Ahoj Tome! Když jsme zde spolu hovořili naposledy, dělo se tak u příležitosti oživených ISACAARUM a jejich alba „Impregnation“. Nyní PETROLEUM a „Tělobraní“. Jak to prosím tě děláš, že si jen tak proplouváš různorodými styly a daří se ti jak po stránce vokální, tak textařské přetransformovat a dodat daným albům potřebnou kvalitu?
Ahoj Luki, zdravím Tě příteli. Na Tvou otázku neexistuje zcela jednoznačná odpověď a řekněme si to bez příkras – sám mnohdy nevím, jak vůbec s danou věcí začít. Hudební styly vnímám jako propojené světy, které ke komunikaci s okolím operují se specifickou, byť vzájemně srozumitelnou syntaxí tónů spojených v melodie a ke sdělování myšlenek využívají různé formy jakéhokoliv jazyka či prostého ticha. Snad to může být tím, že si občas připadám jako rozkročený mezi několika světy a jen uvažuji, čím bych jim mohl – spíše s menším než větším úspěchem – prospět. Ale s každou nahrávkou, textem či čímkoliv jiným jdou ruku v ruce vnitřní pochybnosti – je to to pravé? Vystihl jsem vše, co mělo zaznít? Neopomenul jsem něco? A právě ty pochyby (prosím, nechť to není zaměňováno za falešnou skromnost) o své práci mne nutí často se zamyslet, co jsem ještě nezkusil a zda budu schopen se posunout – ne snad dál, ale spíše jinam. Svůj limit nepoznáš, dokud na něj nenarazíš. A když na něj už narazíš, uvažuješ, jak jej obejít, nebo jej v lepším případě zkusíš posunout. Každý hudební styl, každá hudební forma, každá skladba s sebou nese emoce a emoce zase s sebou nesou úvahy. Nechávám se tedy v klidu unášet hudbou a pak vyhodnocuji emoční rozpoložení – emoce = téma. Jakmile máš téma a nastuduješ vše dostupné, už pak „jen“ stačí rozpoznat vzorce, které hudba skrývá (a to bývá často ta nejtěžší část) a teprve tehdy můžeš říci, že jsi připraven něco psát a tvořit. Když texty vznikají, tak již zpravidla v hlavě slyším, jak by to mělo být „poskládané“ hlasově, tudíž slova jsou zcela nenásilně přizpůsobována všemu, co se okolo vokálních linií děje. Je to vše zkrátka o vnímání. A vnímat se stále učím.
Kdo všechno se na „Tělobraní“ podílel a jaké role byly jednotlivým protagonistům při jeho vzniku přisouzeny?
Ono to zpočátku nebylo zcela snadné, dovolil bych si říci, že hlavní jádro PETRPLEUM – tedy Ivoš Plaček (bubeník a hlavní mozek ansámblu), Vít Janata (varhaník a autor velké části skladeb „Tělobraní“), Aleš „Aleister“ Hrnčál (hudba a strunné nástroje) a Silenthell (tympány) – spíše extrémně pružně reagovalo na samotný proces tvorby skladeb. Naslouchali přímo potřebám samotné vznikající hudby – když bylo potřeba houslí, oslovili houslistu. Když bylo třeba brumle či trubky – sehnali i tyto hráče. Když jsem po sepsání „XIII: Do vánku půlnočního“ projevil přání ohledně dětského zpěvu/sboru či harfy – bylo mi vyhověno… Poměrně hodně věcí se tím pádem řídilo i texty. Zajisté, některé role byly dány přáním Ivoše a Vítka – tedy soprán (chtěli jsme vysloveně někoho, kdo má zkušenosti s obdobnou hudbou a proto jsem oslovil Andreu Dáňovou – sopranistku Brněnského akademického sboru – mou bývalou spolužačku z vysoké školy) a moje hlasová škála, která během zrodu alba musela dosáhnout ještě alespoň o něco vyšší úrovně, a to včetně kargyraa. Nicméně po poslechu prvních dvou nebo tří instrumentálních demosnímků jsme načrtli koncepci celého alba – co se odehraje v textech, co v muzice, definovali jsme dokonce i nálady písní a stylový výraz, včetně rozepsání hlasových partů. Díky tomu jsme měli naprostý přehled, co se kde bude dít a jak. Když jsem zahájil práci na psaní textů, vycítil jsem potřebu existence i mluveného slova. A tak do projektu vstoupil další člen, který ve finále neměl na starosti pouze odříkat své party. Tím bych mohl uzavřít část zrodu vnitřní sestavy PETROLEUM. Ale abych byl zcela důsledný – Ivo Plaček (bicí, hudba, hudební aranže), Vít Janata (klávesy, varhany, hudba), Aleister (strunné nástroje, klávesy, akordeon, banjo, hudební aranže), Silenthell (tympány), Andrea Dáňová (soprán, sopránové aranže), Michaela Hanzl (mluvené slovo, tibetské mísy, triangl, dešťová hůl) a já (zpěv, texty, vokální aranže). A nezmínit naše hosty by bylo nepřípustné, tedy jmenovitě jimi jsou Emma Knorová (violoncello), Adam Kolář (housle), Jan Šmejkal (brumle, foukací harmonika), Zbyněk Bartoš (trubka), Zuzana Dubnová (zpěv) a Liliana Dubnová (zpěv).
Kde a jakou formou jste aktuální desku nahrávali? Došlo na společná setkání ve studiu, nebo to i ty sám při dnešních možnostech vnímáš jako nepotřebný přežitek?
Nahrávání samo o sobě bylo během na dlouhou trať. Kluci vždy vytvořili blok skladeb, které následně nechali smíchat u Otyna ve vyškovském studiu Davos. Náběry probíhaly ve studiích Warchild v Rakovníku a Chorus v Praze – výjimku ovšem tvořily varhany v obřadní síni krematoria ve Strašnicích. Tím jsem měl připraveny podklady pro otextování a vymýšlení zpěvových linek a partů pro mluvené slovo – a zajisté, přesně do těch samých podkladů (jen mírně našperkovaných) se pak jelo u Otyna naostro. Následně jsme s Andreou a Míšou během necelého půlroku natočili v našem domácím studiu Tiny Flat demosnímky hlasů a dolaďovali jsme detaily. A pak v lednu se sešla v Davosu kompletní vokální sekce PETROLEUM a nahráli jsme všechny hlasové linky načisto. To by bylo k technickému provedení a logistice. Co se týče druhé části Tvé otázky – nemyslím si, že je to přežitek, ale osobně preferuji na práci ve studiu klid a navíc – s Otynem se mi spolupracuje navýsost skvěle – je to odborník na slovo vzatý a jeho vhled je pro mne nesmírným přínosem ke konečnému vyznění nahrávky. Proto, ať už pracuji na čemkoliv, vždy mé kroky směřují k němu, i když ostatní třebas nahrávají jinde – vyhovuje mi to a zatím se tím nic nepokazilo, tudíž nevidím jediný důvod, proč tento úzus měnit.
Pro hlavního jmenovatele konceptu alba jsi vyvolil téma smrti. Je to něco, co se ti prohání temnými zákoutími mysli již delší dobu, nebo šlo o kreativní explozi odpálenou čistě pro potřeby PETROLEUM?
Jak se to vezme. Vždy jsem nějak podvědomě toužil dát dohromady něco „duchovnějšího“ a Ivoš mi v tomto ohledu nahrál na smeč. On jako bývalý mistr žehu právě v již zmiňovaném strašnickém krematoriu s ukončenou pětadvacetiletou kariérou mne oslovil, zda bych nechtěl participovat jako jeden z hlavních hlasů budoucího alba PETROLEUM – to bylo víceméně cca rok po vydání alba „Verbalia“. Slovo dalo slovo a z našeho společného brainstormingu vzešlo jakési rámcové téma – zkusme vytvořit moderní rekviem s dějem – popišme proces rozloučení se zesnulým a kremaci, když v tom Ivo dělal takovou řadu let, ale z pohledu duše, která pozoruje, co se s její pozemskou schránkou děje. Ivo byl nadšený – tím se daly zhodnotit přes dvě dekády jeho praxe uměleckou formou. Postupem času pak z potřeby rozvinout téma do opravdového a emocionálního příběhu ožily i postavy průvodkyně a Smrti. Navíc právě i první instrumentální demosnímky k tomu velmi nabádaly. Prostudoval jsem nemálo dostupné literatury, co vše by se tak asi mohlo po smrti dít, jemně okořenil antikou, trochou názorů buddhismu a hinduismu a celé to zasadil do rámce křesťanské liturgie denních modliteb, doplněného o jakési dějové předěly, intermezza, chceš-li – přál jsem si, aby se to celé imaginárně a symbolicky odehrálo během jednoho jediného dne – čemuž se pak vlastně podřídila i struktura skladeb i textů. Jak moc zdařilý či naprosto vágní exkurz za hranice chápání a zkušeností „Tělobraní“ je, už rád nechám na posluchačích, ať si udělají názor sami. Není a nebyla to – jak jsi to hezky nazval – samoúčelná nálož, jen jsem zašel v textech trochu jinam, za nedostupné limity existence a popsal jsem svou vlastní vizi, či snad spíše iluzi nevyhnutelné budoucnosti každého z nás. A kdo z nás již o někoho přišel, o to víc mu toto album může smyslem být bližší, než by se mohlo zdát. Nu, zda se ta vize alespoň z dálky realitě přibližuje, to se nikdo z živých nedozví, ale všichni to poznáme na konci cesty.
Už se rýsují plány pro koncertní podporu nového alba? Chystáte něco speciálního?
Popravdě řečeno, o tom nikdo z nás vůbec neuvažoval. Já osobně to vnímám výhradně jako studiový projekt. Nějak si nedokážu představit, do jakých prostorů by se to muselo situovat, aby to mělo tu správnou atmosféru – ano, zajisté – lze si to představit v kapli, ve smuteční síni, nicméně tato myšlenka naráží na nejeden problém a tím nemíním jen technické záležitosti, ale formu živého provedení celého alba s ohledem na jeho poměrnou náročnost v nástrojovém obsazení, nehledě k tomu, že na celém albu znějí hlasy pouze tří lidí, které by bylo třeba doplnit o sboristy a podobně. Suma sumárum, jsem si téměř jist, že by příprava takového počinu zabrala zkrátka až příliš neúměrné množství času nás všech. A co si budeme povídat, kdo z nás v běžném pracovním i osobním životě disponuje takovými časovými rezervami, aby se věnoval dlouhé měsíce všem těm úzce souvisejícím věcem jen kvůli chvilkovému zadostiučinění? Takovými ambicemi nedisponuji.
Obálku zdobí grafika taktéž z tvojí dílny. Kam se vydáváš pro inspiraci v tomto případě? Je tento motiv jediným nápadem, který jsi dopiplával k obrazu svému, nebo jsi měl v rukávu návrhů více a tento je vítězem kolektivního hlasování?
V tomto případě jsem měl zcela volnou ruku a naprostou Ivošovu důvěru. Jen je snad dlužno podotknout, že titulní obal a potisk disku byl vlastně hotový podstatně dříve, než jsem dopsal poslední text. Myšlenka byla jasná. Chtěl jsem, aby vizuál barevně, motivem i zvoleným řezem písma navozoval smutek, zádumčivost, pomíjivost – ale ne zcela na první pohled. Některým může chvíli trvat, než zjistí, na co se vlastně dívají. Ta relativní strohost obalu mi přišla jako velmi solidní základna k textům. Víceméně jsem při tvorbě grafiky titulního obalu neustále hledal cestu. Za dva dny retušování, stínování, kolorování a podobných „kratochvílí“ jsem nakonec zjistil, že více už nelze udělat. Cokoliv přidat nebo ubrat by znamenalo optickou destrukci té tiché atmosféry. Hotový výsledek jsem rozeslal jádru ansámblu a všichni bez rozdílu mi napsali: „To je ono!“ Mezi psaním textů jsem odbíhal ke koncepci zobrazení členů – s mou paní Míšou jsme vytvořili první nástřely fotografií, které byly následně dlouhé hodiny upravovány, aby pak každá z postav dostala do dlaně svou vlastní alegorii duše. I tato cesta byla všemi zúčastněnými kvitována, takže bylo třeba vymyslet, jak nafotit ve stejném duchu i zbývající členy. Každý jsme z jiného konce republiky a sejít se na jednom místě a ve stejném čase bylo prakticky nemožné. Byl to běh na extrémně dlouhou trať – fotografie vznikaly po částech, řešili jsme outfity, osvětlení, úhel záběrů a podobné detaily. Následně jsem pak jednoho člena po druhém umísťoval do vizuálu. Při nahrávání vokálů cvakla závěrka fotoaparátu naposledy a bylo možno pak vše dodělat. Jen pro info, vizuál všech členů ansámblu – respektive přesněji jeho grafická montáž – zabrala přes 170 hodin práce, tudíž čtenář znalý poměrů pochopí, co všechno bylo třeba, aby se sedm lidí sešlo alespoň nehmotně na jedné fotografii. U potisku disku a labelů vinylu jsem měl též jasno hned od začátku, ale u něj jsem spíše řešil jistý problém etický. Ale po hovorech s mou maminkou se mi dostalo rozhřešení a já jsem již s podstatně lehčím srdcem svůj nápad realizoval. To, co vidíte na zmíněném potisku jsou pozemské pozůstatky mého otce a i díky tomu je „Tělobraní“ pro mne opravdu neskutečně hodně osobní záležitostí – vzdal jsem mu z hloubi srdce hold veskrze neobvyklý, ale o to více emotivní.
Leccos jsi naznačil při našem soukromém povídání o textovém směřování následovníka „Tělobraní“. Chceš, respektive můžeš prozradit našim čtenářům, na co se do budoucna těšit?
Ano ano, následovník „Tělobraní“ – tím jsem byl bombardován od kluků ještě v období, kdy se vyráběly nosiče, ale já nemám vůbec rád jít na takováto témata hrrr a bez přípravy – téma musí uzrát a proto mé odpovědi členům kapely byly poměrně váhavé, až téměř odmítavé. Věděl jsem jedinou věc – rekviem to být už nemůže. To tady máme v podobě „Tělobraní“, kdy se zabýváme duší a posmrtným bytím/nebytím. Ale říkal jsem si, že postavit další album na pohledu z druhé strany – tedy z pozice pozůstalého, by nebylo úplně od věci a mělo by to jasnou návaznost na „Tělobraní“. A nemusel jsem ani dlouhou dobu otevírat některé zaprášenější mozkové šuplíčky a hledat mapu, kterým směrem se vydat. Ano, takové dílo tu již přeci je a zpracovali je i skuteční velikáni hudby – Lasso, Haydn, Rossini, Schubert, Verdi, Dvořák či Jenkins. Takže kdo nalezne společného jmenovatele, pak pochopí, že jméno a obsah dotyčného díla dává pro zvažovanou moderní adaptaci na dalším albu PETROLEUM opravdu smysl.
Plánujete zachovat současnou sestavu i pro album příští, nebo vše záleží na tom, jakým směrem se bude po stránce hudební či textové vyvíjet?
Jistě, má to svou logiku – i sám Ivo Plaček se tím nijak netají, že by rád budoucí album natočil ve zcela identické sestavě – snad vyjma hostů – doplňkové nástroje a různá ozvláštnění se budou řešit až při tvorbě samé. A jak jsem již zmínil, hudba si řekne sama, co bude potřebovat. Cokoliv dalšího teď nemá smysl odhadovat, proklamovat nebo avizovat. Nechme Múzy působit a naslouchejme jim.
Vrátíme-li se zpět k opernímu zpěvu, nalezneš ve své sbírce oblíbenců album, kde se mísí metalová řežba se školeným zpěvem, nebo to máš raději škatulkově oddělené a PETROLEUM jsou světlou výjimkou?
Ne že bych tuto otázku od Tebe nečekal, ale trochu jsi i tak zaskočil. Jedno z mála alb, které v sobě mísí metalovou hudbu se školeným zpěvem – a které se mi opravdu líbilo – patří již možná k čestným archiváliím mnohé sbírky. Tím albem je a vždy bude dílo WALTARI „Yeah! Yeah! Die! Die!“ s podtitulem Death Metal Symphony in Deep C. Určitě se najde spousta lidí, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale já to vnímám takto. Před angažmá v PETROLEUM jsem měl jen jednu jedinou možnost podobnou formou spolupracovat se zpěvačkou, a tou byla Snovonne Drake, se kterou jsem se sešel v Marthusových INNER FEAR na albu „Cäzilia“. Do té doby byl ženský zpěv pro mou osobu tak trochu tabuizován a nebylo pražádných příležitostí obdobnou vokální koexistenci v hudbě otestovat. Ovšem díky této zkušenosti jsem posléze mohl ocenit Andrein přínos – kam nemohu já, dosáhneš ty a vice versa. A navíc – celek pak získává na barvitosti. S takovým arzenálem se šlo hlasové monotonii s velkým úspěchem vyhnout a příběh „Tělobraní“ se mohl rozvinout naplno.
O plánech kapely je plus minus jasno, co chystá nedaleká budoucnost přímo tobě?
Asi tušíš, že mne spánek na vavřínech rozhodně nečeká – s ISACAARUM plánujeme nahrát pár nových tracků pro mini EP, které by měly vytvořit odrazový můstek pro další řadové album – jisté detaily – jako například tituly, tracklisty či prvotní grafika – jsou mi sice již známy, ale nač předbíhat událostem, že? A pokud by ses ptal na činnost mimo ISACAARUM, chystám se „doobléknout“ a kompletně otextovat zbrusu nové dlouhohrající (ale jak je v rámci grindcore definované „dlouhohrající“?) album české grindcore legendy INGROWING, která se na víceminutovém formátu vrací – alespoň pro mne – po rovných dvaceti letech. Obal, název i tracklist připraven, stačí „jen“ si začít hrát se slovy. Tak snad nebudu trpět inspirační prázdnotou, hehehe...
Veliké díky za příjemné a popovídání.
Patří Ti můj vřelý dík Luki za velepříjemný rozhovor a všem čtenářům přeji pohodové rozjímání nad jakoukoliv hudbou, jež je jim blízká. Třebas i nad „Tělobraním“ od PETROLEUM. Díky!
