Na začátku je potřeba se zeptat, jestli má v dnešní době vůbec cenu vydávat nějaký tištěný fanzin. Za mě určitě ano. Ale hned vzápětí je tady další otázka – má cenu začít rozjíždět nový zin? Tady už to není tak jednoznačné. Přesto vždy zvítězí především touha vytvořit něco hmotného, hmatatelného. A asi tak nějak tomu bylo u tohoto nového tuzemského časopisu. Hnací motor Coornelus a jeho převodovka Johan (oba redaktoři Fobia webzinu) toho mají za ta léta dost načteno i sepsáno, tak proč se nepustit do vlastního díla, že?
Myslím, že právě díky té pár desetiletí pomalu prošlapané cestičce jinými zinaři měli kolegáčkové své představy srovnány a vyvarovali se spoustě úskalí, která tato činnost nejednou připraví. V první řadě to byl multižánrový koncept napříč hudebním spektrem tvrdé muziky (od metalu po grindcore). Dále pak bylo naplněno pořekadlo o tom, že vozítko se nejlépe roztlačí ve více lidech, proto bylo do širšího redakčního týmu osloveno dalších několik pisatelů. A pak je tady forma vzhledu a přesné ujasnění si, jak by to celé mělo vypadat, co se nám u jiných tiskovin líbilo a co ne.
Takže po nějakém tom plánování a pár měsících příprav vyšlo v březnu první číslo Telepatie – hudebního magazínu z podsvětí. A hned z kraje je nutno uznat, že vypadá hodně profesionálně (ale to třeba jako blesk z čistého nebe před lety platilo i u Trhaviny). Takže velký formát A4 s lepenou vazbou a barevnou obálkou malovanou na zakázku okamžitě zaujme. Sice grafika působí na můj vkus až moc uhlazeně a osobně mi to připomíná třeba hudební časopis Melodie z 90. let. Kde že časy novinového Rock&Popu velikosti starého Rudého práva jsou? (úsměv) Dominantou jsou sněhově bílé stránky, kdy největší vizuální extravagancí je prohození bílého textu na tmavé pozadí nebo střídání sloupců (od jednoho po čtyři), ale aspoň je to přehledné. Jinak je velikost písma tak akorát, aby se neplýtvalo místem a zároveň nečinilo potíže číst, a i kvalita fotek je nadmíru dobrá. Takže výhrady žádné nemám, nepočítám-li ty osobního vkusu.
Ale stejně je nejdůležitější obsah. Po nezbytném úvodníku to jsou profily všech, kteří se na vydání nějak podíleli a jejich komentáře, proč na tuto výzvu kývli. Takže žádné anonymní přezdívky, ale hezky s kůží na trh. Následující sonda “Ženy v tuzemském hardcore“ není pouhou anketou, protože dotazované měly možnost odpovědět na doplňující otázky vztahující se přímo k nim. Takže je tady vzorek patnácti minirozhovorů s drsným pohlavím působícím v prostředí drsné hudby. Jmenovitě to jsou Hanka (GATTACA), Mařenka (HIROSHIMA NIGHTMARE), Lenia (LUCIFER EFEKT), Verča (KRAOST), Steffi (ANTIGEN), Míša (ENCORE), Pavla (TUMMO), Ivet (VETO), Linda (KIBERA), Ma Rie (LAKKA), Kája (SEKEROMLAT), Terkel (CONQUESTIO), Ľuba (CONTROLLED EXISTENCE), Lara (KANNOUT) a Blanche (KRÜGER). A je to opravdu zajímavé čtení a konfrontace pohledů na scénu z několika úhlů.
Navazují rozhovory, které jsou jakousi dominantou tohoto čísla. Jsou několik stránek dlouhé, čtivé, poutavé a takříkajíc všeříkající. Navíc s ne moc provařenými osobnostmi/kapelami. No posuďte sami. Žrout povykládal nejen o domovských LAHAR, ale i o jeho účinkování v dalších kapelách. Novozélandští speed metalisti STÄLKER působí exoticky a sympaticky zároveň. Buky zase poodhalil peripetie tvoření hardcore webzinu Periferia. Záhoř z kapely LYSSA nechal nahlédnout i pod pokličku vydavatelství Silver Rocket. Kim, houslistka amerických SUBROSA, představila jejich zajímavé těleso. Rozhovor s jejich deathovými krajany NEKROFILTH je sice nejkratší, ale celkem v pohodě. Pro leckoho kontroverzně působící postavička Banán komentuje všechny vinyly, na nichž se podílel (mj. LAHAR, KOVADLINA, BALACLAVA). Německý black metal ULTHA sice neposlouchám, ale rozhovor mě bavil. Pokec s pražskými psychedelic rockovými instrumentalisty s nekonečným názvem OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAND TRIP mě donutil si je pustit, stejně tak si zjistit i o jiných věcech víc (např. hudba, filmy atd.), ale to se našlo i v jiných rozhovorech. Takže dost obohacení. Nejen o vydavatelství L´inphantile Collective nebo už ukončeném festivalu Fekal Party povídal Ossie. A závěreční SEE YOU IN HELL odpovídali všichni a opět měli co říct k rozličným tématům.
Dále se v zinu nachází jakási studie o výtvarných dílech na obalech kapel a bližší zaměření na jednu konkrétní biblickou událost, kterou použili i našinci MARTYRIUM CHRISTI. Obsáhlá historie GRIDE, mapující dosavadních 23 let existence je rovněž záslužná práce. Kratší tour report našich DECULTIVATE a ÖSTRA TORN z Izraele čítající šest zastávek je vtipně sepsaný, tyhle reporty jsou oživením každého časopisu. Na úplný závěr jsem si nechal třítýdenní cestopis Peťana, který v létě vyrazil s přítelkyní do Keni a Tanzanie. Tenhle majstrštyk je sakra dlouhý (14 stran včetně pár fotek), ale zhltal jsem ho za jediný večer, tak parádně je sepsaný. Škoda jen, že u něj není nějaký odkaz, kde by se dalo podívat na víc fotek, které na tom africkém safari vznikly.
Takže za mě spokojenost. Jsem rád, že se naplnilo rčení o štěstí začátečníků a novém vozítku, které dobře jezdí, protože velkooký náklad prvních 300 kusů byl hned pryč. A dalších dotisknutých 200 bude nejspíš taky. Ale nesmutněte, elánu a plánů mají holomci dost na další čísla, takže březnový termín příštího roku má být dodržen a další číslo bude.
