Stálo to za to! Komplet! A to už jsme to v pondělí v poledne s Pájou, jediným věrným, málem zabalili. Leč touha po muzice zvítězila a bylo rozhodnuto. Jedeme! Nakonec se přidal ještě Žrout, takže paráda. Cesta byla zábavná, plynulá, provoz mizivý, a tak jsme na Strahově téměř s půlhodinovým předstihem. Pívo a cígo, tlachání a zdravení a je půl osmé…
... a nastupují BLACK ASPIRIN. Tahle partička jde nahoru, to je bez debat. Loni, co jsem je viděl naposledy před FISTER a PRIMITIVE MAN, mě bavili, ale jejich hudební projev mi přišel takový méně vyhraněný. Po roce je to sludge silný jak noha u boku. Takhle dobře to u nás nikdo nehraje. Vynikající bicí, hutné, drtivé rytmy a riffy, žádné zbytečné kudrlinky, jen neúprosný emocionální atak. Na Sedmičce se jim set složený z pěti skladeb hodně povedl, rozkývali hlavy publika, a když Mára ohlásil: „Tak, to je všechno,“ tak jsme s Pájou na sebe koukli a řekli si: „Tak, to je škoda.“
EXORCIZPHOBIA patří k mým oblíbeným kapelám, a přestože za poslední rok se vyměnil kytarista a asi bubeník, stále válcuje výtečným thrashem prosáklým, alespoň pro mě, vkusnou nevtíravou melodikou. Poslechnout si tuto trutnovskou partičku je sázka na jistotu. Je skoro zbytečné opakovat mnohokrát napsaná slova chvály. Mezi klasickými skladbami, jako jsou „Corrupting Your Mind“ nebo „Ministry of Truth“, zazněla jedna novinka z připravovaného splitka s KAAR a CATASTROFY. Skladba nese název „D.W.I.“ (Deal With It) a je výtečná. První poslech a pánové mě měli na lopatě. Více vrstev songu, rozličná tempa, skvělé harmonie, čitelný zpěv a vypíchnuté sólo kudrnatého kytaristy Ondřeje Šímy, to vše má hodnotu, a co víc, mně to přijde čím dál víc heavy. Super! Jinak tedy, abych nechválil jen jednoho člověka v kapele, všichni jste instrumentálně, hoši, sakramentsky na výši! To je radost poslouchat i dívat se, jak lehce z vás jdou těžké věci. Trochu mě překvapil chladnější ohlas publika, ale asi se nesešla ta nejsprávnější thrash mládež. Mně to nevadilo, alespoň do mě nikdo nevrážel a já si mohl vychutnávat muziku bez obav z pošlapaných nohou, nepolitý pivem, …
Obavy podobného rázu se začaly naplňovat při druhé, třetí skladbě hlavních hvězd pondělního večera, americké kapely BLACH BREATH. Mix deathu, thrashe, crustu a corových pasáží, těch obzvlášť, vybláznil skupinku pod dvaceticentimetrovým pódiem, jež se roztočila, zmítala se a mlátila kol sebe hlava nehlava. Ustoupil jsem kus zpět a tam si vychutnal celý jejich hodinový set. Kapela vydala v nedávné době výjimečnou novou desku „Slaves Beyond Death“ a tvorbou se čím dál více odklání do své corovější minulosti a směřuje k naléhavějšímu, drtivě pomalejšímu tempu smrtícího kovu. Kvintet z Seatlu otrávil černým dechem Strahov a ukázal všechny formy své zkázonosné tvorby. Celkem pochopitelně se jejich set otevíral „Pleasure, Pain, Disease“, úvodní skladbou posledního alba, hned následovala stejnojmenná „Slaves Beyond Death“. Tady to ještě bylo dobré, zde není muzika tak divoká, tady jde jen o krční obratle, zejména o atlas nosič a axis čepovec. Ovšem poté došlo na výběr ze starší tvorby, z alb „Heavy Breathing“ a „Sentencet to Life“. Okamžitě šlo o holý život, hned při skladbě „Feast of the Damned“ došlo k výše zmíněným kolotočům a strkanicím. Ale zpět k muzice, tedy, řeknu vám, vše zahráno tak brilantně, s takovou razancí až se tajil dech. Navíc skvělý zvuk ještě vyzdvihl zážitek, který obecně poslech BLACK BREATH přináší. Došlo i na mojí oblíbenou novou „Reaping Flesh“ nebo starší „The Flame“. Jo, takhle se to má hrát, rychlejší věci naživo rychleji a ty utahanější natáhnout až k hranici citové zkázy. To Američané dokázali.
A ještě dvě takové poznámky. O obou už bylo leccos zmíněno, ale tento koncert opět dokázal jejich aktuálnost. První se týká skladby kapel. Zkrátka, když má kapela zpěváka, který má obě ruce volné, strašlivě gestikuluje, hrozí... je to rázem frontman. Nerozptyluje se nástrojem, dokáže různými grimasami vyjádřit muziku, obrací oči v sloup... a tím vším strhává publikum, kontakt je lepší. To byl případ Neila McAdamse z BLACK BREATH, jeho projev byl takřka magický, nezapomenutelný. Absence čistého vokalisty není tak zřetelná u BLACK ASPIRIN, tam je charakter muziky jiný, ale EXORCIZPHOBIA by ho potřebovala jako sůl. Tím nechci nikterak umenšovat Skořího pěvecký talent, na nahrávkách to má tvář a je to dobré, ale pódiová show je prostě slabší. A druhá věc, taky stokrát omílaná a tady na Sedmičce tentokrát nečekaně markantní, je zvuk. Obě předkapely měly zvuk dobrý, čitelný, ale hlavní protagonisté večera byli zvukově zcela masakrální, což samozřejmě jejich výkon ještě umocnilo, a to mi přijde vůči snažení, umění a výkonu předkapel tak trochu nefér. Zvukaři toto dělávají a není to dobře.
Nicméně pondělí se v Praze vydařilo na výbornou, opakuji jen, co jsem napsal na začátku, že se nám vyplatilo jet, dobře jsme se pobavili a mně navíc přibylo do sbírky další černé tričko. Naštěstí moje žena, která nejen kvůli tomuto tvrdí, že jsem magor, už absolutně ztratila přehled ve variacích lebek, kostlivců a obrácených křížů na mém textilu.
Fotky: Ignor
