Koncertní únor pro mě uzavřela stará známá plzeňská Šeříkovka, do které mimo jiné zavítala láska mého mládí, s níž jsme se kdysi dávno už sice rozešli a vídáme se jen sporadicky, nicméně pořád v srdci své místo má. Řeč je o CRADLE OF FILTH, bandě ze Suffolku, která byla jednou z těch, jež mě někdy před 20 lety přivedly k extrémnějšímu metalu. Starší desky s chutí protočím i v současnosti, od nějaké „Thornography“ (2006) dál už mi směřování „kolébky hnusu“ příliš neučarovalo, nicméně dal jsem teď před koncertem šanci i například poslednímu zářezu „Existence is Futile“ (2021) a jako jo, sice je to chvílema měkotinka, ale pořád se to poslouchá dobře. Nicméně setlist sliboval i výlety daleko do minulosti, takže jsem se na setkání velice těšil a doufal, že borci jsou v mnohem větší formě než při dávných dvou zkušenostech na Metalfestu v Plzni v roce 2011 a na Brutalu asi 2015. To byla tehdy fakt tragédie, od té doby ale uběhlo spoustu let a také spousta informací o tom, že CRADLE je v úplně jiné fazoně.
Před headlinery v Šeříkovce vystoupily hned tři kapely, ani s jednou jsem neměl pořádně dřívější zkušenost. Po několikaminutovém hledání místa na zaparkování jsme dorazili za zvuků DRIFT, bandy z Los Angeles, jež se na facebooku pyšní škatulkou „atmospheric industrial rock band“. Škoda, že to znělo prostě jako modernější heavík s občasnou příměsí minikláves, které měl zpěvák upnuté na ruce. Kosmickou image mají DRIFT dost vymakanou, na pohled to vypadá zajímavě, nicméně když je hudba žalostně neoriginální a bez nějaké přidané hodnoty, tak to ani propriety jistě za pěkné prachy nezachrání. Zpěvák celkem fajn, i když se stabilně držel v jedné poměrně vysoké poloze, kytary nabroušené, nicméně riffy prostě naprosto standardní, a nezachránil to ani cover GOJIRA. Takhle to vypadá, když obraz předčí samotnou podstatu.
To jsem ovšem nevěděl, že to samé v bledě modrém bude platit i pro následující SICK N' BEAUTIFUL z Itálie. Ti k nám také přiletěli z vesmíru, akorát měli kostýmy dozelena, různé hrátky s laserama a podobně nechyběly, vizuálně opět zajímavé, hudebně opět o ničem. Prostě taková neškodná hoblovačka bez špetky svojskosti, navíc ač vokalista Herma působí příjemně, tak vokálně to není žádná extratřída. Přesně taková ta hudba, ze které si po půlhodinovém koncertě nevybavíte vůbec nic, akorát si zapamatujete, že tam byli nějací vodníci. Šlo o jakousi fúzi rocku a moderního metalu, upřímně, nejhorší na tom byl asi cover „God of Thunder“ od KISS, pravověrným fanouškům Američanů se musely kroutit prsty u nohou. Nechci být přehnaně kritický, ale fakt marně hledám něco, co by na hudbě úvodních dvou kapel bylo nějak zajímavé, něčím poutavé... Bohužel. Aspoň že hrály každá jen půlhodinku.
WEDNESDAY 13 už mi byl známý alespoň podle názvu, menší povědomí jsem měl i o tom, co to je za hudbu, ale nikdy jsem se tomu nevěnoval. Nicméně Joseph Poole, skrývající se pod tímto přízviskem, tentokrát se svou družinou setlist zaměřil na své dřívější působiště MURDERDOLLS a FRANKENSTEIN DRAG QUEENS FROM PLANET 13. Ani tyhle bandy jsem nikdy neposlouchal, nicméně musím říct, že tenhle horror punk / glam rock / metal působil naživo zábavně a oproti předchozím dvěma kapelám se úroveň zdvihla o parník. Chytlavá záležitost zkombinovaná s charismatickým Josephovým projevem, mělo to spád, za nějakých 50 minut stihli hned 14 skladeb, prostě se to stále valilo kupředu a přestože nejde o žánr, který bych doma denně sjížděl, koncert měl fakt grády. Projevilo se to i na odezvě Šeříkovky, která se konečně probudila z letargie a pětici připravila výbornou atmosféru. Od MURDERDOLLS zazněly například „People Hate Me“, „Pieces of You“, „Drug Me to Hell“ nebo „Nowhere“, kterou Joseph věnoval do nebe bubeníkovi Joeymu Jordisonovi, který byl též součástí MURDERDOLLS. Joseph svým projevem často připomínal například Alice Coopera, vokálně předvedl vynikající výkon, stejně jako celá jeho banda černobíle pomalovaných a oděných maniaků. Na závěr s deštníkem v ruce kynul davům, aby řvali anglicky libozvučné slovo „fuck“ v „I Love to Say Fuck“ od FRANKENSTEIN... a byl konec. Pódiovou prezentací přitom WEDNESDAY 13 působili vlastně úsporněji než předchozí dvě bandy, ale charismatem a svojským přístupem k věci byli rozhodně přesvědčivější.
Nastal čas na hlavní hvězdu, jejíž třetina je tvořena českými muzikanty Marthusem (bicí – schovaný za hradbou z plexiskla) a Ashokem (kytara). Všechna čest za to, kam to borci dotáhli. Postavou malý, hlasem velký Dani dorazil na pódium s pytlem na hlavě, šestice to rozjela s „Existential Terror“ z poslední desky a hned bylo zřejmé, že tady forma je! Zvukově se během první skladby podařilo vše doladit, zvednout lehce kytary a podobně, a pak už se jelo na plné obrátky. Daniho jsem v lepší formě osobně ještě neviděl, celá kapela působila naprosto přirozeně, samozřejmě precizně sehraně, a co musím ocenit – klávesistka Zoe Marie disponuje opravdu perfektním hlasem. Pamatuji si, že s nalezením skutečně výborné zpěvačky měli CRADLE OF FILTH v minulosti občas problém a naživo to trhalo uši, ale tentokrát to byla perfektní volba.
První polovina setu byla oděna spíše do hávu novějších skladeb, když to ale pánové a dáma pročísli titulní skladbou z debutu „The Principle of Evil Made Flesh“, jež letos slaví 30 let, to teprve byla rychta. Nicméně ani nové songy rozhodně nezněly špatně, naopak, „She is a Fire“ nebo „Necromantic Fantasies“ naživo určitě fungovaly, nicméně taková „Nyphetamine“ nebo „Burn in a Burial Gown“, to byla slast. Ještě kdyby se nám při každý skladbě někdo neposral do xichtu, bylo by to ještě lepší, ale kromě občasného zadržování dechu prožitku nic moc nebránilo.
Poté, co se CRADLE OF FILTH poprvé odebrali za scénu, se očekávalo ještě několik starších fláků. A skutečně, Plzeň oproti předchozím zastávkám ošizena nebyla, takže došel čas na „The Promise of Fever“, „Cruelty Brought Thee Orchids“ a totální hitovku „Her Ghost in the Fog“. Jak tahle věc funguje i po zhruba 25 letech, neskutečné... Hodinu a půl dlouhý set kapela uzavřela další starší peckou „From the Cradle to Enslave“ a bylo vymalováno.
Věřil jsem, že CRADLE OF FILTH budou tentokrát v dobrém rozpoložení a že připomínka některých starých skladeb bude fungovat, ale ani jsem nečekal, s jakou formou se vytasí. Vlastně nemám co vytknout – zvukově precizní, zahrané skvostně, odzpívané skvostně, vizuálně pěkné, ale nepřepísknuté. Šeříkovka navíc sice byla vyprodaná, ale podařilo se nastavit množství lístků tak, aby nebyla přervaná k prasknutí, za což patří organizátorům dík. A i WEDNESDAY 13 / MURDERDOLLS potěšili. Ještě kdyby borec za náma neměl potřebu převyprávět při koncertě asi celý svůj životní příběh, bylo by to úplně skvostné, ale co naděláš, hahaha. Super koncert!
Foto: Opat
