Můj bucket list dostal další položku k odškrtnutí, tentokrát jsem vycestoval s přítelkyní do Amsterdamu, kde měli legendární „Valící se kameny“ zastávku na stadionu Ajaxu. Ke stadionu jsme se přišli podívat dopoledne, kdy již první nedočkavci čekali na vpuštění dovnitř – i když se dveře otevíraly až v půl sedmé večer. Podle oficiální události měl program začít v 8 hodin, přibližně v tu dobu jsme na místo dorazili i my a očekávali předkapelu, kterou měli být DE STAAT. Ti ale museli začít v sedm a skončit před osmou, takže jsme je nevědomky propásli, nikde nebyl napsán harmonogram kapel. Kupujeme občerstvení a čekáme na hlavní hvězdu večera. Před námi stojí fanoušek s diy tričkem, kde jsou všechny koncerty STOUNŮ, které navštívil. Mezi nimi je i Praha 1995.
Ve 20:40 se zhasínají světla. Na čtyřech plátnech se zobrazí krátká animace a poté se ozve známý zvuk perkusí, vše zčervená a za zvuků „hoo hoo” a kláves nastupují ROLLING STONES se „Sympathy For The Devil”. Trochu netradiční začátek koncertu, ale dav se rychle dostává do varu. Richardsova kytara je možná až příliš nahlas, ale během pár minut se zvuk ustálí a po zbytek koncertu je vynikající, což jsem na fotbalovém stadionu moc nečekal. Při „It`s Only Rock'n'roll (But I Like It)“ fotříci okolo paří jako zamlada a celý stadion křičí refrén. Lehké zpomalení s „Tumbling Dice“ a dvojicí bluesových coverů „Just Your Fool“ od Buddyho Johnsonna a „Ride 'Em Down“ od Jimmyho Reeda, nato následuje našláplá „You Got Me Rockin'“, premiéra tohoto turné. Nyní přichází čas na píseň, kterou si fanoušci odhlasovali pomocí oficiální appky, vítězem se stává skladba s gospelovým nádechem „Shine A Light". Pak je tu na další stadionový hit, tím je „You Can't Always Get What You Want“, následovaný nesmrtelnou klasikou „Paint It Black“. Tady přichází malé zklamání, jelikož pánové trochu ubrali tempo a jak jsem byl zvyklý na originální nahrávku nebo na živáky z devadesátek, tentokrát byl song pomalý. Nicméně to nic neměnilo na tom, že kapela dokázala vytěžit z toho maximum a publikum protleskalo a prozpívalo celou píseň.
Přesunujeme se opět na jih USA s písní „Honky Tonk Women“, po níž následuje představení jednotlivých členů uskupení, včetně doprovodných muzikantů a vokalistů. Mick Jagger odchází z pódia a hlavního zpěvu se ujímá Keith Richards s písněmi „Happy“ a „Slippin' Away“. Pak se frontman vrací a přichází můj oblíbený hit „Miss You“. Publikum opět zpívá hlavní „woo“ linku a basové sólo Darryla Jonese baví jak obecenstvo, tak i členy kapely, zvláště Ronnie Wood při něm dělá zvláštní kopulační pohyby s kytarou. Bohužel dlouholetý saxofonista Bobby Keys je již po smrti, každopádně jeho náhradník na tomto turné nedělá písni ostudu, ale cítím, že to ztratilo toho ducha, který měl Bobby při svých sólech, ačkoliv je znám pouze z nahrávek. Přichází čas na bluesovou „Midnight Rambler“, kterou si zdatně užívá pán v nejlepších letech vedle nás. Další na řadě je „Street Fighting Man“. A pak už tady byl kolotoč těch největších hitů, který začíná asi můj nejoblíbenější song od STONES „Start Me Up“. Tady asi nenajdeme člověka, který není v pohybu a nekřičí v refrénu „You make a grown man cry“. Keith rozjíždí i další song, tentokrát „Brown Sugar“. Po tomto šlágru kapela odchází z pódia a na plátnech svítí modré čáry, které se postupně přeměňují do legendárního loga tohoto ansámblu. Pak se kapela vrací s písní „Gimme Shelter“, kde musím vypíchnout výkon doprovodné zpěvačky Sashy Allen, která nahradila dlouholetou vokalistku Lisu Fischer a také působivé animace v pozadí na plátnech. Nyní zbývá už jen jeden poslední song a tím je samozřejmě „(I Can't Get No) Satisfaction“. Jestli byl někdo unaven během vystoupení, tak s prvními tóny legendárního kytarového riffu musel ožít snad úplně každý. Trocha ohňostroje, úklona a my vyrážíme zpět do hotelu.
