Jedna z mála kapel, které mě zaujala na letošním Metalfestu, byli němečtí ANNISOKAY. Co čert nechtěl, ihned po skončení vystoupení jsme zjistili, že se k nám na podzimní turné vrátí a prakticky ihned jsme se s partou nadšených z vystoupení rozhodli, že si jejich koncert zopakujeme znovu.
ANNISOKAY na své říjnové turné k novince „Abyss Pt I“, čítající třiadvacet zastávek po Evropě, přivzalo pár kapel odpovídajících převážně ranku metalcorovému, přičemž v pražském klubu Storm se této úlohy ujali norští FIXATION a ze Skotska pocházející TO KILL ACHILLES. Po občerstvení v legendární hospůdce Planeta Žižkov jsme v klubu pár minut před začátkem první kapely, fanoušků je zde tak akorát, aby se nikdo nemačkal a třeba se dostal v pohodě k baru anebo, což je u koncertu zřejmě důležité, viděl v pohodě i třeba ze zadní části na pódium.
Přesně na čas (celá akce probíhala bez časového skluzu) se zvuku hutnějších tvrděrockových melodií předvedli TO KILL ACHILLES. Ač se rozjeli v divočejším mustru, tak takřka tklivá naléhavost stavby skladeb každou uběhlou minutou nabírala na intenzitě. Vlastně i složení fans nebylo úplně z čistě metalového ranku, protože produkce, nejen těchto hudebních poetů, kloubila hudební směs složenou z emociálního rocku s trochou punkové dravosti, do které pánové vtěsnali silné hardcorové zářezy a sludge špínu tohoto světa. Zpěvák do silného kytarového rytmu nakládal hrubozrnný vokál, který vzápětí dokázal překlopit v čistý naléhavý zpěv nebo přejít do mluveného slova. Zvukově bylo vystoupení velmi čitelné (ano, už u první kapely), přičemž se dala nasávat perfektní zvuková aura všemi smysly. Sosal jsem pohodlně jakýkoliv nástroj zvlášť a perfektní atmosféra v klubu tomu jen napomáhala. Tak nějak jsem si v povědomí říkal, že by to mohl být perfektně strávený večer, a nějak mě už i teď napadlo, že by to mohl být nejlepší koncert tohoto roku.
Další náladotvůrci s tvrdě corovým jádrem byli norští FIXATION, kteří se do toho opřeli taky pořádně. Nicméně zde šlo vypozorovat, že hudební podkres hodně doplňovaly samply, ale to nic neměnilo na tom, že jsem si jejich hudební produkci opětovně vychutnal a musím podotknout, že mě bavili víc než předchozí band. Hudbu jsem před koncertem neznal a podle posléze puštěných videoklipů bych neřekl, že hudební náboj v koncertním provedení bude mít takový drive, jaký měl. Takže opět se hrálo na emociální notu, která měla řádný švih a hrubé kytarové provedení mělo metalcorový náboj, který sklouzával po vokální stránce do post- vod. Bavila mě hodně rytmika a basový podkres, který v určitých okamžicích utekl kytarové drsné slupce a protlačil se na povrch, byl taky fajn. Jestli bych si chtěl dovolit polemizovat o zvuku (ani nejde), tak u tohoto koncertu se mně zdál ještě více vytříbený.
Předchozí kapely večera jsem neznal, takže byly překvapením, a nakonec to platilo i o saských ANNISOKAY, které jsem si vyhlídl až na Metalfestu a v létě slyšel pouze jejich již páté album „Aurora". Teď před koncertem v Praze jsem se podíval na nějaký videoklip a vyslechl tři EP nahrávky: „You, Always“ (2010), „Annie Are You Okay?“ (2016) a již zmiňovanou novinku „Abyss Pt I“. Více jsem se jim extra nevěnoval, ale protože se v Plzni líbili, tak jsem byl hodně zvědavý, jak se ukážou v klubovém prostředí s regulérním koncertem. A opět musím říct, že hudba, která byla ostřejšího, více metalcorového rázu, na mě zapůsobila velmi příjemně. Pánové se nikam necpali, nikam se nestylizovali, a byť se daly najít vlivy slavnějších kolegů, tak si jeli tak trochu po svém. Hudba nebyla fádní, prvky již zmiňovaného metalcore střídala emociální post-hardcorová nota. ANNISOKAY z bouřlivého mustru šikovně přibrzďovali a dokázali dát líbivý výraz hudbě , jejímž autorem je charismatický leader, kytarista Christoph Wieczorek, který pravě disponoval oním civilním melodickým a emo vokálem, jenž byl protipólem řvouna Rudiho Schwarzera. A zas naopak Rudi dokázal dav pod pódiem vyhecovat do divokého circle pitu. Hudebně to všem šlapalo náramně a svoji poslední desku s temnou stránkou narvali do nabušeného playlistu asi takřka celou. Začínalo se titulním intrem „The Abyss“, někdy uprostřed se objevil bouřlivý emocemi nabitý a melodický „Human“, přídavek obstarala skladba „Calamity“ s pomalejším, popovějším výrazem (jde znát, že nápady s této studnice taky čerpají). Mému uchu opět lahodil letitý a snadno refrénově rozpoznatelný song „Unaware“. Koncert zakončili silnou skladbou „STFU“ neboli Shut the fuck up!. Všichni jsme měli zavřenou hubu z výborného koncertu a se s přáteli jsem se shodl, že jak po hudební, tak po zvukové stránce to byla velmi povedená akce.
