Ahoj. Fungujete přes dvacet let, ale moc se toho o vás (asi) neví. Něco málo naznačila tisková zpráva PHR k vydání desky, ale „něco málo“ je na začátek málo. Takže taková ta klasika – co způsobilo, že jste založili kapelu, kolik se u vás vyměnilo muzikantů, co jste hráli na začátku a jak jste došli k tomu, kam jste na „Nášivkách“ došli?
Pítrs: Přes dvacet let ještě ne, ale popravdě si úplně nevzpomínám, kdy přesně kapela vznikla, tuším něco kolem roku 2009. Původní název byl GALANTI LEPŠÍHO SVĚTA, s čímž přišel Lumík v reakci na inscenaci Spílání publiku z Divadla Komedie, kde přeslechl frázi pana Martina Fingera („Vy garanti lepšího světa!“). Vznikli jsme po rozpadu kapel, ve kterých původní členi hráli jako úplní junioři. Takový kinderpunkový majstrštychy jako ALENĚ NEUTEČEŠ, KEKEL a KRABICOVÝ PIVO. Ze zakládajících členů už jsem zbyl jen já, ale jinak tam od začátku byli: Ježíš na basu (z ALENĚ NEUTEČEŠ), Lumík na bicí (z KRABICOVÝHO PIVA, později též např. LÁSKA A PŘÁTELSTVÍ), Chasník zpěv (z KEKELU, později též např. LÁSKA A PŘÁTELSTVÍ nebo KURVY ČEŠI) a Koubis na kytaru (VYCHCANÝ KNEDLÍKY). Poslední dva jmenovaní ale brzy opustili naše řady a dále jsme pokračovali jen s jednou kytarou a zpěv převzala kámoška Marcela, která s náma zpívala dost dlouho. Po Marcele s náma ještě zpíval Kefír (např. DEAD CITY RADIO a KING KEPORKAK). V jednu chvíli jsme se ocitli v kapele jen ve dvou s Lumíkem a rozhodovali jsme se, jestli vůbec pokračovat dál. Pak přišli ostřílení mazáci Herák (např. VYCHCANÝ KNEDLÍKY a milion dalších kapel) a Hóna (např. PÍČA, HERR UBAHN, SLUT, 158 a dalších milion kapel) a kapelu zachránili a ustavilo se stabilní jádro. Někdy před třema lety tuším nás s těžkým srdcem opustil Lumík, kvůli nedostatku času, načež se k nám přidal Franta (např. ROZTRHLEJ DEDÁČ a další), kterej na první zkoušce zahrál bravůrně celou desku, tak jsme se do něj hned zamilovali a adoptovali ho. Jinak stylově bych řekl, že jsme začínali na HC punku a postupně asi trochu víc metalovatíme, ale ne nijak záměrně, prostě jak to z nás leze. Řídíme se hlavně tím, že nás to musí bavit a rádi si na sebe vymejšlíme různý detaily a nesmysly, na který pak nadáváme, že se blbě hrajou… Textově to, až na Marcely texty, většinou byly povětšinou různý koláže hlášek ze zkušebny, nic moc angažovanýho, ani navenek smysluplnýho, protože vycházej z interního humoru, což nám až na výjimky vydrželo dodnes.
Herák: Ještě dodám Kulíka z INTERPUNKCE. Ten přišel se mnou, ale moc dlouho nevydržel. Nejspíš bylo málo košíků z Billy na rozbíjení. Po dvou nahranejch peckách a několika koncertech teprve přišel Hóna a ten zůstal. Asi chtěl víc hrát.
„Nášivky Františka Malečka“, to je název jako kachní stehno. Už v recenzi jsem zapojil detektivní čidla a hledal, kdo v kapele na co hraje nebo kdo zpívá (v obalu to uvedené není), tak to zkusím i u názvu, respektive nášivek, které jsou na zadní straně přebalu a jejichž autorem je Handsome Frankie, což by mohl být bicmen Fanda, což by mohl být František Maleček.
Herák: Je to tak, je to Fanda. Je to Handsome Frankie i František Maleček v jedný osobě. Jeho nášivky, který si vyrábí sám doma, aby nemusel nosit ty kapelní, nám přišly jako skvělej nápad, tak jsme z něj po vzoru socialistickejch KROKŮ udělali kult osobnosti. Byl novej, mladej a dobrej. Přinesl spoustu skvělý energie a nápadů. Vlastně spousta hlášek z těch jeho nášivek se promítlo do textů a naopak. A krom toho já už jsem na plakáty starej, tlustej a rozvedenej. Mimochodem tvoje detektivní práce je hodná nový knihy od Aghaty Christie. Na obalu to není uvedený, protože není důležitý, kdo co dělá, důležitý je, že jsme všichni GALANTI. A všichni odvádíme důležitou práci. Je fuk, kdo na co hraje.
Když už jsme u osob a obsazení, tak kdo je Tina Tarantina, autorka fotky a obalu? A kdo vymyslel kostýmy a vůbec vaši image na fotce – kníry, brýle, oblečení, vypadáte celkem úchylně.
Herák: Manželka pana Jídla Pítrse. Fotka je společná práce našeho trochu zvrácenýho smyslu pro humor. My se tím vlastně bavíme. Všechny ty nadávání a poučování máme za sebou v jinejch kapelách. Tohle je opravdu celý jen ta radost z toho bejt spolu, hrát a bavit se. Jsme taková zvláštní rodina i s partnerkama. Dalo by se říct, že hledáme kapelní dno a ono furt ne a ne přijít.
Dojedeme obal, OK? Logo kapely z anglické slaniny. To je taky dílo a nápad za sto bodů. Fotil basák Hóna, jak ho to napadlo?
Herák: To udělali s manželkou Míšou záložky do knihy s tímhle motivem. Asi se nudili a zbyla jim slanina z těstovin. Mohly bejt součástí merche, ale buď jsme je ztratili, nebo je naše čtenářská část má zastrkaný v knihách.
U masného loga máte označení vegetarian friendly, což je v HC kruzích skoro za hranou. I některé texty o jídle, mase, salámu, tuku, předpokládám živočišném… Stává se, že vám někdo ve scéně tyhle věci vyčítá, omlátí o hlavy, nebo všichni ví, že je to nadsázka a provokace? Neberou se někdy pankáči a hardcoristé moc vážně?
Herák: Stává se to. Trochu nás to mrzí, protože to od nás není přikazování ani nabádání k tomu, co má kdo jíst nebo si myslet. Na druhou stranu je nám to vlastně fuk, my to máme se sebou srovnaný. Ať si každej žere, co chce, srovná si to se svým svědomím a nesere se do ostatních.
Myslím, že je na hovno, když mi třeba někdo chce vsugerovat pocit, že sem špatnej člověk, protože jím maso. Myslím, že je kolem nás víc větších a důležitějších problémů, než je prase s hořčicí. A logo vegetarian friendly je za nás vzkaz, že respektujeme vege i vega. Ale my holt sníme téměř všechno, co se před nás postaví. A ano, dle mě se spousta lidí, nejen na týhle scéně, bere zbytečně vážně.
Pítrs: Jen doplňuju, že jsme tydle jídelní témata včetně nějakýho toho masa měli už za Lumíka, kterej je vegetarián, což nám dávalo chabej argument do diskuze, že si to můžeme dovolit. (úsměv) Ted už ho nemáme. Rozhodně nechceme nějak propagovat masožroutství, jen jsme prostě hovada, co rádi žerou, a protože tu kapelu děláme hlavně pro vlastní potěšení, tak o tom i zpíváme. Vegetarian friendly není z naší strany provokace, ale spíš snaha o smířlivost, i když to tak nemusí vyznít. Nepochopení našeho sdělení ze strany posluchače je ostatně u naší tvorby dost běžný a pochopitelný úkaz. Jinak k tvý otázce, řekl bych, že určitá vážnost, patos a angažovanost k punku a HC patří, takže vlastně chápu, že naše tvorba nemusí někomu přijít k chuti. Ale je mi to jedno a jsem spokojenej, že neděláme nic angažovanýho a spíš si děláme srandu ze sebe i z ostatních. Mě osobně určitě punk dost v životě nasměroval a dal mi hodnoty, který se postupně vyvinuly v to, co jsem teď, a jsem za to rád. Ale teď, jako vetchej fotr, se mi už moc nechce veřejně poučovat, kázat nebo si stěžovat (doufám, že se mi to bude dál dařit i doma, úsměv). Dobrý je, že se na tom všichni v kapele shodnem.
Pojďme k muzice. Shoegaze violence, nebo hardcore & crossover? Jakým způsobem vznikají vaše skladby? Skládáte společně, nebo někdo nosí hotové věci? Říkáte si někdy, jestli ten váš řízený chaos není ne(z)řízený?
Hóna: Nebo TukCore, nebo Dad´a´core… řikej tomu, jak chceš, my to vlastně neřešíme, jen máme občas nápad, jak by se tomu dalo řikat.
No a to skládání je různý, občas Pítrs přinese v podstatě hotovou věc, kterou pak společně dovyzmrdíme, někdy já, někdy prostě někdo něco jen tak zahraje a už se to nabaluje. S Pítrsem se nám totiž strašně dobře spolupracuje, máme podobně debilní nápady a postupy. A když se nám to zdá moc jednoduchý, tak to k velký radosti Fandy zkomplikujem, abysme to neměli tak jednoduchý na zahrání.
Herák: Hrajeme rock´n´roll.
Podobný dotaz k textům, které lze označit jako dadaistické. Končí na papíře každá „blbost“, která vás napadne, nebo si s tím hrajete a přemýšlíte, kde je hranice mezi inteligentní absurditou a úletem bez hlavy a paty? Ono to není jen o legraci, probleskují i vážnější témata, komunisti a náckové např., ti podle vás patří na klandry (nebo aspoň do fronty ve školní jídelně)…
Herák: Ty texty jsou trochu nadsázka, hodně legrace a vlastně i jemný poselství schovaný v jídelním lístku. Normálně se ve zkušebně bavíme a když se něčemu všichni čtyři zasmějeme, jde to na papír, pak se to vyfiltruje, upraví, přidá se nějakej point, zabalí se to do slaniny a je to. Baví mě různý verze chápání našich textů. Někdo čte mezi řádky, někdo chce vidět mrtvý prasata a někdo úplný kokoty. Co už, mám zpívat o tom, že sou fašouni, komouši, sexisti, rasisti, homofobové a podobný sráči špatný? To snad každej rozumnější člověk ví. A ty, co to ještě neví, bysme měli vychovávat doma, tam to mají v televizi, na internetu, v novinách, ve školách, ne na koncertech HC scény, tam jdeš, protože tě to baví a souhlasíš s tím, co se tam děje a jaký je smýšlení těch lidí.
Hlavně každá deska je textově úplně jiná. Vlastně přede mnou to byla metalová klasika i sranda navážno, se mnou a Hónou přišlo hrozný dada, který nás bavilo a vlastně jsme u toho zůstali, jen už tam cpu něco, co je třeba důležitý a přidal se ten proces toho filtrovaní a trochu tý autocenzury (tu první album a většina druhýho absolutně postrádala). Nějakej názor, poselství, nebo tak tam určitě je, jen to prostě schováme za tu srandu a tuk. Vlastně nechceme poučovat poučený, takovejch kapel je dost. A to nemyslím zle.
Nahrávali jste ve zkušebně u Martina Rubeše. Je ta zkušebna spíše domácí studio, nebo nějaká špeluňka se změtí kabelů a bazarového gearu? Jak nahrávání probíhalo – hráli jste si se zvukem hodně, středně, málo? Výsledný zvuk se kryje s představami? Chtěli jste to tak, jak zníte na koncertech?
Pítrs: Martin je dlouholetej kamarád, skvělej bubeník z kapely MONKEY WRENCH, se kterou jsem kdysi i nějakou dobu zpíval. Maj krásnou vybavenou zkušebnu, kde se sami nahrávaj, a mně se vždycky zdálo, že dobře. Proto jsme ho oslovili, jestli by nezkusil nahrát nás a on že jo. S výsledkem jsme spokojený, chtěli jsme to surově a zároveň kvalitně, což mi přijde, že docela vyšlo. Tímto chci Martinovi ještě jednou poděkovat, protože na tom udělal strašně moc práce, hrál si s tim víc než hodně… Jinak pro mě bylo zajímavý, že jsme nahrávali dohromady, kytara šla do linky a následně jsme prováděli reamping, což je, že to z tý linky posléze necháš projet přes aparát, a máš samostatnou stopu bez přeslechů. Pro mě dost zajímavá zkušenost.
S koncerty to máte jak? Jak často, kde, s kým? Kde nejradši? Máte nějakou základnu, kde se cítíte jako doma? A jak to na koncertech roztáčíte – máte na kontě nějakou památeční koncertní „výtržnost“, nebo žádná větší alotria netropíte?
Herák: Koncertů je málo. Povětšinou v Praze, ale jezdíme, kde se dá. Nebo spíš, kde nás chtějí, znají, nebo se o nás někde doslechnou. Taky máme pár známostí z dřívějších dob, ale my se nikam necpeme, neděláme si reklamu. My tak nějak víme, že hrajeme dobře a doufáme, že se o nás lidi dozví jinak než „čau kámo, mám skvělou kapelu a chci koncert“. To jsme teď udělali v březnu kvůli tý desce a vlastně mi to nedělalo dobře někde somrovat o hraní. Nejradši? Asi je nám to fuk, nebo aspoň za mě. Možná Dejvická nádražka, tam vždycky dorazí spousta známejch a kamarádů, Já mám opravdu rád ten čas stravenej s klukama, takže kde nebo s kým řešíme jedině v případě nahnědlejch nebo rudejch případů, čehož se nehodláme účastnit. Základnu máme v pražskejch Řepích, kde zkoušíme s V. T. MARVIN a ALAVERDI. Takže málo lidí, zato kvalitních a tím pádem míň problémů a lepší domluva. Jedinej průser jsou ty Řepy, to ale nepražáci nepochopí.
Koncerty máme dost energický, takže myslím, že je co poslouchat a na co koukat. A alotria? To už máme za sebou. Mám tisíce opileckejch historek a průserů z koncertů, ale to už je naštěstí pryč. I když to (aspoň pro mě) byla zábava. Na pódiu jsme divoký GALANTI, co se s tím neserou, jinak jsme, až na Fandu, banda vyklidněnejch fotrů, co jdou hledat klid do zkušebny.
Desku jste vydali u PHR Records. Aktivita ohledně vydání vzešla z vaší strany a Papagáj na to kývl, nebo si vás label vyhlédl a vy jste nebyli proti? Náklad 200 kusů reflektuje realitu dnešní doby, vinylový boom už nabírá sestupnou tendenci?
Herák: Aktivita vzešla od nás, respektive Kuláče z MARVINŮ, ten nás Pavlovi doporučil a pak už jsme to spolu vykomunikovali. Konverzace s PHR byla vstřícná, k věci a neházeli jsme si klacky pod nohy ohledně procesů obchodních nebo tvůrčích a grafických. I přes porodní bolesti ohledně termínu výlisu, což nemohla ovlivnit ani jedna strana. Jsem vděčnej za všechny lidi, co nám pomáhali vydávat ty předchozí věci (Do řady Rec., S kudlou v zádech) i Pavlovi za tuhle novou, protože jsme banda línejch hovad, která by to sama nevydala. Vždycky mě potěší ta důvěra v neznámou nesebepropagující se kapelu. Asi nejsem jedinej, kdo v tom slyší kvalitu. Takže dobrý.
Nevím, jestli vinylovej boom stagnuje, nebo ne, moc tomu nerozumím, nesleduju to, a proto třeba tomu Pavlovi věřím, co mi říká. Já si desky kupuju, většinou tedy přímo od kapel na koncertech, který mě baví a většinou si všimnu, že nejsem jedinej, ale to asi nebude globální pohled. A co si budeme, gramofon si se sluchátkama do vlaku nebo ke strojům nevezmeš. Teď je ten čas, kdy bych tu chtěl poslat do prdele Spotify, který teda pokrytecky užívám, a vyzdvihnout Bandcamp, kterej užívám nepokrytecky. Tam opravdu podpoří tu kapelu.
Vaše tvorba naopak nabírá tendenci vzestupnou, aspoň myslím – vnímáte to tak taky? Jste teď, jak se říká, v laufu, s novou deskou v zádech byste to chtěli rozjet ve vyšším tempu, kapelu zviditelnit, nebo na to nemáte ani chuť, ani čas, a někam se vnucovat není váš styl?
Herák: Já si myslím, že dokud si nás lidi nevšimnou, zůstane to stejný. Není to o tý chuti hrát, spíš nechuti se vnucovat. V laufu jsme pořád, většina z nás má i nějaký jiný projekty. Nějaký koncerty máme domluvený, dál vymejšlíme písničky, teď třeba jsme nahráli na digitalní splitko s ALAVERDI, který jsou teda taky neznámý a dle mě kurevsky nedoceněný. Žádný velký plány nemáme. Na pilu netlačíme. Prostě se ozvi a když budeme mít čas, rádi přijedeme. Nás to prostě baví. Neděláme to pro prachy ani pro žádný kredity. Je to prostě rock´n´roll. Buď hraješ, nebo umřeš. Nebo můžeš dělat něco jinyho, smysluplnějšího, ale na to sem asi ve škole chyběl.
