V sobotu se konalo v Praze tolik zajímavých koncertů, že by se z toho jednomu zatočila hlava, nicméně strávit večer ve společnosti dvou blackmetalových spolků se jevilo jako jasná priorita. Důvodů bylo víc, ale tím nejhlavnějším byla přítomnost německých ULTHA, kteří se do Čech vrátili poprvé po svém úspěšném vystoupení na letošním Brutal Assaultu.
Zajímavostí bylo, že se koncert odehrál v nově otevřeném klubu Famu. A když píšu, že v nově otevřeném, tak to platí doslova. Klub byl znovuzprovozněn teprve dva dny před akcí. Nemám srovnání s minulostí, ale čerstvě zrekonstruované prostory skutečně byly cítit novotou a dalo by se říct, že na black metal byly „čisté“ až moc, což není bráno jako výtka. Ideálně velké a dobře řešené dispozice prostoru tak příjemně navnadily na věci příští, které zhruba stovka lidí netrpělivě očekávala.
Krátce po avizované desáté začala pódium okupovat ULTHA a vzpomínky na léto, kdy mi spadla čelist, se vrátily. Červeně nasvícená světla, trocha kouře a plno atmosférického black metalu, který drží pohromadě a nabízí víc než jen ultimátní sypačky, kterých je v hudbě těchto německých muzikantů i tak stále dost. Úvod obstarala má nejoblíbenější věc „The Night Took Her Right Before My Eyes“ z dosud posledního velkého alba „Converging Sins“. Tahle přes čtvrt hodiny dlouhá záležitost díky své délce rozehrává velké pocitové scenérie a dokáže vtáhnout a pohltit, až člověk přestane vnímat čas, a tak ani troufalá délka skladby není vůbec na škodu, naopak! Po kytarové vybrnkávačce se z pódia začala valit blackmetalová vichřice, která však kromě toho, že plenila a svou intenzitou dokázala lámat stromy, byla až krystalicky čitelná. Kapele se ve spolupráci se zvukařem podařilo vyprodukovat absolutně dokonalý sound a díky tomu se jednalo o nadstandardní zážitek. Žádná kytarová melodie pod mocnými blastbeaty nezapadla, synťáky dokreslovaly atmosféru... Na pódiu potom vládla ústřední dvojice – Ralph, který kromě kytary měl na starost i doprovodné vokály, a basák a hlavní křikloun Chris, jehož blackový skřehot dělal čest žánru. V rámci setu zazněly pouhé tři skladby, a to včetně čerstvě vydané věci „The Seventh Sorrow“, která vyšla před pár dny na splitu s PARAMNESIA. Jelikož ale každá ze skladeb dosahuje délky kolem 16 minut, zdálo se, že je pro tento večer hotovo, ale kapela na nadšený aplaus zareagovala tím nejlepším způsobem a zahrála ještě jeden kratší přídavek v podobě coveru od BATHORY „Raise The Dead“.
Po kratší pauze se chopili svých nástrojů američtí YELLOW EYES. Tito světoběžníci sdružení kolem ústřední dvojice bratrů Skarstadů, kteří mimochodem nějaký čas žili v Praze, opanovali stage stejně mocně jako před nimi ULTHA. Kapela je snad poháněná všemi přírodními živly, pro které je v jejich textové tématice také místo, protože tolik energie, kolik v jejich skladbách bylo obsaženo, by rozproudilo krev i u mrtvého. V případě YELLOW EYES se jednalo o vichřici, která vzdává hold americké odnoži black metalu, kdy se jim jejich poměrně charakteristický zvuk nahrávek podařil přenést i naživo s dodatkem, že zněli ještě o něco agresivněji. Při poslechu YELLOW EYES je to celkově hlavně o atmosféře a pocitu, protože rozeznat od sebe jednotlivé skladby asi dokáží jen samotní členové kapely. (úsměv) Chvílemi hudba působí do jisté míry silně monotónně, ale v dobrém slova smyslu. Kromě vokalisty Willa upoutal oko hlavně bubeník, který předváděl fantastický výkon, a to jak po technické stránce, kdy si i v těch nejšílenějších blastbeatech vyhrával pestře s činely, tak i po stránce intenzity. To následně dokumentoval fakt, že se po poslední skladbě nepřidávalo a to i přes velké ovace fans. Při pohledu na fyzicky vyšťaveného bicmena to však dávalo smysl.
Od tohoto koncertu jsem čekal dost a troufám si říct, že jsem dostal ještě něco nad rámec. ULTHA zahrála skvěle a v mých očích překonala už tak výborné vystoupení na Brutalu. Mohl za to opět skvělý zvuk, ten ostatně měla kapela i v létě, ale hlavně prostředí klubu, kdy člověk stál od kapely na dva metry a mohl si set dokonale prožít. YELLOW EYES mě na živo přesvědčili, že stojí za to je sledovat a že mají v sobě zajímavý potenciál, což ostatně jejich nahrávky dokazují.
