Indoor festival o pěti kapelách, který trval 139 minut.
Většinou když jdu na akci a hrajou na ní víc jak čtyři skupiny, říkám tomu festival. Smysl pěti kapel v rámci jednoho večera moc nechápu a většinou mě takovéto lineupy nebaví. V tomto bodě vyšel večer v pražském klubu 007 s čistým štítem. Těch pět kapel ničemu nevadilo. Důvod je jasný. Jednalo se o akci, kde si předávaly štafetu party, které to mydlí sakra rychle a naštěstí i krátce.
Přesně v 19:40 provedli výkop CONTROLLED EXISTENCE, kteří jsou bráni jako pražská parta, ale jestli se nepletu, tak ji ze ¾ tvoří Slováci. Jednou z nich je žena – Luba, která má na starosti řev a ten jí jde dobře. Dnes už holka křičící texty do publika nepřekvapí, ale stejně tenhle fakt vždy vzbudí pozornost. Od počátku byl nastolen skvělý trend dobrého zvuku, což je ale v tomto klubu standard, ale přesto je potřeba parádní sound vyzdvihnout, protože CONTROLLED EXISTENCE z toho profitovali. Kytara řezala, basa výborně zahušťovala a bubeník v růžových kraťasech udával nemilosrdně grindové tempo, které bylo proloženo občasnými a pěkně zahuštěnými zpomalovačkami. Během patnácti minut stačila kapela nasekat do publika víc jak desítku skladeb a vyřešit i basákův technický problém. Na to, že CONTROLLED EXISTENCE zahajovali večer, měli i parádní kulisu, kdy se pár jedinců rozhodlo dělat divočinu. Což neplatí o strunné sekci na pódiu, která byla plně soustředěna na své nástroje a na oko to z jejich strany byla nuda.
To ovšem nejde říct o následujících ONANIZER. Ti vlítli na pódium jako uragán a začal grindcoreový diktát. Zpěvák nepostál a pódium mu bylo malé, takže zavítal i mezi fans. Vlna energie se přelila i na lidi a začal zhruba pětičlenný bordel i v prostoru pod legendárním asi tak 30 cm vysokým pódiem. ONANIZER jsem neviděl spoustu let a i když hrají každou chvíli někde ve světě, naše cesty se naposledy střetly v roce 2011 na OEF; letí to. ONANIZER ten večer, kromě stále platné informace, že název kapely je debilní, nelze nic vyčíst.
Žádný skluz, vše šlape jako hodinky, stage manager nemilosrdně kontroluje časy a tak kapely makají, aby měly dost času na hraní. V nastoleném trendu předchozích mlátiček pokračuje i PRŮMYSLOVÁ SMRT. Ta se od začátku také nešetří a sází do publika svoje hitovky z parádní desky „Invaze změn“. A tak zaznějí věci jako „Guerilla Bomb“, nebo provokativní „Bejt hardcore není sranda“, za jejíž text zaslouží autor pochvalu. Divoch za mikrofonem strhne svými pohyby a příjemným vystupováním i divočáky v publiku a strhne se i pořádný mosh. I když je PRŮMYSLOVÁ SMRT kapela, která se věnuje extrému a v první řadě dělá hluk, líbí se mi, že její věci jsou promakané na kost a tak od klasického grindcore je ke slyšení i dost HC partů a nechybí ani metalové kytary evokující thrash metal.
O všech kapelách jsme měl jakýsi přehled, ale o singapurských REYERTA jsem dosud věděl jedno velké nic. Asiaté, se španělským bubeníkem, logicky zapadli do sestavy, protože se stejně jako předešlé kapely věnovali rychlému a krátkému bordelu, nicméně objektivně vzato se jednalo o nejslabší kapelu, která neměla navzdory basačce a zpěvačce v sestavě po deseti minutách co nabídnout.
Vrchol večera přišel s anglickými GETS WORSE, kteří nedávno vydali velkou desku „Snubbed“, na níž se podílel i tuzemský label Dead Heroes, specializující se na podobné sypanice. GETS WORSE byli z celého večera nejvíc hardcore, protože střídali ultimátní klepací pasáže s pomalejšími a těmi ve středních tempech, které byly vystřiženy jak ze zlatého období NYHC, kdy si nešlo nevzpomenout na party jako BIOHAZARD, nebo klidně i první desku LIFE OF AGONY. Tohle pochopitelně znělo dobře a tak parta už docela odrostlých kluků hravě přinutila k tanci velký počet potencionálních soutěžících ve Stardance. GETS WORSE nešetřili lidi, ale ani sebe. V nasazení vynikal jeden zpívající kytarista, který svým vyšinutým pohledem ke stropu, který měl asi kousek od hlavy, vypadal že ho klepne. GETS WORSE jsou naživo vděčnou kapelou, nechybí jim elán, hudba utíká jak splašená a je se i na co koukat. Pomáhá k tomu i fakt, že se o vokály dělí všichni čtyři členové, a ač ani jeden z nich není nijak přesvědčivý křikloun, dohromady to prostě, jak by řekl Andrej, maká. Minutu před desátou je hotovo. 25 minut dlouhý/krátký set je v luftu, dobrý pocit zůstává zakořeněn v hlavě.
Fotky: Karel Vyskočil
