Johan:
Přesně po roce a dvou měsících na DEBUSTROLU, přesně po pěti měsících a 21 dnech na PANYCHIDĚ a přesně po šesti letech a 26 dnech v kulturáku v Horažďovicích. Trocha statistiky na úvod, která naznačuje, že v Horažďovicích se toho na hudební frontě děje pramálo a že ač DEBUSTROL koncertuje hojně, až tak často jej nevídám.
U PANYCHIDY to zdánlivě vypadá na častější setkávání, ale ono zdání klame – a je to spíš tím, že PANYCHIDA v poslední době koncertuje sporadicky; loni odehrála šest koncertů a letos první v KD HD, podle infa na FB možná jediný v roce 2026. A ten jediný koncert si pánové hezky užili a předvedli naprosto strhující výkon.
Na ruku jim šel i výborný zvuk, díky kterému byly všechny nástroje fantasticky slyšet, a to nejen ty, na které kluci hráli živě, ale i ty pouštěné ze záznamu. PANYCHIDA namíchala fajnový mix starších a novějších písní, mezi kterými nechyběly např. „Nikoho pán, nikoho sluha“ nebo „Moon, Forest, Blinding Snow“. Vždy v pravý čas přišlo nějaké zpestření – tu flétna, tam čistý zpěv pro řadu lidí ještě pořád nového zpěváka nebo intro zpívané dětským sborem („Bludné ohně na stráních Hirschensteinských“). Koncert trval necelou hodinu a ani sekundu nenudil.
DEBUSTROL v Horažďovicích zakončoval dlouhé zimní turné, během kterého navštívil dvaadvacet měst. Možná z toho pramenila lehká únava Kolinsových hlasivek, možná měl lídr nějaký zdravotní problém, ale možná za ne úplně ideální vokální projev prostě může jenom čas. Když se dívám na šest let staré fotky, je na nich Kolinss o poznání méně šedivý. (úsměv)
Šedivé už jsou i některé songy, které mají na hrbu čtyřicet křížků, což je věk, kdy řadě mužů začínají vlasy buď ubývat, případně šedivět. Ale stejně jako muži nestárnou, jak dokládá stejnojmenný pamětnický film, nestárnou ani ony songy z osmdesátých let. S těmi ale začali Kolinssovci šperkovat set až po „povinném“ přehrání několika novějších skladeb… ehm… novějších… skoro deset let starých – tolik let už uplynulo od poslední desky „Válka“, z níž zazněla titulní věc a „Zakuklenci“. Že na tyhle věci lidi moc nereagují, je prostě fakt, všichni chtějí ideálně celé „Vyznání smrti“ s k němu hity vydané do roku 1999. A tak tomu bylo, kapela sypala jeden šlágr za druhým, právě z oněch slavných let s minimem odskoků za milénium. Mě potěšil „Egypt“, který se myslím delší dobu živě nehrál, tahle epická věc má pořád uhrančivou sílu, devastující silou pak samozřejmě disponují všechny následky „Krvavé práce“, ať už je to „Umučená“, „Yugoslavia“ nebo „Vyhlazení“, zařazené na úvod kvarteta přídavků.
Chybět nemohl Fredy, který se na pódiu objevil zároveň se „Světem, co zatočí s tebou“, chybět nemohla motorová pila, která zakončila základní set, dostavil se „Papež vrah?“ i „Masoterian“, dostavilo se ale méně fanoušků, než jsem čekal. Před těmi šesti roky jich bylo výrazně více, tentokrát odhadem dvě stovky, z nichž jich během koncertu křepčilo tolik, že by je bylo možné spočítat na prstech dvou rukou. Až v samotném závěru se to rozhýbalo o něco víc – aby ne, když po „Vyhlazení“ došlo na „Antikrista“, „Údolí Hádu“ a „Vyznání smrti“.
Jindra:
Kolem 20. hodiny prořízlo prostory zatím nic moc zaplněného KD intro plzeňské PANYCHIDY, která nastolila 50minutovou atmosféru uhrančivé (nejen) Šumavy. Na první pohled na pódiu vše, jak má být. Pouze bubeník nemohl kvůli předem nachystané bicí soupravě Herr Milera následujících DEBUSTROL diktovat tempo z praktikáblu a byl tak utopený za podsaditým zpěvákem Skallagrímem a hřívou baskytaristy Taliče. Pro ty, kteří mají kapelu pouze v povědomí, jen připomenu, že sestavu v roce 2023 po 13 letech opustil zpěvák Vlčák, kterého nahradil pořízek Skallagrím.
Repertoár PANYCHIDY má hlavu a patu a poutá pozornost svou výpravností, od které se jde horko těžko oprostit, že i hajzl odkládáte na potom. Pod návalem převážně tremolového povětří („Bílý Samum“, „Abele“) se neztrácí textová naturální estetika s poutavou melodičností. S pasážemi vymykající se black metalu (heavíkové kytary v „Prokletí Christlova dvora“) pracují střídmě a s nadhledem. Stejně jako s folkovými motivy a nástroji (dudy v „Alatyrĭ“ nebo flétnou v „Moon, Forest, Blinding Snow“). Na vznešené melodické kytary („Nikoho pán, nikoho sluha“) jsem se fakt těšil a zklamaný jsem opravdu nebyl. Zařazení mezi nejlepší české hráče na poli pagan blackmetalové scény podtrhly „Ryhope“ nebo úžasná „Trampus“.
To DEBUSTROL na to nejdou skrze magické lesy s mlžným oparem ani květinové louky, ale živočišným thrash metalem letité provenience s obhroublými texty ne skoupými na lidové vulgarismy a anti-korektní výrazy. Tak se všichni userte, je tady DEBUSTROL. Na rozdíl od jejich vystoupení v Horažďovicích před šest roky, kdy pódiová příprava trvala celou věčnost, se letos jednalo pouze o diplomatickou pauzu, aby se neřeklo… Poctivý old school thrash metal stojí a padá s riffy tandemu Onslaughter/Kolinss, usměrňovanými baskytarou flegmatika Zeda. Samostatnou kapitolou je otrocká lopota tlučmistra Herr Milera. Pozorovat jeho soustředění se na každý úder svědčí o naprosto profesionálním přístupu.
Playlist z koncertu z před šesti lety, jestli doznal nějaké změny, tak jen minimální. Namátkou z letošního tour „Trendshit“, „Zakuklenci“, „Policajti“, „Noc husí kůže“, „Svět co zatočí s tebou“ (nechybělo křoví v podobě technika převlečeného za Freddyho Kruegera z kultovního obalu desky „Neuropatolog“), „Protest“, „Yugoslavia“, „Krvavá práce“, „Papež vrah?“, „Kladivo“ a mnoho dalších. Přídavek: „Vyhlazení“, „Antikrist“, „Údolí Hádu“, „Vyznání smrti“. Poté, co v rukou Kolinsse chcípla Husqvarna, zaznělo z davu místo obligátního „ještě jednu“ inovované „ještě jednu nádrž“, což mi v tu chvíli přišlo docela vtipný.
DEBUSTROL letos chystají u příležitosti 40. výročí bestofku s raritami nahranými ještě s Melmusem, které svět ještě neslyšel. Tak se možná playlist na velké turné příští rok lehce zaktualizuje. Nevím, jestli se po 40 letech hraní dá mluvit o druhém, třetím nebo nevím kolikátým dechu, ale dle entuziasmu a nasazení lze očekávat, že oslava dalších kulatin je velice reálná. I když Kolinss do zpěvu už nedostane tu nespoutanou energii vyplněnou řevem, co před lety, ve skutečnosti zůstává velmi veselým chlapíkem.
V závěru s vědomím, že focení bylo učiněno zadost, opouštím kotel nestorů s vizáží starozákonních proroků a přesouvám se na místo zaručeně nejlepšího zvuku. Z fajnového místa vedle zvukaře, na jehož oranžové kombinéze chyběl pouze nápis „county jail“, mě však vypudil borec narvanej jak taška z Lidlu s oduševnělým výrazem 5 x 5 = 26. Jeho držení odhadem tak 14. piva v kombinaci s narušenou rovnováhou ve mně vzbuzovalo obavu.
Povedenou show podtrhl po dobu celého večera skvělý zvuk a také fakt, že během gigu DEBUSTROLU zůstal mlhovač v režimu off.
Fotky: Jindra
