INSANIA

11. 10. 2022, Plzeň – KD Šeříková

Opat:

Plzeňský kulturák Šeříkovka v časech minulých metalem poměrně dost žil, minimálně každý měsíc se tam nějaké ty akce uskutečnily. V poslední době jde ale spíše o výjimečnou záležitost, tudíž potěšilo, že se Obscure Promotion projednou rozhodli pro Plzeň a turné britských zasmušilců PARADISE LOST hodili právě tam. A určitě si nad volbou nyní nestěžují, neboť se na západě Čech sešla až nečekaně početná skvadra fanoušků ztraceného ráje.

Šeříkovka byla řádně zaplněna už na francouzské předskokany HANGMAN'S CHAIR, brodící se někde mezi stonerem a doomem. Pro mě šlo o absolutní neznámou, ale vydává je Nuclear Blast, takže jméno asi mají. Během své třičtvrtěhodinky mě nijak zvlášť nepřesvědčili, abych jejim studiovkám věnoval další pozornost. Některé pasáže byly solidní, Cédric Toufouti disponuje velmi dobrým čistým vokálem, jako celek mi to ale moc nepřesvědčilo a toho nadelayovaného pidlikání bylo chvílemi až moc. Nejvíc jsem se tak bavil asi tanečními kreacemi dvou holohlavých obsluhovatelů strunných nástrojů. Ohlas měli HANGMAN'S CHAIR velmi solidní, ale tohle mi stylově nebylo úplně blízké, ač zahrané bylo vše určitě tak, jak mělo. A zvuk byl také velmi vydařený.

Důvodem cesty do Plzně ale jednoznačně byli PARADISE LOST, kteří za 34 let existence prošli mnoha stylovými přerody, aby se na posledních deskách vrátili v podstatě k tomu, čím začínali. Na turné vyrazili v podstatě s průřezem bohaté diskografie, ač bohužel vynechali například elektronicky načichlou „Symbol of Life“ (taková „Erased“ by měla jistě naživo koule jako prase). Koncert odpálili ohlédnutím se k „Draconian Times“ v podobě otvíráku „Enchantment“, po kterém následovala řada novějších věcí. Nejvýrazněji byla zastoupena poslední řadovka „Obsidian“, z níž zejména „Forsaken“ nebo „Serenity“ fungovaly výborně. Z desek tohoto milénia zazněly ještě například skvělé „Faith Divides Us – Death Unites Us“, hitovka „The Enemy“ nebo drtivá „No Hope in Sight“. Všechno fungovalo naprosto na výbornou a narvaná Šeřívovka britské pětici všechno žrala i s navijákem.

Morous Nick Holmes působil klasicky chladným, ne však nepříjemným dojmem, nejvíce se bavil asi komentováním požadavků publika na staré pecky, přičemž si se smíchem postěžoval, že při žádosti o věcí z „Gothic“ neví, zda lidé řvou jméno dané desky, nebo vyvolávají Ozzyho. Každopádně i dřevních záležitostí se dav dočkal, a tak Plzeň prořízly „Eternal“, „As I Die“, „The Last Time“ nebo „Embers Fire“.

Zvukově byli PARADISE LOST poměrně dost nahlas, ale pořád to nebylo přes míru, s výjimkou štychu „One Second“, který při výrazné vybavenosti playbacky už trochu rval uši. Jinak ale sice nahlas, ale výborně vyvážené nástroje, jen Nick občas zejména v growlových polohách zanikal, ale pořád to bylo v rámci únosnosti. Velkou pozornost na sebe bral kytarista Greg Mackintosh, který s naprostou precizností odehrál veškeré vyhrávky. Kdyby druhý kytarista Aaron Aedy nebyl aktivní v „dancingu“, tak se asi moc nezapotí, ale PARADISE LOST to takhle prostě funguje. Brity jsem vlastně poprvé viděl v klubu, do té doby jsem měl tu čest vždy na festivalech, a tentokrát jim to v Plzni parádně sedlo. Absolutní spokojenost, hodinka a půl uběhla jako voda!

 

Coornelus:

Letošní koncertní podzim jsem chtěl chtěl prožít jinak, než jak tomu bylo cca posledních 15 let. Přednost před kluby měly dostat akce halového typu aneb zpátky do devadesátek. Chtěl jsem si užít a odškrnout ze seznamu svého mládí další kapely, které už třicet let vzývám, ale neměl jsem je dosud možnost vidět, anebo když měl, tak jen v rámci festivalu. Jenže představa je jedna věc, realita druhá. Americké skupiny začaly ve velkém rušit svá evropské turné, až se mi z toho dělalo nevolno. Po RAGE AGAINST THE MACHINE padli i PRIMUS, a aby toho nebylo málo, tak i MINISTRY. Naštěstí čtvrtí do party PARADISE LOST nic nezrušili a tím pádem mi kromě mojí lenosti nebránilo nic v cestě do Plzně.

Šeříkovku znám jen podle názvu, nikdy jsem tam nebyl. U mě platí, že když Plzeň, tak Lampa, občas Papírna. Přes nepříjemné parkování, kvůli kterému přicházím asi o polovinu setu předkapely, vstupuju do pěkně zrekonstruovaného prostoru, který odhadem pojme v pohodě 500 až 600 hlav. Líbí se mi tu a překvapením pro mě je, že sál je téměř plný. Žádná tlačenka, ale plno je pořádně. To jsem upřímně nečekal, ale jsem za to rád, protože si to PARADISE LOST zaslouží.

Předkapelu HANGMAN´S CHAIR je těžké hodnotit, protože ji za prvé nemám naučenou a za druhé jsem stihl asi tři věci. Jejich doom metal s příměsí gotiky slyšitelně čerpající z TYPE O NEGATIVE, a i hlavní kapely večera, nebyl špatný. Jen mi přišlo, že poslouchám 15 minut stále jednu skladbu. Chyběly mi tam nějaké větší záseky a odbočky stranou, třeba k silnějším refrénům, čímž za zmíněnou dvojicí ikon dost pokulhávali. Přesto bych kapelu nezatracoval, protože věřím, že to „něco“ na desce být může.

To s PARADISE LOST je to pravý opak. Hit za hitem, silné pasáže, refrény, které má člověk za léta zaříznuté pod kůží a také žádné velké překvapení. Mohlo by jím být třeba zařazení „Eternal“ z alba „Gothic“, ale tuhle věc hráli už v létě na Brutalu. On vlastně celý set byl tomu letnímu podobný. Kapela zahrála v podstatě ten stejný playlist, který doplnila o cca další čtyři pět songů s důrazem na poslední řadovku „Obsidian“, z které zaznělo pět skladeb.

Z vykopávek nechyběla věčná „As I Die“ z „Shades Of God“, a hlavně na úvod setu „Enchantment“ z „Draconian Times“, což je prostě doommetalová hymna. Podobných hymen mají PARADISE LOST ve své diskografii několik, ale logicky se nezavděčí všem a hrát čtyři hodiny nemohou. Ale! Proč roky v playlistu absentuje „True Belief“, což je pro mě esence PARADISE LOST samotných, nemůžu stále pochopit. K největším hitům jistojistě patří dva songy z alba „One Second“, které kdysi nasralo spoustu trve metalistů – a to titulní věc, ale hlavně „Say Just Words“, která měla zřejmě nejsilnější dopad na publikum.

První přídavek patřil opět poslední řadovce, aby se s dalším songem dostalo na mojí top desku „Icon“ v podobě hitu „Embers Fire“. Touhle dobou už ale bylo cítit, že v refrénu a melodické poloze svého hlasu tahá Nick za kratší konec. Svoji pěveckou nejistotu v čistých vokálech celkem solidně maskoval po celý set a musím říct, že oproti koncertu cca někdy před osmi lety, kdy jsem tvrdil, že PARADISE LOST už kvůli nezpěvu nechci vidět nikdy naživo, na sobě frontman hodně zapracoval, přesto je cítit, že je stále sem tam limitovaný. To ale nebránilo užít si koncert.

Celkový dojem byl velmi dobrý. Musím s radostí říct, že jsem dostal to samé co v létě v Jaroměři, kdy jsem byl nadšený. Skvělý set, dobrý zvuk, parádní skladby (je zajímavé, že i ty nové fungují naživo skvěle – „The Devil Embraced“, budiž příkladem), a celkově u mě panuje po úterním večeru velká spokojenost.


Zveřejněno: 13. 10. 2022
Přečteno:
424 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář