Nejbližší koncerty
  • 03. 06. 2022Rotten fest-Sklub Open Air 3.-4.6.2022 Areál před S kl...
  • 03. 06. 2022Stoner, Sludge a Post-Metal v Brně Akce se přesouvá z Ba...
  • 03. 06. 2022Hrají: NAŠROT hardcore crossover ( Havlíčkův Brod ), PSYC...
  • 05. 06. 2022MADBALL přijíždí do Jablunkovského Rock Café Southock !!...
  • 11. 06. 2022Již 15. ročník open air festivalu KOZA se bude konat jako...
  • 11. 06. 2022Sobotní večer s deathmetalovou legendou z dalekého Čile! ...
  • 11. 06. 2022The Here And Now - Jednodenní koncertní sešlost, která se...
  • 16. 06. 2022Doktor Triceratops + Dead Daniels. Vstupné 190,- Kč / Sta...
MORTIFILIA - The Great Inferno

Za jihočeskou kapelu odpovídají Aleš Nestřeba (kytara, zpěv), Lenka Nestřebová (baskytara) a Honza Kapák (bicí).

Ahoj. Než se pustíme do průletu minulostí a aktuálního dění, nabízí se otázka týkající se názvu vaší kapely – kdybyste ji zakládali dnes, dali byste jí název 25? Tohle pojmenování je tak nepraktické, že marně přemýšlím o jiném podobně nešikovném např. pro internetové vyhledávání… Máte nějakou příhodu, která s názvem souvisí a je veselá, nebo naopak způsobila nepříjemnosti? 

Aleš: Ahoj. Původně jsme se jmenovali BEZE SLOV a zdálo se nám to divný. Každý pokus o změnu názvu ztroskotal, a tak jsme se vlastně nejmenovali. Nakonec nám zůstal pracovní název podle garáže s číslem 25, ve které jsme léta zkoušeli. Podotýkám, že je to tak dávno, že internet ještě nefrčel… teď radím hledat „kapela 25“ :-).

Pojďme se krátce projít vaší minulostí, resp. nahrávkami, které předcházely aktuální nazvané „Meziprostor“. „Odhalení“ (2001), „Doteky“ (2003) a „Kde se rodí myšlenky“ (2006), tři počiny během pěti let. Jak na ně vzpomínáte a jak na ně dnes nahlížíte? 

Aleš: Čas od času si je pustíme, u některých jen kroutíme hlavou, některé si rádi poslechneme a zavzpomínáme. V době vydání nám to samozřejmě přišlo OK, ale dnes bychom to udělali trochu jinak.

Lenka: Krásný příběh má „Pařížská“… Kluci ji nechtěli moc hrát, protože byla komerční a pro holky. Jaké bylo překvapení při obnově kapely, když všichni dokázali zahrát jen tuhle :-) a hrajeme ji pořád.

Honza: Ačkoliv jsem na prvních dvou CD nehrál, účastnil jsem se všech nahrávání. Jednalo se o jedny z úplně prvních projektů v mém čerstvě založeném „nahrávacím studiu“ Hellsound. Přiznám se, že ty nahrávky jsem mnoho let neslyšel a mám trochu podezření, že budou minimálně po zvukové stránce asi poměrně strašidelný. Ale co si tak vybavuju, už tam se objevovaly klasické PĚTADVACÍTKOVÉ prvky… Alešův nezaměnitelný zpěv a texty, neurčitost harmonií (aneb: hraju, jak mi to vlezlo do pazoury, naprosto nemám představu o jaké akordy se jedná, ale je to hezký a není to běžná tuctovka), sklon k emotivnímu přednesu a obsahu. 

S vydáním „Myšlenek“ to vypadalo, že máte celkem slušně našlápnuto, koncertů pravda nebylo moc, ale materiál na albu mi přišel zajímavý a dostatečně silný, nicméně nějak jste jej nedokázali přetavit do větší aktivity, většího počtu koncertů i mimo region. A kolem roku 2008 se nad vámi zavřela na deset let voda. Co bylo příčinou hibernace? 

Aleš: „Myšlenky“ jsou z těch prvních desek nejlepší a některé kusy hrajeme dodnes. Voda se zavírala pomalu ale jistě, protože jsme se dostali do kolotoče podnikání, odlišných volnočasových aktivit, a nezbýval čas na zkoušení ani na hraní. 

Honza: Myslím, že jeden z posledních koncertů jsme zahráli v prosinci 2009 (na moje třicetiny). Mně se v tý době neskutečně rozjelo nahrávání, makal jsem prakticky furt a moje vlastní kapely byly chca nechca odstaveny na vedlejší kolej (zkoušeli jsme a stále zkoušíme u mě ve studiu… a práce měla přednost). Když už jsme zjistili, že nemáme síly sladit termíny na zkoušení aspoň jednou za měsíc, řekli jsme si, že si zavoláme, až bude volněji… Nu… a jak řekli, tak udělali… po 10 letech :-).

Na webu uvádíte, že impulzem pro obnovení činnosti byl koncert pro Aličku, k tomu bych se ještě vrátil, ale teď jde o to, že vás ten koncert asi popostrčil k další činnosti a tvorbě nových skladeb. Bylo to dílem okamžiku, kdy jste si po onom koncertu řekli „jdeme do toho znovu“, nebo šlo o delší proces?

Lenka: Už příprava na koncert byla dostatečné nakopnutí… Jednak jsme museli nakoupit nové nástroje i aparaturu a jednak nebylo moc co hrát. Aleš se nechtěl vracet zpět, a tak začal tvořit skladby a texty, do kterých vkládal jeho aktuální pohled na realitu kolem nás. 

Jak vaše písně vznikají? V bookletu nového CD uvádíte kolektivní autorství hudby – znamená to, že skládáte společně, ve zkušebně, nebo že jeden hlavní autor nosí nápady, které posléze dotváříte všichni, nebo na výměnu nápadů/názorů používáte moderní techniku, internet?

Aleš: Texty vznikají v mé odchovně ryb při práci, potom k nim dotvořím základní kytarovou linku se zpěvem a když se mi to zdá dokonalé, přehraju to Lence. Ta mi to buď hodí na hlavu, nebo se chopí basy a tvoří se mnou. Pak to vezmem k Honzovi a Pepovi a spustí se proces vyladění do konečné podoby.  

CD mám rozdělené na pomyslné dvě poloviny – v první jsou spíše pomalejší a pocitovější věci, v druhé živější, ostřejší, i aranžérsky bohatší, nebo plnější, nebo jak to lépe vyjádřit. Je to náhoda, nebo jste takhle dramaturgii postavili cíleně, nebo jsou skladby řazeny podle data vzniku?

Honza: Skladby jsem takhle pracovně seřadil já, když jsem je míchal. Je zatím jistá moje „nemoc z povolání“:  nejlíp se dokážu položit do mixu/masteru desky, když to album vypráví příběh a má nějaký děj. Když jsme ty skladby zkoušeli a tvořili, nikdy jsme se vlastně nebavili o tom, že tvoříme nějaký celek či koncept. Ale jak jsem to poslouchal furt dokola, přišlo mi, že se ty texty dají vlastně docela zajímavě seřadit. Otvírák je skladba „25“. Jak název napovídá, jedná se jisté uvedení kapely a její poetiky. Pak následuje většina desky, kterou vnímám tak, že Aleš promlouvá především sám k sobě a postupně ladí svoje vlastní nitro. Aleš je (snad se neurazí :-)) naivní básník, tvoří svoje písně za krásnější svět. V první půlce jsou spíše „rozervané“ skladby a postupně se „hází do pohody“. Poté, co dosáhl naprostého klidu v duši a čisté mysli, předává své poselství i ostatním. Nutno podotknout, že takto vnímám tu desku já… ale vlastně jsme se o tom v kapele nikdy nahlas nebavili. Každopádně takto seřazené skladby dávají celkem smysl i po hudební stránce (z hlediska plynutí alba), nikdo proti „pracovnímu“ pořadí neprotestoval, tak to tak už zůstalo.

Texty mi většinou přijdou osobní, v recenzi píšu, že jsou „o hledání vnitřního klidu, přemýšlí se v nich, jak se zbavit nepříjemností a najít duševní rovnováhu, lásku, svobodu, volnost, štěstí… Slovo ,klid‘ se objevuje v řadě textů jako leitmotiv...“. Psal Aleš texty v nějakém podivném období, bral jejich tvorbu jako nějakou terapii, nebo jde o obecné záležitosti nemající autobiografické prvky?

Lenka: Texty jsou velmi osobní a Aleš je prostě takový přemýšlivý introvert, který se normálně moc nedostane ke slovu. Písničky jsou způsob, jak může něco sdělit světu a lidem okolo. Říkám mu důvěrně „kazatel“.

Honza: Na rovinu, Alešovy texty na nový desce jsou až nechutně pozitivní :-), zaslechl jsem už i názor, že jsou přímo léčivé. Nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát na bicí v kapele, co má refrén jedný písničky „… jakou to roli mám ve hře nazvané ,život‘… šťastný, býti šťastný, býti šťastný...“ apod. Když jsem to slyšel poprvý, trochu se mi kroutily palce :-). Vtip je ale v tom, že Aleš takovej prostě je. Neni to póza, není to kalkul. To, co bych možná u jiné kapely nezasvěceně odsoudil jako kýčovitý pop, tady s mírným úšklebkem beru… A hele… nakonec mě to baví. Když se nad tím chvíli zamyslíš, je to vlastně krásný, že pořád existujou lidi, co žijí spokojený, šťastný život, váží si darů, které mají a užívají si každý jeden den. A „jen“ vyzařují láskyplnou energii do okolí, bez podmínek, bez postranních úmyslů, naprosto bez zájmu, co si o tom kdo pomyslí…. Prostě jen tak, protože takový jsou… Nikdy bych takto laděné texty nenapsal, natož je zpíval lidem, já osobně mám náturu přeci jen trochu jinou. Ale za mě: Aleš je borec, je to hodný člověk s uměleckou duší. A jeho dílo je toho dokonalým odrazem.

Líbí se mi zvuk nahrávky. Vaší výhodou samozřejmě je, že Honza má studio Hellsound, takže si s finálním soundem může pohrát. Ale i to může mít své stinné stránky, ono vrtání se ve vlastním projektu… Jak dlouho jste nahrávali a jak dlouho finalizovali? Jste s tím, že je zvuk čistý jako sklo spokojeni, bylo vaším záměrem, aby každý tón zněl?

Aleš: I nám se moc líbí výsledný zvuk. Nahrávali jsme po chvílích od března do prosince, finál a aranže pak asi měsíc intenzivně. Ke konci už jsme už byli všichni unavení, ale vydrželi jsme a odměna je na světě - každý tón zní báječně! 

Honza: Možná překvapím :-), od předání dat do lisovny jsem tu desku neslyšel :-). Po dokončení už nedokážu poslouchat žádné svoje nahrávky. V průběhu finálních prací u mne kulminovala totální únava z profese, přeci jen 20 let nahrávání už je nějaká doba… A asi na mne také doléhá krize středního věku, či co :-)). Aktuálně si dávám od nahrávání a hudby obecně několikaměsíční pauzu, kdy místo zvuků a not raději míchám beton a maltu a lepidlo atd :-). Doufám, že brzy znovu naberu síly a chuť k práci ve studiu. Pár úplně posledních společných seancí aranží a míchání 25 tedy bylo trochu o nervy, tímto děkuji členům PĚTADVACÍTKY, že mě nezabili :-). Přes všechny obtíže jsem opravdu rád, že se zvuk desky, soudě i dle všeobecně kladných ohlasů, povedl a líbí se.

Obal působí sympaticky, je jednoduchý, ale není v něm uvedeno, kdo je autorem grafiky. Postarali jste se sami, nebo zapomněli uvést, kdo ho dělal? A je pro vás důležité, aby vizuál působil skromně, nepřeplácaně? 

Lenka: Obal jsem navrhovala já, mám ráda čisté linie a zároveň obrazy, které svádějí k mnohoznačnosti a nepotlačují vlastní představivost. Černobílý je proto, aby kontrastoval s okolním světem plným barev. Tiskové šablony dělal grafik Petr, který nechtěl být na CD uveden.  

CD jste si vydali vlastním nákladem. Myšlenky na oslovení nějakých firem jste měli, nebo jste dopředu měli jasno, že se o sebe postaráte sami? Vlastně ani nevím, jestli u nás je nějaký label, který by podobnou muziku, jakou hrajete, vydával? V řadě žánrů, kterým se na Fobii věnujeme, existuje portfolio vydavatelů, u vašeho dejme tomu rocku nemám přehled… 

Aleš: Firmy jsme neoslovovali, jsme příliš svérázní. Chtěli jsme to prostě podle svého a to nese nevýhody v podobě nutnosti vlastní práce a peněz. 

Honza: Ono já bych to ani nenazýval vyloženě nevýhodou. Ano, nikdo za nás nic nezařídil a nezaplatil… Ale díky tomu máme zároveň obrovskou svobodu… nikomu nic nedlužíme, nikomu se nemusíme podbízet a nikomu nemusíme nic dokazovat. Teď budu mluvit čistě za sebe: mám určité (dejme tomu) výraznější hudební úspěchy za sebou s jinými kapelami a na PĚTADVACÍTCE se mi právě líbí, že tohle je totální garážovka, neuchopitelnost sama apod. Tohle není o obchodu, ambicích nebo egu. Tohle je o čiré radosti.

Za vaším návratem a jednou písní asi stojí jedna smutná událost – poslední píseň na albu je věnována Aličce, předpokládám nějaké kamarádce se smutným osudem. Můžete (chcete) k tomu něco říci? 

Lenka: Alička (manželka kytaristy Pepy) byla naše největší fanynka a my se dali zase dohromady kvůli tomu, abychom pro ni uspořádali koncert. Chtěli jsme jí prostě jen udělat radost a to se nám povedlo.
Smutek, který jsme všichni o pár let déle prožívali, Aleš vyjádřil opět svým způsobem… tedy písní. Krásné je, že jsme ji stihli nahrát a Alička ji slyšela. Ta nahrávka je autentická a nepřehrávali jsme ji, aby v ní zůstala ta správná energie.

Honza: Když jsem se dozvěděl, že Alička má rakovinu, byl to naprosto jednoznačný impulz k restartu. Kapela se nám před těmi 10 lety rozklížila na základně vnějších okolností, ale rozešli jsme se ve velmi přátelském duchu. Průběžně jsme se sem tam po nějaké té vypité sklence bavili, že to zase dáme „někdy“ dohromady, ale skutek vždycky utek… Znovuobnovení „pro Aličku“ najednou dávalo naprostý smysl… a stalo se. Stejně tak skladba na rozloučenou. Ze začátku jsem byl z toho nápadu drobet rozpačitý. Odchod tak blízkého člověka, to bylo něco, co jsem v tu chvíli vůbec nedokázal zpracovat. Naštěstí Aleš je Aleš...  zpříjemnil (snad alespoň trochu) Aliččiny poslední hodiny života.

(Pozn.: poslední fotka je z koncertu pro Aličku.)

S jakými plány nyní pracujete? CD vyšlo, je fajn, ale publicita kolem vás v podstatě není žádná. Snažíte se na sebe nějak upozornit, nebo vám stačí, když si CD koupí pár kamarádů, odehrajete dva tři koncerty ročně a tím to (z)hasne?

Lenka: Pepa nakoupil nový aparát pro ozvučení koncertů, musíme se s ním sžít a pak vyrazit na turné. Chlapi kdysi chtěli hrát ve Wembley, tak nevím, jestli se jim ještě chce…
Publicitu si způsobujeme distribucí CD do davu, vše ostatní teprve přijde

Honza: Neplánuju vůbec nic a těšim se na všechno, co mi PĚTADVACÍTKA naplánuje :-).

RECENZE

https://kapela25.com/
Facebook
Bandcamp
Youtube Music


Zveřejněno: 10. 04. 2022
Přečteno:
392 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář