Festivalová mapa se rozrostla o nové jméno. A akce nazvaná Eternal Noise Misery nám přišla sympatická nejen po dramaturgické stránce a výběrem kapel, ale i místem konání. Smíchovskou Eternii jsem sice zatím neměl tu čest navštívit, ale slyšel jsem o ní vyprávět historky někdy až neuvěřitelné. (úsměv) A pověsti nelhaly. Hlavně ty o toaletách. (úsměv) Jinak je Eternie pozoruhodný prostor, hlavní sál Underdogs se nachází ve sklepě, druhá Rampa stage pak ve třetím (nebo kolikátém patře), takže aby fanoušek hlučné muziky všechno viděl, musel mít dostatečnou fyzickou zdatnost (nebo zůstat ve sklepě – úsměv). (Johan)
Ač měla akce i přesah (přednášku, promítání, workshop), naše výpravička se rozhodla jen pro hudební dění. To odstartovalo přesně na čas v 17:30 nejhorším vystoupením dne. HROBOKOP byli na soupisku dopsáni na poslední chvíli coby náhradníci za odpadlé SEE YOU IN HELL (náhradníci byli hned dva, vedle kopáčů rovů ještě GODSFURY) a šanci ukázat se před poměrně slušně zaplněnou půdou promrhali. Nevím, nakolik se na bordelu, který se z placu valil, podepsal zvukař, ale když jsem viděl některé členy kapely, kteří vypadali, že dva dny a dvě noci nespali, přičítal bych chaotické vystoupení spíše muzikantům. Vlastně ani nevím, jak produkci HROBOKOPU popsat a zařadit, byl to bordel, snad na pomezí metalu a crustu. (Johan)
O tom, že navštívím první ročník, nebo jak se teď s oblibou říká nultý ročník, indoor festvialu Eternal Noise Misery, jsem měl jasno už v loňském roce, kdy se objevila první jména na soupisce. Postupně se akce plnila dalšími zajímavými kapelami a celkový koncept akce mi přišel sympatický. Z prosluněného sobotního odpoledne stráveného s rodinou se mi do útrob klubu moc nechtělo, ale… po pravdě jsem docela zalitoval, že, jak bývá naším pravidlem, se ženeme na první kapelu. HROBOKOP sice podle skvělého názvu a jakési ukázky na YouTube slibovali docela zábavu, ale skutečnost byla úplně jiná – levá. Z pódia se hrnul jeden z nejhorších zvuků, který jsem za posledních x let slyšel a tak jsem jen nevěřícně zíral a ptal se proč? Odpověď přišla pár chvil po koncertě při pohledu na jednoho z kytaristů, který ani ještě teď netuší, jak sešel schody z rampy do sklepa a možná se ještě teď motá po Smíchově. Tohle bylo čiré zlo, nehodné téhle akce. (Coornelus)
Předchozí otřesný vstup do festivalu byl ale záhy vykompenzován nečekaným zážitkem. Postarali se o to tři kluci ze Slovenska – UNATTENDED FUNERAL. Musím říct, že o kapele jsem se dozvěděl jen díky festu a tak je neměl „naučené“. Kupodivu to nevadilo, protože jejich avizovaný power violence byl zábavný a dobře se v něm dalo zorientovat. Hardcoreové sypačky střídaly pomalejší sludge pasáže, kterých na tento styl bylo více, než je běžné, což mi sedlo. Set byl výživný, zvukově velmi vydařený a těch cca. dvacet minut ve sklepě, kde se člověk pěkně ochladil, patřilo k jednomu ze dvou velmi milých překvapení. (Coornelus)
Jako výborný nápad se ukázalo pravidelné střídání pódií, sotva dohrála kapela ve věži, pochodovalo se do podzemí a tam začala dělat rotyku další parta. UNATTENDED FUNERAL dorazili ze Slovenska a podle pořadatelů měli hrát power violence. Mně to přišlo se zařazením do nějakého šuplíku složitější, protože tříčlenná parta (bicí, kytara, zpěv) nakukovala do různých zákoutí, kromě hardcorové rychlosti se pouštěla i do pomalejších takřka sludge pasáží, navíc šlo o celkem technickou záležitost – a ta mě celou hrací dobu bavila. K dobrému dojmu při prvním setkání přispěl i pěkný zvuk, příjemné překvapení. (Johan)
SHEEVA YOGA dala odpověď na otázku, kdo mohl za dojem z prvního nadzemního vystoupení – a zvukař to nebyl. Ostravští totiž měli před rampou zvuk výborný a jako výborný si dovolím označit i jejich živelný koncert. Kvartet to rozjel v ultra rychlém tempu, nicméně není fastcore jako fastcore. SHEEVA YOGA jej umí podat i prodat, první pocit sice zaznamená chaos, druhý ale musí uznat, že tenhle chaos je řízený a vyťukaný. K tomu, aby „to“ neskončilo galimatyášem, přispěla i instrumentální zdatnost muzikantů, k tomu, že to bylo zajímavé, střídání vokalistů. (Johan)
Strašně rád bych k hardcoreovým legendám z SHEEVA YOGA napsal něco chytrého, ale tady jedu na stejné vlně jako Johan, který to vystihl naprosto přesně. Kapelu si doma nedávám, ale vidět občas naživo ten organizovaný bordel, který vás za těch patnáct minut semele... a při tom víte, že i to mletí má nějaký smysl a řád, je prostě občas fajn. Velká spokojenost. (Coornelus)
PRŮMYSLOVÁ SMRT je kapela, kterou jsem viděl teprve po druhé v životě, a i když to nebylo tak legendární vystoupení jako na Boudě, opět mě to chytlo. U skupiny se mi líbí přístup k věci, kdy se neustále dotýká extrému, ale pořád je to poslouchatelná záležitost se 100% nasazením. Krátké songy, texty, kterým bylo sem tam i rozumět, hardcoreová brutalita… Kapela hrající mnoho let v jedné sestavě si dávala svůj set s prstem v nose a opět jako u předchozích Ostraváků se tady hraje s detaily, které dávají smysl. Naživo je kapela potom zábavná hlavně díky zpěvákovi, který na pódiu neúnavně pobíhal a svými pohyby připomínal někoho mezi Karlem Gottem a medvědem. Další skvělé vystoupení. (Coornelus)
Jihlavská PRŮMYSLOVÁ SMRT mi poprvé padla do oka v roce 2015, kdy vydala debutové velké album „Invaze změn“. To mně tehdy příjemně překvapilo a když za rok pánové vyrazili na jihozápad Čech, užil jsem si jejich koncert nezapomenutelným způsobem. (úsměv) Od té doby se PRŮMYSLOVÁ SMRT, podobně jako celá řada původně hardcore kapel, přiblížila k metalu, logicky tomu označovanému thrash a logicky se mi tedy líbí i její nový kabátek. Jihlavští to rozjeli v ultra rychlém tempu, Mičl pobíhal po pódiu jako lev v kleci, který týden nežral, a ještě přitom stačil chrlit texty rychlostí kulometu. (Johan)
Musel jsem se hodně zamyslet, kdy jsem naposled viděl izraelskou kapelu. Respektive na jednu nezapomenu nikdy, CARUSELLA mě kdysi ve Strakonicích semlela, další setkání už jsem si musel vygúglit v reportech a zjistit, že v roce 2014 to byli HAMMERCULT na Brutalu. ÖSTRA TORN jsem pochopitelně neznal, ale na HC/crust slyším. A tak zase několik pater nahoru, kam ostatně směřovaly kroky většiny přítomných. A Izraelci výkon takřka alpinistický odměnili povedenou náloží překvapivě košatých skladeb. Docela velký podíl měl na celkovém vyznění bubeník, který hrál hodně pestře a vedle tradičních HC postupů neváhal sáhnout i k progresivním postupům. O vokály se dělili kytarista s basákem a mně byly milejší basákovy skřeky než kytaristův sípot; dohromady ale zněli vyslanci z Haify velmi dobře. (Johan)
S CARUSELLOU souhlas. Na Izraelce bacha! Jenže to mě mělo napadnout dřív a kouknout se, co jsou ÖSTRA TORN zač, možná bych si jejich koncert užil ještě o něco víc. Tohle jsem podcenil, ale naštěstí jsem na scéně u rampy byl a vyslechnul skvělý set kapely, která se nejdřív tvářila, že by se mohlo jednat o crust grind, ale výsledek byl trochu jiný. ÖSTRA TORN hráli hodně hrubý hardcore, ale jejich věci měly švih a nesklouzávaly ke běžným stereotypům, za což mohl hlavně bubeník. Po zorientování se v prostoru kapela rostla víc a víc, až k závěrečným skladbám, kde se do jejich výrazu přimísila i jakási pokroucená melodika. Těžko ÖSTRA TORN k někomu přirovnávat, ale v těch zamotanějších částech by se paralela s CONVERGE a v těch přímočařejších pasážích s HIGH ON FIRE vypozorovat dala. A to jsou vlivy, které, když se dobře pojmou, nemůžou dopadnout špatně. (Coornelus)
LAHAR. Co pořád psát ke kapele, kterou vidím asi vůbec nejčastěji. Kamarád a spoluúčastník mizerné párty spočítal, že jsem za posledních deset let viděl zhruba 80 % všech koncertů jihočeské úderky (myslím, že trochu přeháněl...), o většině z nich napsal pochvalná slova a tak není divu, že už marně hledám nějaká jiná než „brajgl“, „nářez“, „skokani“, „pot“, „nejlepší thrash u nás“, „parádní jízda“, „nový zpěvák“ nebo „energie“, respektive „Řecko“, „Fekete Péter“, „Dva hroby“, „Déšť“, „Lebky a hnáty“, „Stý ze sta“ či „Snad kdesi za Piavou“. Už už jsme si v poslední době říkali, že to na koncertech není taková divočina jako před pár lety, ale Praha se ukázala v dobrém světle, na hity LAHAR se pařilo o sto šest, skákalo z pódia a vůbec dělal pěkný binec. Vyzdvihnout musím i Růžu, který roste koncert od koncertu, naopak mi navíc přišel přídavek – byť šlo o výborný song, po dech beroucím koncertu a skvostné melodické tečce s textem Fráni Šrámka mi prostě další věc, navíc po rozpačitém váhání, přišla zbytečná. (Johan)
S LAHAR je to jako s nošením dříví do lesa. „Ukaž mi tady lepší kapelu a pak si můžeme povídat dál.“ Na thrash metal si zařádili punkáčové stejně jako metaláci a neuděláš nic. Z pódia to prostě valí, má to šmrnc a je to skvěle zahrané. Takže asi nepřekvapí, že největší bordel v rámci festu vznikl na tyhle jihočeské frajery. Hlasivky vyřvané, pěsti byly zaťaté, do Řecka asi v létě nepojedu, ale jako bych tam v sobotu večer byl… Ač už jsem si před rokem myslel, že ten humbuk kolem kapely uvadá, letošní koncerty mimo rajón v Berouně a teď v Praze se mi krutě vysmály. (Coornelus)
Headlinera festivalu LEECHFEAST bych tak před pěti léty zřejmě ocenil víc, teď už ale moc ne. Avizovaný sludge doom se sice dostavil, ale pocit, že bych dostával něco jiného než to, nad čím teď mávnu rukou, se nekonal. Podobných kapel je nyní hrozně moc a najít u nich něco, co vás osloví, je už prostě těžké. Kapela měla skvělý zvuk, líbilo se mi nasazení, zpěvák působil jako zaklínač duchů, ale… Od prvního songu se mi drali do hlavy MONARCH!, kteří pracují s podobnými motivy a zvukem, ale z Emílie a spol jde právě to „něco“. Tři skladby, půl hodina na kontě, první set dne od nešťastných „hrobařů“, který nedávám celý. (Coornelus)
LEECHFEAST byli uváděni jako jeden z headlinerů, nicméně hráli nahoře, což ale zpětným pohledem bylo jedno – myšleno, že bylo jedno, kde která kapela hraje, protože místa byla na obou místech dost a zvuk byl také stejně dobrý. Slovinci mě bavili přesně jeden song. Přitom nedělali nic špatně, jejich sludge namíchané s doom metalem i lehkými noise podkresy znělo dobře, ale znělo jako řada podobných part. Napadali mě hlavně MONARCH! či AMENRA, kteří mi ale přijdou přesvědčivější, nebo už jsem prostě téhle pomalé hlučné monotónní devastace přejedený. (Johan)
BETON mi před pěti roky na Obscenu padli do noty, pak mi ještě neuniklo album „Konský kokot“ a pak už mi bratislavská parta zmizela z obzoru. Ale její zařazení do soupisky jsem přivítal, přece jen není příliš šancí kapelu ze Slovesna v našich končinách vidět. BETON za těch pět let pořádně zhrubl, někdejší směs crustu a death metalu se proměnila v takřka čistý severský old school death metal, což ilustrovaly hlavně bicí, které byly deathmetalové takřka na sto procent, nejen tím, jak devastovaly, ale i zvukově. Kapele mírně uškodilo, že hrála bez basy, zvuk by s ní mohl být ještě hustější, ale i dvě trvale chrastící kytary dosáhly svého. (Johan)
U BETON mi hrozně chyběla basa a trvalo mi tak půl setu, než jsem si zvykl. Kapelu jsem stejně jako kolega viděl před hodně dlouhou dobou a tak jsem jen koukal, v jaké sestavě momentálně působí. Sestavu vem ale čert, ta největší změna nastala ve stylu. BETON jsem měl zaškatulkovaný jako crust s metalovými vlivy, teď se ten poměr přesně přehoupnul a kapela zní jako švédský death metal s příměsí crustu. K slyšení byly typické švédské kytarové vyhrávky, které známe třeba od našich BRUTALLY DECEASED, ať nemusíme chodit daleko. Poměrně dlouhé skladby, přitom převážně v klepacím tempu, už v poslední třetině začaly lehce nudit. (Coornelus)
CYNESS vzali řádně za kliku. Jejich grind byl tím poctivým grindem v pravém slova smyslu. Krátké skladby, někdy vážně až moc, ale celkově přísná jízda, tlačená na vysoké otáčky. Už lehce unavenější publikum se rozhodl oživit zpěvák, celkem násilník, který zběsile pobíhal mezi lidmi a měnil se v hovado. Nutno říct, že lidi rozpohyboval a ti kapele energii vraceli. Vystoupení zkušené party, která ví a umí. Proti tomuhle nemůžeš namítat nic. (Coornelus)
O CYNESS jsem dosud neměl potuchy, přitom jde, podle referencí, o docela známou a velkou kapelu, samozřejmě v rámci undergroundu. A ona velikost je na místě, Němci odehráli parádní set, při kterém se nikdo nemohl ani chvilku nudit. Poctivý grind s minimem hopsa hejsa pasáží, ale s pořádným tahem na bránu. Nejsem v daném ranku příliš zorientován, takže mně přišlo, že CYNESS nejsou daleko od muziky typu starých NAPALM DEATH nebo CARCASS, sem tam se otřeli i o hardcore, ale hlavně díky takřka hitovým skladbám, instrumentální kvalitě a zpěvákovi dokázali lidi strhnout k další divoké pařbě. Vokalista se nezastavil, pódium mu bylo malé, tak se co chvíli vydával do pulzujícího kotle, kde to pěkně roztáčel. Není divu, že po základní hrací době muselo dojít na prodloužení. (Johan)
Po CYNESS to zpomalení chtělo, ale MÖBIUS sešlápli nohu z plynu až moc. MÖBIUS tvoří 2/3 ze začátku festu vystupujících UNATTENDED FUNERAL a to bubeník a kytarista. Oproti své druhé kapele se ale MÖBIUS boří do pořádně pomalého sludge, které neznělo špatně, ale pasáží, které nepřinesly žádné vzrušující vyústění, bylo v prvních patnácti minutách až moc. Postupem času jsem se víc chytal, ale náš festivalový čas se naplnil, takže na nějaké větší hodnocení si musím počkat na nějaké příště. (Coornelus)
MÖBIUS jsem rovněž neznal, avizovaný sludge/doom ale navnadil. Nicméně produkce slovenského dua zněla prakticky celou první skladbu pořád stejně, ne špatně, ale chybělo mi něco navíc, něco, co by muziku trochu osvěžilo. Ono to nebylo špatné, kytarista s bubeníkem byli dobře synchronizovaní, ústřední riff byl dostatečně výrazný, ale asi už se dostavila i únava a tak jsme se po krátkém loučení se známými tvářemi vydali k domovům. Omluva GODSFURY, na které už nám síly nezbyly… (Johan)
První ročník Eternal Noise Misery se povedl přesně podle očekávání (ta byla nemalá), většina kapel mě bavila víc než hodně, zvuk byl celý den kvalitní a harmonogram dobře poskládaný. Lidí přišlo skoro dvě stě, takže věřme, že se za rok sejdeme na druhém ročníku. (Johan)
Celkově nemůžu jinak, než nově vzniklý festival pochválit, protože jsem se na něm jednoduše bavil. Skvělý výběr místa, výborný nápad s dvěma scénami, dodržování harmonogramu, vydařený zvuk a hlavně zajímavě vytvořený lineup, udělaly z ETERNAL NOISE MISERY akci, která by si zasloužila pokračování. (Coornelus)
Fotky: Skalík, Karel Vyskočil
