Mozkové buňky mi zabírá hádka mezi mými staršími kamarády právě o plakát, kde byli tito pánové v té pravé nefalšované žu-žu image. A samozřejmě nelze nezmínit hit všech hitů „Final Countdown“. Po více jak 20 letech měla tahle pecka zaznít v Praze. A taky, že zazněla, až nakonec. Ale pěkně popořádku.
Před Retro Music halou se tísnil pěkný dav fanoušků, který ovšem nijak nemohl překvapit. Vyprodané lístky takřka měsíc před termínem byly jasným ukazatelem, že o lidi nouze nebude. Potěšila vícegenerační skladba a zklamalo velmi dlouhé čekání, než jsem se vůbec dostal dovnitř. Po hodině a půl se nalézám konečně ve vestibulu klubu. To už bylo 20:30 a dav začínal být čím dál tím nepokojený. Docela mě pobavila zaslechnutá řečnická otázka, jestli jsme přišli na koncert nebo do fronty
. Obavy o nestihnutí začátku byly na místě, ale s cedulí oznamující, že předkapela Memoria nevystoupí a „hejrupáci“ začnou v 21:00 se rozplynuly do ztracena. Již prakticky zaplněný sál ve mně zasel semínko starostlivosti a vize mačkanice, nicméně – nestalo se tak. Pořadatelé s největší pravděpodobností oželeli tučné zisky z prodeje dalších lístků a tak se po celou dobu dalo docela příjemně dýchat a v rámci možností i pohybovat klubem. Díky!
(Dal jsem pivko a k mému překvapení zjistil, že barman jaksi zapomněl vrátit drobné. Po mém upozornění se praštil teátrálně do čela a já si vyslech pár uštěpačných poznámek od jeho kolegů, takže jim posílám následůjící: Kdo krade, do pekla se hrabe a může i vraždit!!!).
V 21:14 světla hasnou a reprákama se valí intro a úvodní riffy k hitovce Love Is Not the Enemy. Pánové jsou na pódiu…bez barevných blýskajících se ohozů a trvalejch…ale i tak jim to slušelo
A samozřejmě i hrálo. A to výborně a se skvělým zvukem. Nevím, co se muzikantům (a teď to můžu vzít trochu obecně) honí hlavou, když před 20 léty vyprodávali velké stadióny a člověk aby si bál koupit i konzervu. Ale na venek září pohoda a naprostá profesionalita. Velkým plusem bylo promítání dění na pódiu na velké plátno, takže i dál stojící fans nebyli o nic ochuzeni. Hit za hitem, což u takto velké kapely asi jinak ani nejde a vystoupení má náležitou energii a spád. Jsem rád, že hoši zařadili do svého koncertního repertoáru tvrdší věci, ale je jasné, že dojde i na sladké oplodňováky. Při „Carrie“, kde si vystačil zpěvák Joey Tempest sám se „špaňalkou“ mu v textu slušně sekundovalo celé publikum. Ostatně, sám si o to v počátku písně frází „zpívejte se mnou“ v naší mateřštině řekl..a to potěšilo..a dojalo. Postarší dámy vedle mě byly poněkud naměkko a přistihl jsem je, jak zamačkávají slzy. Na Cherokee a Superstitious už ale opět zdatně paří. A to byl vlastně šmitec, vlastně… Final Countdown a šmitec. Tuhle píseň musí znát snad i příznivce dechovky a tak jsme si všichni zazpívali refrén a já po posledním úderu na bicí běžel do šatny pro bundu, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože zdržet se jen o pár pikosekund znamenalo dostat se do skrumáže lidských těl a bezmocné komunikace se šatnáři, kterým se to nějak pomíchalo….či co….inu, kdo dřív příde….ten jde dřív ven
Pokavaď mě neklame pamět, mohli jste v průběhu večera zaslechnout tyto songy: Love Is Not the Enemy, Secret Society, Always the Pretenders, Getaway Plan, Superstitious, Seven Doors Hotel, Let the Children Play, Flames, Sign of the Times, Carrie, Ready or Not,Girl , Lebanon, Start from the Dark, Yesterday's News, Rock the Night, Got to Have Faith, Let the Good Times Rock, Cherokee, The Final Countdown.
