Odvahu nelze SELF-HATRED upřít. Po předchozí velmi dobře přijatém albu „Theia“ se plzeňská parta rozhodla pro riskantní krok – nahrála „Hlubiny“ v českém jazyce a v celém bookletu rovněž použila jen naši mateřštinu. CD přitom opět vyšlo v Rusku a distribuční kanály Solitude Productions vedou do celého světa… Těžko říci, nakolik budou zahraniční posluchači schopni pochopit, o čem se na albu prozpěvuje, ale kdo bude chtít, přeloží si aspoň názvy skladeb a ty mu trochu napoví, jak SELF-HATRED aktuálně doomají.
A není to nic veselého. Texty jsou plné nešťastné lásky, smutku, zmaru, nicoty a smrti. Žánrová klišé, mohlo by se zdát, ale na druhou stranu slova do muziky, i díky kvalitnímu přednesu, skvěle zapadají – a ani při čtení „na sucho“ nepůsobí nepatřičně. V podstatě jde o temnou poezii, jež by obstála sama o sobě. Ale s obalem a muzikou je to samozřejmě mnohem lepší. Ono je vůbec dobré držet při poslechu v ruce booklet, v němž je u každé skladby k vidění fotka, která obsah textu doplňuje. O design se postaral Sachtikus a jeho vnímání nálady alba je výborné, jak přírodní motivy, tak neutěšená zátiší k písním ideálně pasují. Vydavatel nešetřil ani na papíru a šestnáctistránková knížečka na křídovém papíru vypadá přímo honosně.
Za honosnou lze v některých momentech označit i muziku. SELF-HATRED se podařilo složit velmi silné skladby, které stojí na pevných doomových základech, ale nezřídka se posouvají – tu k black metalu, tu k death metalu, tu k post rock/metalu, nechybí ani ony honosné pasáže, které se často označují jako atmosférické, i když tohle označení je trochu zavádějící, protože atmosférická by měla být veškerá hudba. Ale pojem většina posluchačů chápe a používá jej kdekdo, mě nevyjímaje. Nicméně „Hlubiny“ atmosféru mají a hodně silnou, podmanivou, a starají se o ni všichni protagonisté stejnou měrou. Možná na sebe největší pozornost strhává Kaťas, který předvádí životní výkon, každé slovo prožívá a velkou roli samozřejmě hraje i čeština, protože je všemu dobře rozumět, což je samozřejmě výhoda těch, kteří naší mateřštině rozumí. Možná ještě větší podíl na skvělém dojmu má šedá eminence v pozadí, Honza Kapák, v jehož Hellsoundu bylo album nahráno a který má na svědomí hell sound. Už jsem psal chválu na zvuk novinky ET MORIEMUR, ale zopakuji to – z Hellsoundu vylezl fantastický zvuk, všechny nástroje jsou nádherně slyšet, nejen bicí a kytary, ale i baskytara parádně přede a skvěle nazvučené jsou i klávesy, radost takovým soundem obdařené album poslouchat.
Ale byla by samozřejmě blbost velebit „Hlubiny“ kvůli zvuku, kdyby muzika stála za starou belu. Nestojí, stojí minimálně za 250 nových bel, budeme-li počítat kurz mezi novou belou a českou korunou 1:1. (úsměv) (Kdyby někdo netušil, jaký je rozdíl mezi novou a starou belou, tak vězte, že bela je veverčí kůže a používala se kdysi v Rusku jako platidlo.)
Hned úvodní „Konec“ je hit jako hrom. Po pomalejším úvodu, v němž hraje prim vybrnkávání doplněné táhlými melodiemi, hudba hrubne a nenápadně nabírá na intenzitě, až se překlopí do takřka blackmetalové krasojízdy, jíž navíc zdobí silný refrén, i když slovo refrén asi není pro druhou, čtvrtou a pátou sloku zcela přesné. Ale mezi těmito výraznými strofami jsou schované další, ve kterých Kaťas šeptá a které působí skromnějším dojmem.
Úvodní skladba se do druhé přelévá, aniž by si posluchač uvědomil, že už se hraje jiná písnička. „Odraz“ možná působí méně nápadně, ale rozhodně ne méně nápaditě. Větší prostor dostávají klávesy (mající na svědomí zmiňovanou honosnost), ale vyplatí se poslouchat i kytary, které vyplouvají na nedoomových vlnách a koketují s moderním post metalem – takové osvěžení aby jeden u žánrových kapel pohledal, a to nemyslím jen v tuzemském měřítku. Když „Hlubiny“ srovnám s řadou doomových nahrávek, které ke mně každoročně doputují, snese tuzemská deska ta nejpřísnější kritéria a srovnání s těmi nejlepšími.
Titulní song je od počátku dramatický, stará se o to hlavně piano, k němuž se posléze přidávají ostatní nástroje, které budují ponurou atmosféru. Překvapení přichází v závěru, kde se objevuje saxofon, o jehož nahrání se postarala Romana Kohoutová (ex-ZNOUZECTNOST). Je zajímavé, že saxofon do téhle muziky tak přirozeně zapadá a nepůsobí samoúčelně. A samoúčelně nepůsobí ani text o nešťastné lásce, navíc když doprovod je excelentní. „Střepy“ jsou nejsilnějším počinem SELF-HATRED v dosavadní historii, emoce z nich tryskají na všechny strany a ze všech nástrojů i z hrdla. Přitom nejde o rozvleklý song, k navození nálady stačí něco přes pět minut. Ona je obecně délka skladeb na stylové poměry spíše kratší než delší, nechybí sice sedmiminutový kousek, ale většina položek trvá mezi pěti a šesti minutami. A většina má nějaký vývoj, opakování stejných motivů se objevuje zřídka, výjimkou není ani opačný než běžný model postupného přitvrzování, ale i opak – „Vzplanutí“ začíná jako death/blacková řežba, poté nabírá epic/heavy ráz a dojde i na šnečí tempo a posmutnělou zastřenou recitaci, kterou sice doplňují i kytary s basou, ale zajímavě znějí hlavně klávesy – a zajímavě se vyvíjí i skladba, která v závěru nabírá na extrémnosti, takže klasická neklasická sinusoida. V „Apatii“ si pánové pohrávají s post motivy a kouzlí chytlavé melodie a pocitově připomenou ALCEST či ANATHEMU, až na vokál, který je sice srozumitelný, ale polohrubý. Jediné, co bych si dokázal odpustit, je proslov kněze v „Očistci“, k navození pohřební nálady by mi stačily varhany, které předznamenávají další krásnou záležitost, aristokratický hymnus „Epitaf“, ódu na smrt, instrumentální konec všeho...
Letos se na doomovém poli opravdu daří, po výborných albech SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY a ET MORIEMUR se SELF-HATRED rovněž vyšvihli. Přesně tak, jako „Hlubiny“, si představuji kvalitní doommetalové album.
Seznam skladeb:
- Konec
- Odraz
- Hlubiny
- Střepy
- Vzplanutí
- Apatie
- Očistec
- Epitaf
Čas: 42:25
Sestava:
- Kaťas – vokály
- Aleš Vilingr – kytary
- Pavel Janouškovec – kytary
- Štěpán Eret – baskytara
- Michal Šanda – klávesy
- Michal Datel Rak – bicí
Host:
- Romana Kohoutová – saxofon
Facebook
YouTube
www.solitude-prod.com
