Zpětně však záleží jen na intenzitě nostalgie, ovšem o tom už pojednávají následující řádky.
„Vyhrál jsem lístek na Hatebreed“ – povídá Michal (vokál Scound). „Super, jdeme spolu!“ – odpovídám a těším se, že se nebudu muset odrážet od davu turistů, kroužících centrem Prahy, sám. Kousek za Karlovým mostem jsme je potkali. Ty, které jsme dříve minuli u vstupu do Rock Café na Národní třídě. Tam nás trkla vzpomínka na fragment vycházky nějak pozdě, ale za tím Karlákem jsme tušili své. 4 z pěti brooklynských postav si dávali oddech a nasávali atmosféru, jako my. Jamie Jasta chyběl, nicméně se můj tehdejší kumpán pro chvíle před, během i po koncertu rozhodl, vyfotit se aspoň s bubeníkem v tričku Def Leppard (na hc maníka docela nereprezentační trikot, ale nebudu to rozpitvávat). Ostatní - v duchu „kdo uteče, vyhraje“ – vzali do zaječích. Asi mají focení plné zuby, ačkoliv se nikdo nijak neohradil proti ryzí fanouškovské touze, vyfotit se s členy kapely, která je pro jisté spektrum metalových fanoušků nepostradatelnou.
Dáváme nějaká piva, hovoříme s přáteli z druhého konce republiky, žijícími momentálně v našem hlavním městě, a připravujeme se na začátek koncertu. Vstupujeme dovnitř a zjišťujeme, že je kompletně vyprodáno. Vyzvedávám si akreditaci, kolega hlásí jméno výherce, které se shoduje s jménem na jeho občance, a postupujeme za neviditelnou vstupní bránu. Mám obavy, že bude vydýcháno, málo místa; jsem čím dál víc přesvědčen o tom, že shlédneme jen dvě avizované kapely bez jakéhokoliv dalšího supportu.
Míjíme pár známých tváří a sestupujeme schody k sálu, v němž již řádí první ze dvou kapel večera: AS I LAY DYING. Dobrý koncert, ačkoliv se zvuk utápěl jakoby ve větru, i když byl koncert situován do uzavřené místnosti. V druhé polovině bylo již vše v pořádku, jen volume mohlo o něco poskočit doprava. As I Lay Dying ovšem byli považování za předskokana, což mne překvapilo, jelikož jsem očekával dva plnohodnotné sety dvou vysoce nadprůměrných kapel, když přihlédnete ke konkrétním kladům, jimiž jsou tyto hudební skupiny definovány. Nicméně hráli AILD dost krátce na to, aby plně využili veškerého potenciálu. Překvapil určitě novic na pozici basáka, jehož jméno jsem bohužel nezjistil. Na oficiálních stránkách této metalcoreové party ze San Diega ani na MySpace není ani zmínka o novém členovi, tudíž je pravděpodobně nováček vystaven zkoušce, zdali se bude hodit či nikoli. Dle mého soudu, muzikantsky určitě obstojí. Svůj nástroj ovládá a hlasivkami kouzlí obstojné melodie, které s přehledem zvládá, ve srovnání např. se zpívajícím kytaristou Caliban, který je živě velmi nepřesvědčivý. Kontrast řevu a jemnějšího zpěvu, sehranost, technická zdatnost, výbušnost a jistota hraje prim.
HATEBREED na sebe nenechají dlouho čekat. Nejspíš i z šatny cítí to sálající vedro rozehřátých těl. „Kuj železo, dokud je žhavé“, proto i Hatebreed řežou do živého ihned prvním songem. Nepolevili až do konce. Prostřídali snad všechny alba z výjimkou „Perseverance“, ale možná i z toho nějaký kousek zazněl. Mám docela zmatek, kde na jakém kotouči se nachází která skladba, poněvadž Američané disponují určitě již na jedny sty songy. Zvuk začal pouštět šťávu, stejně jako i dav. Devastovalo se bez sentimentů. Horko v sále dávilo, ale na výkonu kapely nebylo nic poznat. Perfektně zvládnutá show s mnoha hity (i těmi klipovými). Jamie řval jak tur, masité riffy uzemňovaly a bicí kanonáda kormidlovala Hatebreed přímo směrem k dovádějícímu davu. Odvaz, pot, ale i mírné přejedení v závěru na nás čekalo. Hatebreed tvoří srdcaři, kteří věří v smysl tlačení své káry pořád vpřed. Je to jejich řeka, která se mění v divokou vodu, když ji protne tok pódiová hráz.
Je po všem. Lapíme dech a ždímáme hadry. Pokud si ujíždíte na hybném a masivním metalickém drásání, neměli jste chybět, přestože se o nejlepší klubovou akci roku nejednalo.
