KLADIVO NA PÝCHU

Rocková opera autorů Miloše Bešty a Jana Petrička odkrývá temný příběh ze 16. století vycházející ze skutečné události. 

„Kladivo na pýchu“ je hodinu a půl trvající rocková opera, která vznikla výhradně v západočeském regionu – mimoděk jako důkaz, že i na relativně malém lokálním území mohou vzniknout velké věci – určující je zápal, profesionální přístup, jistá míra talentu a nezměrná píle. 

Z dlouhého informačního textu vydavatele jsem na úvod vybral dvě věty, které:
1) představují autorské duo
2) zdůrazňují lokální zasazení díla

První věta je doufám pro většinu čtenářů těchto řádků jasným signálem, že síly při tvorbě rockové opery spojily dvě osobnosti, které jsou dlouhé roky podepsány pod alby kapely ASMODEUS. Miloš Bešta jako skladatel už několikrát dokázal, že umí složit nejen řízné metalové skladby, ale i melodické a stravitelnější rockové písně, Jan Petričko pak jeho tvorbu zručně otextoval. 

Druhá věta pak vyzdvihuje patriotismus, se kterým do realizace velkorysého projektu jeho autoři a jejich spolupracovníci šli. Celé společenství muzikantů a zpěváků se rekrutovalo z Klatov a okolí, přičemž metalový fanoušek určitě bude znát členy ASMODEA, kteří album především nahráli, ten lépe informovaný i další hudebníky, protože se podíleli na „Pasti na Davida Kleinera“. Horší je to s identifikací zpěvaček a zpěváků, kteří pro mě jsou většinou nepopsaným listem, s výjimkou Jana Šaška (ex-SNAIL), Alfonse Twordyho (LORD) a Andrey Kohoutové (LORDU hostovala, jinak ANTEATER). Zbytek jsem si dohledával, ale nikdo neúčinkuje ve „větší“ kapele, tak tady nebudu zdržovat…

Nezdržují ani umělci a po rozumně dlouhé „Overtuře“ se rozjíždí jeden z nejsilnějších songů kompletu,  metalově tepající (až na vyklidněný dojezd) „Zamilovaná“, v níž vedou duet slečny Tereza a Marie, ústřední postavy příběhu, který tady nebudu popisovat, k přečtení je na webových stránkách projektu. Chytlavá písnička dává hodně prostoru zpěvačkám, které disponují silnými hlasy a navzdory hutnému hudebnímu spodku mohou právě zpěvy album otevřít i příznivcům muzikálů, k nimž má celé dílo poměrně blízko. Ještě tvrdší je místy „Srdce, duše, klín“, v níž se v roli Hetly představuje třetí zpěvačka, tentokrát disponující hlubším hlasem, což je určitě ku prospěchu věci – dvě předchozí dámy mají hlasy položené výše a výrazově se až tak neliší. „Srdce...“ má větší hudební rozptyl, kromě metalového rachotu dojde na zvolnění a objevují se i smyčce. Pestrost především, možná i snaha o přiblížení opery širokému posluchačskému spektru (logicky…) – to mě napadá u „Kdo oči a uši máš“, v níž se objevují sbory i klávesové party, a taky se představuje další hlas, tentokrát mužský. Zatímco Stročkova role mi vokálně sedí, sbory mi pod nos nejdou, ale při žánrovém rozptylu ani není možné, aby každému všechno padlo do noty. Zrovna tak příliš nemusím pomalý duet pana Jana s Marií, prim opět hrají klapky (tady zní jako klavír), melodie jsou až honosné, skoro by se hodily jako finále, kdyby tedy příběh skončil šťastně… Střídání žánrů pokračuje, fanouškům ASMODEA „Strach versus nadšení“ určitě připomene „Příjezd krále“, na kterém se rovněž objevovaly folkové motivy; ten použitý tady je těm „královským“ podobný až běda, nicméně folkem se potom spíše šetří, následuje živelná muzika a další pěkný duet v ženském podání – připomíná mi to muzikál „Krysař“, kde se hudebně taky těkalo, což je i případ „Kladiva...“, ale žánrově je Milošova muzika o poznání brevnější i tvrdší. „Strach...“ je toho zářným příkladem, pořád se něco děje, kytary umí ubrat, ale i pořádně přitvrdit, tento song mi přijde hodně silný, ale to platí i o „Hetliných slzách“, které jsou v režii zpěvačky, která opět kouzlí svým hlubokým hlasem, a muzika, řekněme doomrocková, jí jde na ruku. 

Koukám, že takhle by to asi dál nešlo. (úsměv) Kdybych měl podrobně popisovat všechny skladby, byl by z recenze román… Jenže ono je pořád něco nového. Respektive nového v rámci dvojalba, protože „Možná je tak čistá“ je ASMODEUS jako vyšitý, alespoň rozjezd působí jako z jakéhokoliv alba od „Sabatu v Carnegie Hall“, stejně tak mezihry mezi Janovými party; v následujícím „Přání...“ je dobře poznat rozdíl mezi Janem s Stročkem – první míří do melodických sfér (obecně ve „svých“ skladbách), druhý je civilní, což je určitě dobře, protože je většinou snadno poznat, co kdo… a když zpívají společně, taky jim to ladí. Trochu náročnější jsou dva songy, které zakončují první CD. „Vlk a bojovnice“ má momenty, které jsou hitové, ale taky pasáže, které jsou typicky muzikálové – opět se mi vrací na mysl „Krysař“ (což bude hlavně tím, že další muzikály a rockové opery jsem slyšel z rychlíku), v němž se taky s nástroji místy šetřilo a zpěvy byly skoro odříkávané – a to nemyslím závěrečný deklamační rozhovor. Ale ještě jedna věc stojí za zmínku – Tereza se pouští i do hodně vysokých poloh, ne přímo operních, ale daleko k nim nemá. Finálovka první poloviny má zase muzikálový nádech, Jan s Marií dokáží svůj duet vokálně velmi dobře „prodat“, k čemuž přispívá nenásilný hudební doprovod.

Druhé CD vezmu opravdu zkrátka, dvě áčtyřky ve wordu na tuhle recenzi jsou maximum. (úsměv) Takže skokem na „Soud“, v němž se představuje dosud neslyšený zpěvák v roli soudce Rožaty – hlas má patřičně důrazný, klenutý, určitě jde o vítanou změnu po již oposlouchaných zpěvech, i když zoufalý part Terezy taky dosud neměl obdoby; „Soud“ je určitě jedním z vrcholů CD č. 2. Za vypíchnutí pak stojí „Co ji nutí do spiknutí“, ve které debutuje kat Košta, který ve finále příběhu dostává velký prostor – po pomalé „Život za život“ následuje dramatická „Když ďábel šeptá“, jež opět nezapře ASMODEUS, ale hlavně v ní znovu vládne mistr kat. V následujícím „Dnu popravy“ se vrací hluboký, takřka operní hlas pana soudce, ale taky sbor „mumlající“ rouhačská latinská slova; písnička je to zpočátku honosná, později minimalistická, tedy poněkud roztříštěná, i když ona taková poprava má taky různé fáze. Stejně jako rocková opera, která graduje hlavně díky Hetle, jež v poslední písni zastiňuje Jana.

Hodina a půl utekla jako voda… respektive utekla jako voda při zhruba pátém poslechu. Zpočátku jsem z totiž z dvojalba nebyl příliš moudrý ani nadšený. Ono to bylo i tím, že jsem dlouho podobnou muziku neposlouchal, byť toho „Krysaře“ jsem před lety uměl skoro nazpaměť. Teď umím skoro nazpaměť „Kladivo...“ A valná většina materiálu mě baví, řada skladeb má velký potenciál zaujmout i běžného posluchače a zároveň neuráží rockery ani metalisty. Samozřejmě nelze čekat thrashmetalové nářezy, ale sem tam to taky pěkně zaduní. Kdybych měl hledat nějaké mouchy, tak subjektivně mě moc neberou pomalé písničky, ale na druhou stranu chápu jejich zařazení. Pak mě několikrát napadlo, že je škoda, že si nějakou roličku nestřihl Miloš Bešta, protože jeho hlas by se k říznějším věcem hodil. A i když všichni za mikrofonem odvedli solidní výkony, ve srovnání s profesionálními hvězdami z „Krysaře“ zpěváci z lokálních kapel v detailech trochu zaostávají – ale nikterak výrazně. Co rozhodně nezaostává, je zvuk, který vznikal ve studiu ExAvik a Pavel Brom odvedl standardně kvalitní práci – nechal vyniknout nejen rockové nástroje, ale když bylo třeba, i smyčce či klávesy. Ale pořád mluvíme o rockové opěře, místy i metalové, takže kytary a výrazná rytmika hrají prim. 

Důležité jsou samozřejmě i texty – a že je to porce slov, která vypráví příběh lásky, ale taky zrady a podvodu. Velké téma na motivy pověsti O jedné pošetilé lásce a jejím tragickém konci sepsal Jan Petričko s tradičním fortelem.

Fortel nechyběl ani při zpracování obalu, s jedinou výjimkou – titulní stránkou digipacku. Postava v „prostěradle“ mi nic neříká a že by lákala k poslechu si nemyslím, určitě by se našel signifikantní motiv, který by děj naznačil lépe i přitažlivěji. Šestistránkový digipack s vloženým bookletem o dvaceti čtyř stránkách je jiná káva – přebal vypadá dobře, když v něm jsou vložená obě cédéčka, na nichž jsou pěkné obrázky Radovana Hrabého, sešitek pak kromě textů a všech potřebných informací obsahuje i fotky hlavních protagonistů příběhu. Pár detailů by se dalo vytknout – jednou je u partu uveden kat Košta, podruhé jen Košta, potřetí pro změnu jen kat, i když ze soupisu rolí je jasné kdo je kdo a u ostatních je jen jméno, kromě soudce, kde je podobně jako u kata kombinace, ale to už hledám drobnosti.

Celkově je „Kladivo na pýchu“ pozoruhodný počin, který si kdykoliv poslechnu s chutí, a co víc, brzy bude možné jej nejen slyšet, ale i vidět. V Sušici 23. 8. 2019 proběhne představení a propagace opery bez scénického provedení, v únoru 2020 pak v Klatovech v divadle dvě představení v režii Jindřicha Gregory. A nejen to, opera tým je otevřený dalším nabídkám.

Seznam skladeb:

• CD 1

1. Overtura – úvod do prvního dějství
2. Zamilovaná
3. Srdce, duše, klín
4. Kdo oči a uši máš
5. Jen ty (moje ústa líbat smíš)
6. Strach versus nadšení
7. Hetliny hořké slzy
8. Možná je tak čistá
9. Přání mé je úkol tvůj
10. Vlk a bojovnice
11. Těžká křídla nejistoty

• CD2

1. Olej do ohně – úvod do druhého dějství
2. Čichám čachry na Čachrově
3. Dvojice u svíce
4. Soud
5. Slíbil jsem, že přijdu
6. Co ji nutí do spiknutí
7. Život za život
8. Když ďábel šeptá
9. Jidáška mlčí – poslední dotek
10. Den popravy
11. Tři rány Jobovy

Čas: 43:32 + 41:33

Sestava:

• v galerii

http://www.kladivonapychu.cz/
Facebook
Magick Disk Musick