Fakt ten čas letí jak voda. Přišlo mi, že jsou to maximálně dvě léta, kdy jsme vyrazili na mládežníkovi oblíbence SLIPKNOT (ve skutečnosti jsou to roky čtyři) a už se zase chystáme na akci, na kterou bych asi z vlastní vůle nezavítal (s výjimkou DYING FETUS). Což ale v žádném případě neznamená, že bych jel s nasraným a otráveným ksichtem. Rozšíření obzorů není na škodu a pořád tam je v nejhorším případě ta záchrana v podobě DYING FETUS, že?
Se SUICIDE SILENCE i SLAUGHTER TO PREVAIL se jednalo o moje koncertní poprvé (i když možná u prvně jmenovaných lžu a na josefovském Brutalu k letmému setkání došlo), stejně tak jako byla premiérová návštěva karlínského Fora. A ta nezačala v úplně pozitivním duchu. Protože trpím postižením, že je lepší být všude raději o hodinu dříve než o minutu později, motali jsme se kolem místa konání už kolem sedmnácté hodiny, tedy hodinu a půl před oficiálním „open door“, a docela nás překvapila tvořící se fronta, nicméně jsme to odbyli uznalým pokýváním hlavy a se slovy o šílených true fans zamířili posedět do nedaleké pivnice. Návrat na místo o cca hodinu později byl mírným šokem. Zástup lidí, do kterého jsme se zařadili, byl vcelku přijatelný až do doby, než jsme zjistili, že jde o VIP a naše místo je na druhé straně vchodu. A tak jsme šli na konec fronty druhé. A šli, a šli, a šli a zašli za roh budovy a konec štrůdlu stále v nedohlednu. Nakonec to navigace změřila na nějakých tři sta metrů a za námi se to dál zvesela plnilo.
Ve finále to nebyla zase až taková hrůza a za nějakých pětatřicet minut jsme vcházeli do prostor Fora. Rychle bundy do šatny, vyřídit hajzlík a tradá na plac. Při pohledu na hodinky jsme se zasmáli synátorově předchozí obavě „co tam proboha budeme tu hodinu dělat?“, neb do oficiálního startu (19. 30 hod.) zbývaly jen minutky.
Úvodní smečku SUICIDE SILENCE jsem před koncertem znovu zkoušel prohnat ušima, zda se ledy nepohnuly a sympatie nevzrostou, leč nestalo se. Proto jsem byl příjemně překvapený, že to živě docela fungovalo. Tomu jistě napomohl i parádní a skvěle vyvážený zvuk. Kapele to hraje fantasticky, zpěvák ze sebe tlačí zvuky vskutku extrémní, energie se hmotní v jako břitva ostré šurikeny, jež nám divoši vrhají přímo do ksichtu. V prostorech mezi skladbami zní slovíčko fuck snad s každým nádechem, ale co, něco sneseme a k podobné produkci to zkrátka patří. Navíc u takového sympaťáka, jakým Hernan „Eddie“ Hermida bezesporu je, klidně překousnu i horší věci. Ocenit musím i jeho živelnost a pohyb po jevišti, nějakým těm kilům navíc navzdory.
S druhým účinkujícím to byla docela jiná písnička. Tady jsem v teplíčku domova a snad jediným, čím mne může baltimorské trio DYING FETUS překvapit, je image Johna Gallaghera. Brutální deathík, excelentní instrumentální výkony všech tří členů a střídající se zabijácké vokály. Vymezený čas nějakých pětatřicet minut byl neúprosný, ale i tak nebyly opomenuty hitovky „In the Trenches“, „Wrong One to Fuck With“, „Grotesque Impalement“, „Praise the Lord (Opium of the Masses)“, nebo „Unbridled Fury“ z posledního alba „Make Them Beg for Death“. Tihle borci zkrátka neomrzí.
Jestli mám u SUICIDE SILENCE problém najít společnou řeč, tak u hlavní hvězdy večera to se mnou zase až tak marné není. Jasně, na záliby frontmana Alexe typu rvačka s medvědem či ostrý souboj bez rukavic, se ve svém věku dívám trochu jinak než náctiletí fandové, ale co se vokálů a pódiového běsnění týče, nemám co vytknout. Po doznění intra rozjíždí pětice rovnou svůj kostilam, ksichty zdobí provařené zubaté masky a show začíná. Dojem lehce kazí špatná slyšitelnost frontmanova zpěvu, ale tento nedostatek se celkem brzo podaří dát do pořádku. Co se této disciplíny týče, nemohu si pomoci, ale nejlepší zvuk měla první smečka nedělního večírku. Kostrou vystoupení bylo celkem nepřekvapivě poslední album „Grizzly“, ze kterého zazněla hned devítka kousků. Koncert má spád, dochází i na prověřené atrakce jako wall of death, circle pit nebo na povel dřepnout a následně vyskočit a řádit. Alex ve „Vikingovi“ předvedl svůj řev bez mikrofonu a vlastně jediným minusem budiž bubenické sólo. Nemám tím na mysli, že by to byla nuda, ale mám-li na vystoupení sedmdesát minut, píseň navíc by udělala větší radost. Regulérní konec setu přichází s peckou „Behelit“ a definitivu pak obstará zabijácký přídavek „Demolisher“.
Aby to podle úvodu nevypadalo, že hudebně se jednalo o výborný večer a jinak organizační výbuch. Tak to vůbec. Jak jsem avizoval, nemám tušení, jak to ve Foru chodí a jestli podobné fronty nejsou běžnou praxí, protože nikdo nebyl nijak nervózní a celkově vládla pozitivní nálada. Stejně tak ohlášené časy jednotlivých produkcí, které seděly téměř na minutu. Velice si pochvaluju i členy organizačního týmu, ať už dámy v šatně, chlapy u vlezu nebo ochranku. Všichni milí, usměvaví a vstřícní.
P. S. Co asi nepochopím nikdy, jsou individua točící si na mobily většinu koncertu. To fakt musí stát za to. Podle toho, co jsem u nich na displeji viděl, mohli klidně navštívit šikovného kutila a půl hodiny natáčet jak sváří.
Fotky: Tom Dítě
