Japonští MONO patří mezi top kapely v post rockovém žánru. Věřím tomu, že se najde spousta lidí, kteří by je dosadili na stupeň nejvyšší. Pozici si vybudovali dostatečně silnou a jejich hudba má neustále co nabídnout. Občas vydají silnější alba, sem tam je menší přibrzdění znát. Ale i takové věci se dějí. MONO jsou oddáni múze už spoustu let a novinka „Requiem for Hell“ je už jejich devátým dílem, což je obdivuhodné číslo.
I když jsou MONO nejpevnější v post rockovém zasněném stylu, jejich tvorba není úplně lhostejná ani otevřenějším posluchačům tvrdších kytar, o čemž svědčí jejich krásné vystoupení na letošním festivalu Brutal Assaultu, kde svým nadpozemským způsobem dokázali nejednomu metálistovi, že existuje i jiná hudba, než ta, kde praskaj kosti.
Podzimní a zimní období hudbě MONO vyloženě prospívá. Nechat se unášet, projít se se sluchátkama v uších a cítit na tváři ten studený vzduch a do toho se zasnít za pomoci tónů, které popouští uzdu fantazii. Taková je hudba MONO a zřejmě jiná už nebude. Instrumentální skupiny to tak mají, a i když se vás kapela snaží navést, jakým směrem uvažuje (v tomto případě název alba „Requiem for Hell“ navazuje na Danteho Božskou komedii), každý si při poslechu vyvolá své vlastní představy a asociace.
Začátek desky nemůže urazit. Uvozující kytarová vyhrávka, jež je celou skladbu šponovaná do atmosférických výšek, je podkreslena pochodovým tempem, které nastolí bubeník – Yasunori Takada. Yasunori svou bicí soupravu tak ovládá téměř celou skladbou, aby díky změně rytmu, který přejde do klasického pojetí, se konec skladby stal společně se vznášejícími se kytarami dostatečně epický. A přesto, že už tyhle „post“ postupy člověka těžko budou šokovat a způsobí mu nějaký transcendentní zážitek, jinak než jako dobře odvedenou práci „Death In Rebirth“ nelze hodnotit. Druhá „Stellar“ je čistě vážnou hudbou. Ani k vážné hudbě nikdy MONO neměli daleko. Pětiminutová „Stellar“ si vystačí z hlavní části s houslemi, klavírem a v závěru zvonkohrou a i když jí spíš vnímám jako intro před věcmi následujícími, nepůsobí skladba vůbec špatně a věřím, že by se bez problému uplatnila jako soundtrack k filmu.
Středobodem alba je uprostřed vložená titulní kompozice, na jejíž délce se nešetřilo. Sedmnáct minut dlouhý opus, vystavěný na postupném rozehrávání se nástrojů, kdy se k jemným kytarovým tónům přidává rytmika a skladba se tak vyloženě svižným tempem rozeběhne. Po dvou třetinách dojde znovu ke klidovému vyznění, které působí jako nádech před závěrečnou pasáží. V té se MONO vrhnou až někam k noise rockovému lomozu a nešetří disharmonickými tóny. V těchto momentech znějí MONO hodně syrově a ani náhodou nedají nikomu nic zadarmo. Předchozí příjemné skladby jsou šmahem zapomenuty. Odvážná pasáž. Následující dvě skladby „Ely's Heartbeat“ a „The Last Scene“ nepřináší už tak výrazné momenty jako předchozí věci. Zatímco „Ely's Heartbeat“ patří do kategorie příjemné, ale snesl bych něco víc, poslední „The Last Scene“ už na mě bohužel zívá lehčí nudou a závěr už vyloženě patosem, i když v případě MONO ani slovo nuda není úplně ta nejhorší vizitka.
MONO, potažmo deska „Requiem for Hell“, jsou takovou sázkou na jistotu. Tušíte, že nic špatného z těchto sympatických Japonců nevypadne, na druhou stranu žánr jako post rock, navrch instrumentálního ražení, je prostě něco, co se snadno rychle přejí a jak je zjevné, přijít s něčím nadstandardním a posunout mantinely zase o kousek dál, se zatím nedaří ani ikonám žánru. Z toho plyne, že „Requiem for Hell“ je příjemná deska na pár poslechů, ale nějakou slyšitelnou nadstavbu na ní nemá cenu hledat.
Seznam skladeb:
- Death In Rebirth
- Stellar
- Requiem for Hell
- Ely's Heartbeat
Čas: 47 minut
Sestava:
- Takaakira Goto - kytara
- Hideki Suematsu - kytara
- Tamaki Kunishi - basa
- Yasunori Takada – bicí
http://www.monoofjapan.com/en
https://monoofjapan.bandcamp.com/album/requiem-for-hell
