřele poděkovat Gorovi za část reportu a Manafobovi za fotky! Akropole mě hned po příchodu překvapila svou návštěvností, organizátoři zřejmě nečekali den po Dimmu takový nával a tak jsem měl co dělat abych se vůbec dostal do sálu a poslechl si poslední songy Dark Tranquillity, kteří jsou jednoznačně jednou z nejlepších kapel svého žánru (samozřejmě dle mého soudu). Poslední album „Fiction“ jen potvrzuje, že Dark Tranquillity nemají větší konkurenci a jsou na vrcholu své kariéry. Zklamání z pozdního příchodu mi bohatě vynahradila poslední věc playlistu kapely, titulní věc z předposledního alba Character – The New Build, což je mazec jako prase.
Pauzu po Dark Tranquillity jsme s kolegou Gorem vyplnili tlacháním o tom, jací asi budou Caliban a tak nás velmi překvapilo, že po příchodu do sálu vidíme nádhernou plachtu na motiv obalu posledního alba Soilwork – Sworn To Great Divide. Ano bylo to tak, po úžasných švédech nastoupili další úžasní švédové a němce si pořadatelé ponechali na konec. Soilwork jsou již pěkných pár let ikonou svého stylu a po extrémně úspěšném albu Stabbing The Drama se také stali jedním z nejlepších vývozních artiklů švédského metalu. Neznám sice přesná čísla, ale myslím, že i novinka se prodává velmi dobře, kvalitou rozhodně nezaostává za starší tvorbou. Soilwork v Akropoli ukázali, kde je jejich opravdová síla, energií narvané vystoupení muselo přesvědčit snad každého! Neuvěřitelný výkon frontmana Bjorn „Speed“ Strida rozskákal lidi do neuvěřitelného kotle, ovšem ani zbytek kapely nezaostával a ukázali se tak v neskutečné formě. Album Stabbing The Drama se zřejmě kapele koncertně velmi osvědčilo, takže z něj zazněly – One With The Flies, Distance, myslím, že i Weapon Of Vanity. Ovšem největší zážitek přišel ve chvíli kdy kapela vyrukovala s titulní věcí-Stabbing The Drama. Doteď slyším sborově zpívaný refrén: „.. I’m waiting for something to show, I might as well, just drag me down so low..“ ve kterém publikum přehlušilo kapelu. V té chvíli mi běhal mráz po zádech a bylo mi jasné, že na Soilwork prostě budu muset zajít znovu. Mimo nové věci se nezapomnělo ani na alba starší, například Figure Numer Five mám též velmi rád. Zvukově mi připadalo vystoupení vyrovnané a tak můžu s klidem napsat, že show těchto švédských velikánů mě opravdu nadchlo a aspirují tak na jedno z nejlepších vystoupení letošního roku (ikdyž Symphony X v Rock Café možná přeci jen o krůček vedou).
Soilwork dohráli a na pódiu se chystala kapela, od které jsem skutečně nevěděl co očekávat - němci Caliban. Poslední album „The Awakening“ jsem zatím neměl možnost slyšet a předchozí „The Undying Darkness“ mě příliš nechytlo. Kdysi jsem recenzoval druhý split s Heaven Shall Burn, kde mě zaujaly songy The Revenge a Arena Of Concealment. Nevím jestli něco z toho hráli, protože na Caliban jsem si stoupl jinam, zřejmě na špatné místo, ale nerozeznal jsem skoro nic. Prostě hluková koule, která se sice časem zlepšila, ovšem po masakru, který předvedli Soilwork a Dark Tranquillity mi Caliban nepřišli zas tak dobří. Celkově mi jejich pojetí metalcoru připadá méně originální. Nemohu jim ovšem upřít cit pro melodii, občas tedy až popově úchylnou, ani technické schopnosti, které jsou na velmi dobré úrovni. Bylo zřejmé, že Caliban mají svou základnu fanoušků. Pro nezávislého pozorovatele nebylo těžké je poznat, ale to není předmětem reportu.
Goro mi jistě dá zapravdu, že celkově se jednalo o akci velice povedenou a kdyby příště přijeli pouze Soilwork a Dark Tranquillity a obě kapely hrály alespoň hodinu a půl, byli bychom v nebi (nebo pekle?). (Dharm)
