MOTÖRHEAD – Aftershock

Zakouřenej bar, rotující větrák u stropu víří nedýchatelný vzduch. Najednou se rozrazí dveře a dovnitř vstupuje rock´n´rollovej Pánbůh. Má na hlavě klobouk a na tváři pod bradavicemi neustále úsměv. Ano, poznali jste ho správně, je to Lemmy Kilmister.  Legenda. Letos na vánoce oslaví své 68 narozeniny. Když jsem byl malej kluk, snil jsem vždycky o tom, že se s ním jednou setkám, dáme řeč a on mi prozradí, jaké to je, hrát v takové kapele, jako je MOTÖRHEAD. Dneska samozřejmě moc dobře vím, že se to nikdy nestane. Nedávno dokonce obletěla světem zpráva o Lemmyho nemoci. Člověk, pro mě vlastně polobůh, který na mě vždycky působil dojmem nezničitelnosti, má najednou od doktorů nařízeno, že by měl trošku zvolnit. Nevím, jak to Lemmy dodržuje ve svém životě, ale na nové desce „Aftershock“ k lehkému umírnění došlo. Deska je to sice trošku „pomalejší“, ale i tak se jedná o CD MOTÖRHEAD ve stylu, který nám dodávají poslední roky. Je to jedním slovem klasika. Pořád na něm naleznete vypalovačky, které sice na první poslech zní jedna jako druhá, ale při bližším prozkoumání zjistíte, že se v drobnostech lehce liší. To samozřejmě ocení jen fanoušci kapely, ostatní budou mluvit o tom, že už to všechno mnohokrát od Lemmyho slyšeli. A oba tábory budou mít samozřejmě pravdu. Dočkáme se i mých oblíbených špinavých „rockenrollů“ a když pak Lemmy spustí to svoje barové blues, jsem opět ztracen. Zpívat to někdo jiný, nevěřil bych mu to a mluvil bych o klišé, ale znáte někoho, kdo by byl víc chlap než Lemmy?

V mém přehrávači zní převážně death a thrash metal, ale pokaždé, když vyjde nové CD motorových hlav, je to pro mě takový malý svátek. Zajímavé je, že mám chuť tančit a co se tak koukám kolem sebe při psaní této recenze, nejsem sám (smích). Tančí celá rodina. Jasně, je to jednoduché, stokrát a tisíckrát zahrané, ale pořád to má svoji nezaměnitelnou sílu a kouzlo. Osobně „používám“ Lemmyho a jeho partu při „odpočinkových“ činnostech. Doba slavných desek a období, kdy měl jméno MOTÖRHEAD na tričku každý druhý, je dávno pryč, a fanoušci díky úbytku vlasů již stejně nemají při jejich hudbě čím házet, ale pokud jste měli tyhle rockové špinavce vždycky rádi, budete spokojeni i nyní. Chytlavé refrény, jednoduché (ale velice dobré) texty, občasné skoro až punkové vsuvky, to jsou minulí i současní MOTÖRHEAD. Mám jako fanoušek všechna zásadní alba a snažím se mít jejich diskografii kompletní a už dneska vím, že letošní počin si budu pouštět hodně dlouhou dobu. Dostávám chuť na dobrou whisky a dokonce i u mě jakožto nekuřáka moje plíce volají po nějakém dobrém kuřivu. Najít bar, kde by vám „Aftershock“ pustili, by dneska bylo asi hodně těžké, tahle muzika se mezi současné mladé posluchače zase tolik nehodí, ale na setkání motorkářů by se mohla určitě s klidem několikrát přehrát. V dnešní „metrosexuální“ době působí MOTÖRHEAD sice již dost vyžile a obyčejně, ale já si nemohu pomoct, tu sílu, rockovou rebelii, nespoutanost a poctivost tam pořád cítím.

Ono možná stačilo na začátek napsat, že vyšli noví MOTÖRHEAD a bylo by řečeno vše. Svět se z toho přece nezboří, ne? Jenže já to mám trošku jinak. Mě jednoduše baví „Aftershock“ poslouchat a abych pravdu řekl, dostávám na něj chuť čím dál tím častěji. Jediné, co mi trošku vadí, je obal alba, který se podle mě příliš nepovedl. Zvuk, produkce apod. jsou na vysoké úrovni, ale to snad MOTÖRHEAD ani jinak neumí. Tohle jsou songy pro chvíle radosti, pro rockové šílence, pro starý máničky, pro barový povaleče, pro managery, kteří večer odhazují svůj oblek a usedají na svého harleye s džínovou bundou přes křiváka. Nic neřešit, jen si užívat. Dlouhá cesta před vámi, kolem pasu vás objímá ženská, co vypadá k světu a vy najednou máte pocit, že vše patří vám a jste neskutečně silní. Alespoň na chvilku cítíte ty prchavé okamžiky svobody. Žádné vážné obličeje lidí, co muziku „příliš prožívají“. Tohle jsou přesně ty songy pro čas pohody, do auta, na oslavu apod. Lemmy zkrátka zraje jako dobré víno a já mu to pořád všechno věřím. „Hudební kritici“ to možná uslyší trošku jinak, ale já jsem nenašel nic, co by mi na albu vadilo. A třeba takové skladby „Dust and Glass“, „Lost Woman Blues“ nebo „Going To Mexico“ nemůžu už nějaký čas „vyhnat“ z hlavy. 

Ten divnej chlápek, co nám tady celou dobu zpíval ten starej rock´n´roll pomalu mizí na své motorce v dáli. Zbyl po něm jen kouřovej opar a vzpomínky na dobrou a poctivou muziku. Šel vždycky až na dřeň a všechny ženský ho milovaly. Kde se objevil, rozdával jen samou radost. Já ho potkávám jen ve svých snech. I tam ale působí se svými strážnými anděly Philem Cambellem a Mikkey Deeem velice uvolněným dojmem a když hrábne do své basy, stále to i po těch letech pořádně řeže. Zkrátka a jednoduše, je to zase tam. Hodnocení si tentokrát nechám pro sebe. Nebudu přece bodovat samotného rock´n´rolového Pánaboha, ne? Raději si otevřu láhev něčeho dobrého. Je dobrý důvod k oslavě, vyšlo totiž nové album MOTÖRHEAD!

Seznam skladeb:

1. Heartbreaker
2. Coup De Grace
3. Lost Woman Blues
4. End Of Time
5. Do You Believe
6. Death Machine
7. Dust And Glass
8. Going To Mexico
9. Silence When You Speak To Me
10. Crying Shame
11. Queen Of The Damned
12. Knife
13. Keep Your Powder Dry
14. Paralyzed

Čas: 46:50

Sestava:

• Lemmy Kilmister – basa, zpěv
• Phil Cambell – kytara
• Mikkey Dee – bicí

http://imotorhead.com/
https://www.facebook.com/OfficialMotorhead
http://www.last.fm/music/Mot%C3%B6rhead
https://myspace.com/motorhead
http://www.udr-music.com/