Jsou kapely, jejichž aktivity bedlivě sledujete a plody jejich práce zhusta okupují vaše přehrávače. Taky existují kapely, jež jdou totálně mimo váš záměr, do sbírky se dostanou maximálně velkým nedopatřením a zaslechnete-li na festu třeba jen několik málo tónů, snažíte se všemi dostupnými prostředky dostat pryč. No a pak jsou kapely, které sice nejsou cílem vyhledávání, ale jejich produkce není urážkou vlastního vkusu a živé vystoupení může být dokonce skvělým zážitkem. Asi správně tušíte, že PLÁN TO KILL řadím do kategorie číslo tři.
Pokud dění okolo Pardubičáků alespoň minimálně sledujete, nemohlo vás minout, že od roku 2023 třímá mikrofon Argentinec Javier Barrera a myšlenky skrze texty předkládá v jazyce španělském. To celkem logicky vedlo k lehkému přizpůsobení hudební složky jihoamerickému temperamentu a frázování, což ve výrazu ubralo na melodiích a nechalo hardcoreovému diblíku trochu více vystrčit růžky.
Předchozí „Vida Y Muerte“ bych s klidem označil za jakousi seznamovačku. Písně se nesly spíše ve středním tempu a celkem snadno jsem si našel oblíbence v úderných „Mis Penas“, „Petiso Orejudo“ nebo „Odio“.
Novinka „Infernales“ na to jde přece jen trochu jinak. Je rychlejší, temnější, agresivnější a Barrera ve svém projevu o chlup pestřejší. Je pravdou, že vyložené hitovky, které se zavrtají na první dobrou do myslivny, se tentokrát nekonají (snad až na „La Muerte Del Chacho“), ale zase je pravda, že jednotlivé kapitoly drží více u sebe a album funguje dobře jako celek. Samozřejmě, i když PLÁN TO KILL upozadili hardcore a intenzivněji loví v thrashových vodách, nejedná se o kvapíky od začátku do konce a noha z plynu sem tam sklouzne. Nejvýrazněji v „Baigorria Ranquel“, která se sune hodně pozvolna a nechá posluchače prostoupit přitažlivě temnou atmosférou. O pár řádků výš píšu o pestřejším projevu vokalisty a třebaže kulometné rytmické cezení slov skrze zuby v jakémsi mluvozpěvu zcela nezmizelo, Barrera si více hraje, sem tam přidá výkřik či zamručení a dodává tak kompozicím více barev. Celkem vydařený je i cover provařeného šlágru „Roots Bloody Roots“, kdy je zachován refrén v původním znění a sloky jsou nasekány v jazyce španělském. Jako host se zde připomene věčně vysmátý mexikánec Emmanuel Guerrero, kterého můžete znát z death/grindové rubanice PATHOLOGY INFECTION.
Co se nezbytných technikálií týče, tak u autorství obálky je uveden název kapely a pro záznam materiálu bylo stejně jako posledně zvoleno studio Pulton a myslím, že obé záležitosti dopadly dobře. Kresba vkusně zachycuje Barrerovy myšlenky ohledně chování evropských návštěvníků k původním obyvatelům Jižní Ameriky a ke zvuku nemám sebemenších výhrad.
Druhé album této sestavy se nenese ve znamení evoluční exploze, ale je sakra znát, že borci už mají pár společných vystoupení za sebou, hrany se obrousily a vše tak nějak lépe sedí. Nerad se pasuju do postavy věštce, ale zachovají-li pánové sestavu, koncertní zápřah a elán, mohlo by už příští album být ta správná pecka čenichovka. Nakročeno mají myslím slušně.
Seznam skladeb:
- Intro
- Infernales
- Civilizacion Z Barbarie
- Vuelta De Obligado
- Baigorria Ranquel
- Conquista Del Desierto
- La Muerte Del Chacho
- Desolacion De Almas
- Oceanos Vacios
- Raices Sangrientas Raices
Čas: 35:01
Sestava:
- Patrik Pithart – drums
- Javier Barrera – vocals
- Vojtěch Samko – guitar
- Pavel Lopuchovský – bass
