WOHNOUT – Laskonky a Kremrole

WOHNOUT má za sebou několik málo svých vrcholů, ale také jeden zřetelný propad. Zatímco alba jako „Zlý noty na večeři“, „Pedro se vrací“ nebo „Polib si dědu“ jsou téměř vzorovou ukázkou toho, jak lze v optimálním případě dělat hitově laděný, komerčně úspěšný, ale přitom i vkusný a dobře se poslouchající bigbít, následný „Karton veverek“ přinesl spíše nepříjemné poznání, že pouhé dvě až tři solidní písně nemůžou zachránit často podprůměrný zbytek. Další album „Našim klientům“ mělo co napravovat a prvotní dojem z něj mohl být pro někoho rozpačitý, časem ale dozrálo dostatečným množství hitovek, které přece jen vychýlily kyvadlo na tu lepší stranu.

Aktuální počin pokračuje přesně v této linii a definitivně tak dává zapomenout na pět let starý omyl. Pánové sice v posledních letech lehce vyměkli a ani nyní nepřinášejí nic extra tvrdého, jejich spíše uvolněný a převážně pozitivně naladěný pop-rock ale funguje velmi spolehlivě. Soubor klade důraz na melodicky silné písně a v tomto se mu většinou daří, i když se současně vkrádá i méně příjemný pocit, že jednotlivé songy jsou si vzájemně podobné, často předvídatelné a pospolu tvořící zvukově i rytmicky lehce monotónní celek. Pokud lze v něčem vycítit rezervu, jde hlavně o nepříliš nápadité kytarové aranže, které s výjimkou první, poslední a také prostřední „baumaxovské“ položky působí poměrně tuctovým dojmem. Není to však na úkor zjevných hitů.

Odvěkou samostanou kapitolu v konání této kapely představuje zpěv, s nadsázkou označitelný jako notně zesílený šepot. Těžko určit, zda bratři Homolové učinili nějaký pokrok nebo zda si člověk na jejich osobitý a specifický projev za ty roky už natolik zvykl, přesto je možné tvrdit, že z někdejšího nedostatku se stala skoro až přednost. Něco víceméně podobného platí také pro sice nijak zázračné, ale dobře pasující, naprosto srozumitelné a místy i vtipné texty.

Soubor tentokrát zvolil tak trochu netradiční taktiku, kdy některé písně zveřejnil s hodně nebývalým předstihem. Už někdy před více než rokem byl obrazově zpracován a koncertně obehráván tanečně svěží popík „Díky moc“. Na něj o něco později navázal podobně laděný „Barbie song“, po varování od mimoňů z Mattela vynuceně přejmenovaný na „Barbíno?“, kde si pánové utahují z barbíny, které vadí, že „si nenalakovala drápy, že je moucha v kapučínu, že jí došly bonbóny“. Obě tyto obstojné hitovky na albu dobře plní roli čehosi již dříve důvěrně známého.

Jejich neméně hitová konkurence však dorůstá s každým dalším poslechem. Hned vstupní pozdrav „Dobrý ráno“ funguje coby silný a nadupaný otvírák, zajímavý pestře různorodými a proměnlivými kytarovými i vokálními motivy. Následuje další neodolatelná píseň „LSD“, jejíž hitovost ještě více zdůrazňují protažené koncovky některých vět a dále vylepšuje funkčně jednoduchý refrén, při němž se vskutku chce „do rytmu bubnů kejvat hlavou“. Další potenciální megahit představuje „Fanynka“, v refrénu pojatá jako duet s nadšenou obdivovatelkou, která „chce si zaplavat“  na koncertě a proto „vrhá střemhlav se do moře hlav“, když především poslední minuta písně se vzpíná do neskutečné melodické extáze. Neméně solidní a jemnými chorály podbarvení „Vojáci“ se spoléhají na strhující sloky, v té nejpřímější možné úměře zvěstující o tom, že „kytary jsou zbraně a těmi míříme do uší, a tóny patrony, kterými střílíme do duší“, popřípadě že „klademe akordy jak miny na tichá území, strunama jak kordy svatej klid rovnáme se zemí“. Přesně tak se děje.

Mezi další solidní písně patří houslovým sólem Vojty Lavičky vylepšená „Svatozář“, spíše poetické „Vltavo“ a podobně odlehčená „Indie“, popřípadě i rockově přímočaré „Nářadí na dobrou náladu“. Vítané osvěžení přináší kratší popěvek „Kretén“, kde host titulovaný coby Xavier z Baumaxu zpívá o předstírané nenávisti účinkujícího vůči jeho aplaudujícímu publiku, stejně jako finále v podobě asi nejvíce vybočující titulní hitovky „Laskonky a kremrole“, kde naopak hostuje trio Uche Sumsalmul z Turkmenistánu, hrající na banjo, ukulele či „jakési hvízdací načiní“.

Samozřejmě ne všechno se vyloženě povedlo. Zejména pak „Velmi inspirativní“ se nepříliš úspěšně pokouší navodit atmosféru blázince, podobně nevýrazná „Pohádka“ doplácí na poněkud kostrbatější rytmus a „No tak ahoj“ sužují hodně nudné sloky, byť je později trochu osvěžuje předváděné kotěcí mňoukání. Kdyby tyto písně na albu chyběly, nic strašného by se nestalo, ba co více, nahrávka jako celek by dostala větší spád, ale hudební vatě se vyhne asi jen málokdo.

Pominout nelze ani kontroverzně vnímatelný obal, ovšem ještě zajímavější je skutečnost, že poprvé v dějinách tohoto souboru vyšel také vinyl. Jenže o něm snad jindy a jinde.

Seznam skladeb:

Čas: 53:18

Sestava: