Visceral Circuitry Records si nedají říct. (úsměv) Jimi vydané nahrávky zatím dostaly skoro pokaždé do nosu, přesto se znovu nezdráhali utratit peníze za poštovné a poslat nám další vydaný nosič. Tím je tradičně magnetofonová kazeta, i tentokrát obsahující starší dílko, nyní od ruské kapely DEKONSTRUKTOR.
Ta oficiálně existuje od roku 2014, ale předtím fungovala zhruba pět let pod názvem THE MOON MISTRESS a vydala celkem pět nahrávek různých formátů. „Eating the Universe“ je pak debutem pod novým názvem, po něm následovaly další čtyři počiny. Celkem tedy trio muzikantů za deset let disponuje deseti vydáními, nicméně žádného většího věhlasu se mu zatím asi nedostalo. A když poslouchám hodinový materiál nahraný v roce 2013, vydaný v roce 2014 digitálně a na kazetě, v roce 2017 na CD a loni znovu na kazetě, myslím, že kapelu žádný věhlas nepotká.
Možná to tak i chce, na Bandcampu má jako jeden z tagů uvedeno lo-fi, což vysílá signál, že nahrávka vznikala v polních podmínkách, nejspíš u někoho doma – obal uvádí, že to bylo v Redgates Chamber, což může být prakticky cokoliv. Z „cokoliv“ vylezl zvuk přímo odpudivý. Schválně nepíši špinavý, protože i ten může mít své kouzlo i význam; tady mi to přijde samoúčelné a to, že místy hlasitost kolísá, je protivné a poslech akorát otravuje.
On tedy není snadný obecně, protože Rusové nehrají ten svůj stoner/doom jako většina žánrových kapel. Jdou na to po svém, místy koketují i s noise, možná i s grunge, možná i s něčím dalším. Mně je to ale tak nějak fuk, protože mi ta hodina přijde nekonečná. Respektive mi přijde nekonečná už titulní skladba, která následuje po krátkém noise intru. Devět minut truchlohry, která začíná jako funeral doom metal a postupně se převalí i k tomu stoneru. Prim hraje brutálně zbustrovaná kytara, bicí i basa se drží zkrátka, což nelze říci o vokalistovi (nejspíš jím je kytarista, ale obal autora hlasu neuvádí), který kvílí protivným hlasem. V druhé polovině to s kvílením zkouší i kytara, ale přijde mi, že je úplně rozladěná a že na ni hraju já (neumím ji ani vzít do ruky – smích). Tohle je opravdu jen pro silné nátury, místy mi to připomíná pomateného Davida Voru a jeho VENUSIAN DEATH CELL. Po dalším předělu („14“) následuje druhá sáhodlouhá píseň, tentokrát s lehkým závanem psychedelie, ale zpočátku i vcelku chytlavými momenty, v nichž kytara produkuje i melodii, která nezní úplně marně; nicméně tahle poloha netrvá věčně a opět to postupně nabírá směr bahno a zmar. Což jsou u doom metalu záležitosti vítané, jen kdyby byly podané s jiným fortelem. „Mindcutter“ a návrat vokálu, opět velice specifického (= falešného), doplněného drnčením kytary a sporadických úderů do bicích. To pravé peklo přichází s třicetiminutovou skladbou mající shodný název s kapelou. Dlouhé minuty se omílají stejné ponuré riffy a poslední třetina je o záznamu zvuku z průměrně děravého včelínu. Radek Kopel by to možná dokázal ocenit, já jsem po jednom poslechu na pokraji sil. V podstatě nechápu význam podobných projektů, které staví na tom, že nic moc neumí – a nejspíš z toho dělají přednost. A nejspíš ani nechtějí hrát něco jiného, protože po pěti letech existence by se někam musely posunout.
Kazeta je zabalená do vcelku slušného čtyřstránkového bookletu, v němž jsou uvedeny všechny potřebné informace, texty, na titulce hmyz (prý originální fotka) a uvnitř další fotka, nějaké stavby, u níž mi dost dlouho trvalo, než jsem pochopil, kde má spodek a kde vršek. Obal je v kombinaci červené a černé, stejně jako všechny grafické výstupy kapely.
Ctrl C z předchozí recenze na produkt VCR: Celkově nevidím důvod, abych se k nahrávce v budoucnu vracel… podprůměrné dílko, které potěší pár sběratelů neznámých rarit, kapelu, její kamarády plus vydavatele, kterého asi baví vydávat různé kuriozity.
Seznam skladeb:
- Out
- Eating the Universe
- 14
- To the Red Part 2
- Mindcutter
- Dekonstruktor
Čas: cca 60 min.
Sestava:
- Garish – guitar
- Memphis – bass
- Mitya DHS – drums
