DARK GAMBALLE

15. 4. 2019, Praha - Modrá Vopice

Duben je na zajímavé koncerty poměrně bohatý. Tentokrát jsem z obvyklého black či death metalu přesedlal do vod pomalejších, umírněnějších, zaDOOManějších. Do pražské Modré Vopice totiž zavítali francouzští MONOLITHE, kteří mě loňským albem „Nebula Septem“ naprosto dostali. S nimi vyrazili na evropské turné norští symphonic doom/deathoví ABYSSIC, které jsem před dvěma lety na Czech Death Festu prosp(/r)al vinou destilátů, takže i zde byla zvědavost na místě. Jako český support byli zvoleni THE TOWER, o kterých jsem dostkrát slyšel, ale dosud nikdy jsem neslyšel je.

Na místo jsem dorazil zhruba deset minut před plánovaným startem (19:30) a jak jsem si poslední dobou říkal, že snad na všech koncertech, kam chodím, je docela dost lidí a návštěvnost stoupá, tak pondělní večer tuto tezi nepotvrdil. V danou chvíli bylo na místě tak deset platících, jejichž počet se během večera možná zdvojnásobil. MONOLITHE tu zkrátka asi zatím nemají takové jméno, navíc pondělí a akcí je prostě velké množství. I tak jsem ale čekal o něco větší návštěvu.

Jak jsem zmínil, domácí THE TOWER jsem zatím neslyšel ani studiově, ani naživo, ačkoli jsem na ně už řadu pozitivních ohlasů četl. Zvukovky se nakonec docela protáhly, tak se začalo až před osmou hodinou a čtveřice měla čas pouze asi na čtyři skladby. Vytasila se s hodně tradičním pojetím doom metalu inspirovaného například legendárními CANDLEMASS, staroškolskou auru doplňoval i zvuk jednotlivých nástrojů, kytary měly skutečně osmdesátkové vyznění a naboostrovaná basa vše povedeně doplňovala. Co mě ale zaujalo nejvíc byl zejména Ondrův vokál, perfektní čisté polohy, které byly ještě znásobeny delayem. Jestliže hudba THE TOWER je skutečně tradicionalistická a nepřináší zhola nic nového (ač je to řemeslo opracované velice poctivě), tak vokály (neboť Ondru často doplňuje druhý kytarista Igor) kapelu vynáší na vyšší úroveň. Příjemné první setkání, určitě ne poslední.

Modrá Vopice potemněla, vonné tyčinky se rozčoudily, pódium převzala čtyřčlenná formace v kápích a velkou část z něj zabíral černý kontrabas. ABYSSIC dorazili ve čtyřech, klávesista André Aaslie zůstal doma, takže veškeré orchestrace byly puštěné z playbacku. Škoda. Leč nebyl to hlavní problém. Kompozičně jsou ABYSSIC docela fajn, mezi doom metalové trýznění občas zařadí i nějaké ty klasicky-norské black metalové výjezdy, navíc Elvornova kytara měla ten pravý devadesátkový BM syrový sound, takže v tomhle ohledu dobré. Horší už je, že skladby mají dost natahovanou stopáž, jejíž potenciál ale nedokážou úplně naplnit, a tak se často během jednoho songu prostě protočí tři pasáže třikrát dokola. Memnoch je poměrně charismatický frontman, bohužel kontrabas měl spíše na opírání… moc toho na něj nezahrál, a když už se do toho pustil, tak stejně jeho nástroj příliš slyšet nebyl. V průběhu koncertu se tak ve mně mísily dost rozporuplné dojmy, atmosféru to sice mělo, některé pasáže byly vynikající, ale jako celek to úplně nefungovalo. A závěr to dost zabil… ABYSSIC zahráli například „Sombre Dreams“ nebo „Transition Content“, na konec pak ještě přidali otvírák „Adornation“ z novinky „High the Memory“. Jenže… kytarista zhruba v polovině… zapomněl co hrát? No asi jo, aspoň takový jsem z toho měl pocit. A tak skladbu ABYSSIC prostě v polovině utnuli. Už během předchozí skladby jsem měl dojem, že se Elvorn občas dost hledá, no a na konci to takhle ztvrdil. Nebo jestli ho nějak rozhodil bubeník, ke kterému byl pak neustále otočený? Netuším... Ale skutečně rozporuplné vystoupení…

Do Vopice jsem ale v pondělí šel hlavně kvůli MONOLITHE, takže očekávání stále byla vysoká. Zvukovka proběhla velmi rychle, takže původně nabraný skluz se nakonec podařilo eliminovat. Docela paradoxně ve večer, kdy měla Prahu pohltit francouzská melancholie, pohltil požár v Paříži katedrálu Notre-Dame, což frontman Rémi také neopomněl zmínit. Upřímně, znám z poměrně bohaté tvorby MONOLITHE pouze loňské album, už to mě ale donutilo koncert nevynechat. Navíc setlist tvořily zejména skladby právě z něj, doplněné například o „Monolithe I“, takže v tomto ohledu velká spokojenost. Bohužel ale takový dojem jako z desky na mě MONOLITHE živě neudělali. Naprosto civilní světla atmosféru příliš nepodpořily, a už vůbec pak ne to, když si členové mezi skladbami v klidu povídají a podobně. Od doom metalu očekávám kromě hudební depky také atmosférično, emoce, a tady jsem je naprosto postrádal.

Musím sice ocenit, že ačkoli mají MONOLITHE tři kytary, tak že nejsou zbytečné a často se všichni kytaristé prezentují jinými party, což občas u podobných kapel není pravidlem. Občas jim to ale úplně neladilo, mi přišlo, ale to byl spíš takový drobný detail. Naopak naprosto jsem si užíval hru baskytaristy Oliviera, ten se se svojí nádherou vyloženě mazlil a ovládal ji naprosto perfektně! Co jsem si naopak neužíval, byly klávesy – kdybych měl celý koncert zavřené oči, tak bych absolutně netušil, že nějaký klávesák na pódiu je. Celkově byl sound dost kolísavý, chvílemi zastřený, chvílemi naopak strašně napálený, ale klávesy nebyly slyšet ani v jednom případě.

Zatímco ABYSSIC nechyběla atmosféra, ale hudebně to nebylo nic extra, MONOLITHE jsou hudebně velmi zajímaví, ale zase absolutně postrádali jakoukoli auru. Z koncertu jsem tak odcházel s dost smíšenými pocity. Rád jsem Francouze viděl, ale neodpálili mě ani zdaleka tak, jak bych očekával. Ale rád jsem si věci ze stále ještě čerstvého počinu poslechl, to zase jo.


Zveřejněno: 22. 04. 2019
Přečteno:
2795 x
Autor: Opat | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář