K této švédské kapele a jejímu 2 roky starému debutu nesoucímu název „Alfapokalyps“ jsem se dostal úplnou náhodou, když jsem přes webový profil jejich krajanů SHINING zjistil, že ústřední ikona těchto depresivních ztroskotanců, Niklas Kvarforth, vystupoval na jejich desce coby speciální host. A některé náhody bývají osudové. V té době byli ALFAHANNE poměrně obskurnější záležitostí, tudíž ve mně okamžitě vzplál plamínek zaujetí, který začal získávat jasnější obrysy souběžně s tím, jak jsem vstřebával další a další informace týkající se této poměrně unikátní formace.
Kapela svůj žánr sama označuje jako „Alfapokalyptický rock“, což zní zajímavě již samo o sobě a s přihlédnutím k tomu, že se kolem ní motají taková jména současné black metalové scény, jakými jsou například Hoest (TAAKE), již zmiňovaný Kvarforth nebo V‘gandr (HELHEIM), máme celkem solidní šanci, že zde nepůjde o žádné troškaření. Hned po zjištění základních biografických údajů jsem měl tu čest s vizuální prezentací kapely – Frontman Pehr (současně také jediný člen, u kterého lze najít nějaké odkazy na předchozí tvorbu, mj. VINTERLAND, ex-MAZE OF TORMENT, ex-LE MANS) připomínající svou vizáží jakéhosi šamana praktikujícího voodoo, ověšeného vybělenými kostmi a s cylindrem na hlavě, který ze dne na den sekl s pokoutnou výrobou nemrtvých otroků a přidal se k nejbližšímu motocyklovému gangu, jako vystřiženému z legendárního béčka „Werewolves On Wheels“. Zmiňovaný dojem jen potvrzuje zbytek kapely, potetovaný od hlavy až k patě, doplněn o nezbytné kožené vesty s patřičnými jmenovkami jednotlivých členů a společným emblémem skeletálního okřídlence na zádech (což je mimo jiné znak města Eskilstuna, odkud kapela pochází, tento je však oproštěn od veškeré tkáně a opeření). Takže teď už jen zbývá zarýt jehlu hluboko do černého asfaltu.
Hned v úvodní skladbě „Bättre Dar“ se představí sám vyšinutý principál Niklas Kvarforth osobně. Ozve se zachrchlání a kvintet spustí svou začouzenou, pekelnou odrhovačku. Hned na úvod je třeba říci, že tvorba ALFAHANNE je poměrně jednoduchá, na druhou stranu ji nelze přesně zaškatulkovat – jejich hudba v sobě snoubí na první pohled tolik odlišné žánry jako black metal, post punk / gothic rock nebo klasický rock’n’roll. Do mysli se vkrádají taková jména jako například BATHORY, DARKTHRONE, FIELDS OF THE NEPHILIM, SISTERS OF MERCY, SAMHAIN nebo TURBONEGRO. Kytara začne hrát pochmurnou melodii, doprovázenou primitivním, šlapavým rockovým rytmem – sypačky ani nic podobného zde nehledejte – všudypřítomná black metalová aura (ač řádně punkově zašpiněná) je zde tvořena zejména kytarovou složkou, ostatní nástroje tíhnou spíše rockovým, potažmo punkovým směrem. V tom začne šaman Pehr prskat svoje ušmudlané kletby, zatímco mu Niklas Kvarforth za zády huláká svou zoufalou mantru. Prvním plusem je užití rodného jazyka, který dává skladbám punc neotřelosti a vyzdvihuje vokální, potažmo textovou složku na další, pomyslnou úroveň. Zde však přichází také první kámen úrazu, a sice samotný vokál. Zpěvák Pehr disponuje velice netypickým hlasovým rejstříkem, který však nemusí být každému úplně po chuti. Žádné zvracení ani skřehotání se nekoná, je to spíše takové blackovo/punkové vískání. V některých pasážích však Pehr zní, jako by se nějakou tu hodinu před nahráváním nadýchal helia, jehož účinky začaly ve studiu akorát doznívat. Já sám jsem měl konkrétně s tímto v začátcích trochu problém, na několikátý poslech jsem si však zvykl a nalezl jsem v něm postupné zalíbení. Jako druhá na nás zasyčí skladba „Ormar Af Satan“ neboli „Satanovi hadi“. Jedná se o pravděpodobně nejsvižnější skladbu z desky, evokující raná, práchnivějící díla již zmiňovaných BATHORY nebo HELLHAMMER. Spolu s chytlavým refrénem, který si můžete zahalekat, i když jste švédské řeči neznalí, tvoří tato píseň první část toho nejlepšího, co je na albu k poslechu. Třetí „Såld På Mörkret“ začíná typickým, seversky mrazivým riffem, který by mohl být slušným úvodem k střednětempé, black metalové smršti. Ale zde nás kapela opět tahá za nos, namísto zběsilého kulometu se ozve celticfrostovské „Uhh“ (jehož původcem není nikdo jiný, než Ulvedheim Hoest, ústřední postava norských blackmetalistů TAAKE) a bicí započnou své dopředu se valící „bum-prásk“, které byste čekali spíše od AC/DC. Společně s hutnou baskytarou má však song neskutečnou sílu a tah na branku. Kytara si líně blackově vrní, zatímco jí basa a strojově tepající bicí kopou do příslušných partií a nekompromisně tak celý song valí před sebou až k nezářnému konci. Hoestovo agresivní sípání je už jen mraženou třešní na dortu. Čtvrtá věc, „Dödskult“ neboli „kult smrti“. Pod tímto názvem si většina z nás nejspíše představí hudební temnotu, které ta z tunelu hlavního nádraží nesahá ani po paty – omyl, jedná se paradoxně o jednu z nejpozitivněji znějících (bráno s rezervou) skladeb na desce. Zde je výrazně cítit inspirace gothic rockem 80. let, namátkově třeba SISTERS OF MERCY. Opět výborný refrén. Ortodoxněji ladění fanoušci mohou začít remcat. Při následující „Rocken Dör“ se do popředí dostává zvonivá baskytara v těsném objetí s dynamickým bicím rytmem virblu, kopáku a kotlů. Pehr naléhavě vykřikuje cosi o punku, black metalu a „Rockové smrti“.
S šestkou „Syndarnas Flod“ se v tomto pošmourném, začouzeném klubu, obývaném skupinkou oddaných gotických pankáčů, počnou kdesi u stropu nejvýrazněji srocovat smrduté black metalové výpary – a to zejména díky první a zároveň poslední přítomnosti blast beatů (v tomto případě se však jedná spíše o nezbedné brambory rozsypané na schodech při přípravách nedělního oběda než o nekompromisní křížovou palbu – svůj účel však i přesto plní) za doprovodu nezbytně bzučící kytary. Po této taškařici se stáváme svědkem útoku „Alfa Hordes“ – tato skladba, věnovaná tématice voodoo, oplývá oproti ostatním mnohem temnější atmosférou, zároveň jí však chybí ten všudypřítomný náboj a působí poněkud líně a prázdně. Po ní však přichází jakýsi pomyslný vrchol a jeden z prvních „hitů“, které kapela vypustila do temnot tohoto světa – skladba „Indiehora“. Kytarové intro a opakované zvolání „Hora“, „Hora“ – v této části budete mít nejspíše pocit, že se celá kapela raduje a zvolává „Hurá“, „Hurá“, ve skutečnosti je však toto sdělení adresované jakési děvce = hora (konkrétně lidstvu samotnému, jak kapela sama osvětlila v poskytnutém rozhovoru). Zde se také představí i poslední host a sice V’gandr z HELHEIM. Refrén má opět neskutečnou šťávu, přičemž vás nejspíše donutí zmrvit nahraný duet a vytvořit ve vašem obýváku vokální trio. Kde umírají naše sny se dozvíme z předposlední „Där Drömmarna Dör“. Odsýpající punkový základ se snoubí s chytlavou melodickou linkou, při které máte chuť nasednout do auta a se zdviženým prostředníčkem sjet z nejbližšího dálničního mostu. Desku uzavírá song „Alla Ska Mé“. Kvalit ostatních skladeb (zejména pak předposledních dvou) jistojistě nedosahuje, nicméně je důstojným zavírákem této vydařené desky – jestliže byl předchozí obsah nabitým, energicky ubíhajícím pátečním večerem, závěr pro vás bude nejspíše tím momentem, kdy se spolu usilovně bije skomírající sobotní noc a nedělní ráno získává na síle. Vy jste však spokojeni a užíváte si posmrtné rekapitulace, chvíli předtím, než upadnete v nekonečné prázdno svého lože.
Co k tomu tedy nakonec říci? ALFAHANNE jsou bezesporu unikátním zjevením na poli (black) metalové scény a rozhodně nemáte šanci si je s kýmkoliv splést – ač z jejich tvorby čpí určitá punková prvoplánovost a jejich kompozice jsou vstřebatelné „na první dobrou“, nejedná se o žádné jalové, tříakordové odrhovačky. Naopak, skladby i přes výše uvedené vyznívají promyšleně a rozhodně nenudí. Pro zaryté extremisty to nejspíše nebude to pravé ořechové, nicméně těm ostatním, kteří pátrají po něčem svěžím a neokoukaném, toto album vřele doporučuji.
Seznam skladeb:
- Bättre Dar
- Ormar Af Satan
- Såld På Mörkret
- Dödskult
- Rocken Dör
- Syndarnas Flod
- Alfa Hordes
- Indiehora
- Där Drömmarna Dör
- Alla Ska Mé
Čas: 41:24
Sestava:
- Pehr Skjoldhammer - vocals, guitar
- Fredrik Sööberg - guitar
- Niklas Åström - drums
- Jimmy Wiberg - bass
www.facebook.com/alfahanneofficial
