Po období pořádných chvístů typu PORTAL, ANTEDILUVIAN nebo IMPETUOUS RITUAL se v Praze odehrál o řády melodičtější, přístupnější blackmetalový koncert v podání německé dvojice DER WEG EINER FREIHEIT a HERETOIR. Obě kapely vydaly v září nové počiny, které se jaly představit na evropském turné, které nevynechalo ani klub Rock Café na Národní třídě. Ne, že by patřil k mým nejoblíbenějším místům v Praze, zejména zvukově je to často loterie, ale první jmenovanou čtveřici už jsem pěknou řadu let neviděl a i s novým albem „Innern“ si udržela vysokou úroveň, takže bylo, na co se těšit.
Jejich krajanům HERETOIR jsem nikdy moc nepropadl, tento typ post-blacku už nevyhledávám, což mi potvrdila i novinka „Solastalgia“, jejíž hodinová stopáž mi dala docela zabrat. Naživo ale vše může vyznít jinak, takže šanci samozřejmě německé pětici dám. Bavorští rodáci vystupují hned se třemi kytarami, což zhruba v 90 procentech času působí zbytečně, nachází se ale v jejich hudbě i pasáže, kde se vhodně doplňují všechny strunné nástroje. Na počátku setu před velmi solidně zaplněným klubem byly nicméně všechny kytary trochu utopené pod bicími a vokálem, v průběhu druhé skladby už ale zvukař dal vše do pořádku a nebál bych se říci, že HERETOIR měli zvuk skvělý.
Hudebně mě Němci stále nepřesvědčili, prostě to není můj šálek. Na mě jsou kompozice chvílemi příliš rozvláčné, trochu uspávací a moc „dojemné“, což umocňují zejména čisté Eklatanzovy zpěvy, na mě až příliš teskné. Ale objektivně vzato HERETOIR rozhodně nic špatného nepředvedli, naopak, sedlo jim to, odezvu měli výbornou. V pasážích, kde to pětice trochu nakouřila a Eklatanz se pustil do řevu, to sílu mělo, škoda, že jich nebylo víc. V rámci post-blacku ale určitě v pořádku, což umocňovala i poměrně statická jednobarevná světla.
Zhruba 25 minut pauza, což znamenalo úprk z klubu na jednu točenou plzeň do vedlejší Pilsnerky. Budvar prostě ne, proč proboha… Vyšlo to tak akorát, jedna dvanáctička a zpět do Rock Café na vrchol večera. DER WEG EINER FREIHEIT jsem viděl naživo naposled v roce 2019, tehdy ve Futuru odehráli celý debut, který přeci jen kvalitativně trochu zaostává za některými následnými deskami. Co si pamatuji, nejvíc mě rozsekali v roce 2014 na Phantoms of Pilsen. Zhruba před týdnem se vytasili s novinkou, které jsem stihl dát zběžné poslechy, a přestože už ubrali na jakési agresivitě známé například z „Unstille“ (2012), sílu pořád mají.
A předvedli to i naživo… intro bylo dlouhé, majestátní nástup, po kterém následovaly první dvě skladby z „Innern“. A už při nich se ukázalo, že zvukově to tentokrát bude trošku delší hledání než v případě HERETOIR. DER WEG EINER FREIHEIT mají poměrně bohaté samply, do toho lídr Nikita výrazně nadelayovanou kytaru, na kterou hraje drtivou většinu vyhrávek, zatímco Nicolasova kytara zněla trochu jako z tranzistoráku. Dohromady to sladit nebylo jednoduché, a ačkoli se to postupem setu zlepšilo, k dokonalosti jsme se tentokrát nedostali. Zprvu vše přebíjely Tobiasovy bicí, u nichž také trvalo nalézt potřebnou dynamiku, aby činely nezněly jako plácání klackem o vodu. Nakonec kytary svůj prostor dostaly, ale možná by neškodilo ubrat na podkladech, protože když si poslechnete DER WEG… studiově, tam je naopak kladen důraz na produkční čistotu, které se s tak členitými samply a vším okolo naživo asi dosáhnout nedá.
Nicméně – lidské uši si zvyknou na leccos a zvukař si postupně začal zvykat na prostor klubu, takže postupem času se situace zlepšila o dost. Vrchol setu za mě nastal v jeho polovině, a to s dvojicí staré „Vergängnis“ a za mě nejlepší skladby nové desky „Eos“ – to je nájeb jak za starých časů. Silná byla také „Aufbruch“ z desky „Finisterre“, ale celkově set, na to že trval pěkných 90 minut, ubíhal jako voda a nudit se člověk nestihl. A to ani při vizuální podívané, protože i v poměrně skromných možnostech Rock Café se dokázali DER WEG EINER FREIHEIT prezentovat skrze světla velmi působivě. Pomohla tomu spodní „vrstva“ světel, v kombinaci s často k zemi sklopenými vrchními světly, které dělaly spíše takový background Tobiasovi za bicími. Mělo to příhodnou atmosféru. Mimochodem, tenhle borec neztratil za ta léta nic ze své údernosti, sypač jako blázen, zároveň ale velmi kreativní, radost poslouchat. Platí to ale i o novém basákovi Alanovi, jehož nástroj z té chvílemi zvukové koule vykukoval velmi zdárně.
Set DER WEG EINER FREIHEIT zakončili tak trochu depešáckou „Forlorn“, Nikita se svým klasicky pokorným způsobem rozloučil a v půl jedenácté bylo po všem. Ještě jsem nezmínil jeho vokální dosti civilní projev, který je neskutečně vhodný k hudbě čtveřice. Žádné přehnané řvaní, exhibice, ale „další nástroj“. Jako celek tedy vydařený koncert, na DER WEG… určitě opět rád zajdu, třeba se zadaří i s ještě lepším zvukem. Z odezvy bylo vidět, jak moc oblíbená tu kapela je, do Rock Café dorazily zhruba tři stovky (?) fanoušků a většina si koncert užívala viditelně na maximum.
