Klíčová otázka zněla jak? Nejen mě vrtalo hlavou, jak se KVELERTAK poskládají na malé pódium Sedmičky, a jak se do prostoru klubu vměstná početný dav fans kapely, která prožívá úspěšné období a stoupá strmě vzhůru.
Do klubu začali pořadatelé pouštět až těsně před začátkem setu první předkapely, kterou byla trojice ze Švédska GERILJA, o nichž jsem do této doby neměl ponětí. Sympaticky vypadající chlapíci, usměvavý basák, kytarista s šátkem kolem hlavy vypadající jako správný hipík, hráli docela zajímavou hudbu na pomezí rocku, grunge a zaslechnout i šlo něco toho metalu. Krátké, leč příjemné vystoupení potěšilo.
Zatímco první GERILJA potěšili, to co předvedli ARABROT bylo... těžko popsatelné. Kapele jednomyslně vládl kytarista a zpěvák, vystupující jen v krátkých kraťasech, model heavy metal 1988, s kožešinou na hlavě. O to ale až tak nešlo. Jeho šílenej vokální přednes výborně ladil s muzikou, která byla všechno možné, jenom ne konvenční. V promo materiálech jsem četl něco o noise rocku, souhlasím, ale jenom s rockem bychom v jejich případě nevystačili. Výraznou basou zahuštěná nálož, s nečekanými zvraty a psychedelickými momenty mi nejčastěji připomínala ORANSSI PAZUZU, když už bych měl ARABROT přirovnat k někomu známějšímu. K ničemu jsou výčitky, ale vždy chodím na koncerty připraven, tentokrát jsem předkapely vypustil a můžu jenom litovat, že jsem ARABROT neměl trochu prostudované. Přátelé, tohle byla pecka!
Moment M nastává, před pódiem je už nechutně, a to se ještě nic neděje. Bylo potřeba zvolit zásadní rozhodnutí. Na výběr byla dvě, a ani jedno nebylo ideální. Buď být v relativním klidu, popostoupit o pár metrů dál, ale nic z toho, co se odehrává na pódiu nevidět (kdo byl někdy na Sedmičce, ví o čem mluvím), nebo se jít nechat dopředu semlít, ale něco z kapely i zahlédnout. Varianta B zvítězila, a dá se říct, že zas tak nelituju. Koncert otvírala úvodní věc z nové desky „Åpenbaring“, úvodní riff si vzal na starost Vidar Landa a sotva se zbytek kapely poskládal na pódiu, paličky bubeníka se dotkly blány, začala v prostoru klubu „valná hromada“. Nic pro klaustrofobiky. Tělo na tělo, tělo na hlavě, pot, lokty v žebrech a ostatní radosti, které k tomuhle blbnutí patří. Těžko ode mne může čekat někdo něco jiného, než nadšení. KVELERTAK sázeli jednu hitovku za druhou, a mně zkrátka ten večer zněli jako jeden z nejlepších „rokenrolů“ na světě. Jejich přirozeně znějící mix metalu, punku, hardcore mám prostě rád, a naživo funguje ještě o kousek líp, než z povedených desek. K playlistu v podstatě nemám co vyčítat, ale nejradši mám věci, kde se KVELERTAK otírají i o black metal, a tak při takové „Ulvetid“ bylo potřeba se zlým výrazem ve tváři hrozit. (úsměv)
To, že se na rukou nechali nosit fanoušci, zřejmě nikoho nepřekvapí. Díky naprosto přívětivé atmosféře a ovacím dávaným KVELERTAK samotní muzikanti podlehli, a tak se v „pavouky“ (jiný příměr mě nenapadá, kvůli nízkému stropu v klubu) postupně měnili i zpěvák Erlend, kytarista Maciek a poznat strop Sedmičky se odhodlal i basák Marvin. Nebylo žádným překvapením, že si na konci publikum vyřvalo přídavek. Ten už ale jel, tak nějak na setrvačnost, přece jen už tou dobou trval set KVELERTAK přes hodinu, což už je moc. Navíc přídavky se zrovna moc nepovedly, protože byly vybrány takové skladby, které zrovna řadím mezi nejslabší věci, kterými tahle šestihlavá saň disponuje.
Povedený koncert, díky atmosféře, která se v stísněných podmínkách podařila vytvořit, bude určitě pro KVELERTAK jednou z nej akcí turné (dost pochybuju, že během tour hráli v tak malém prostoru). Na druhou stranu, pro ty, kteří se nechtěli, nebo nemohli jít dopředu vyblbnout, musel být koncert o ničem. Poslouchat a nic nevidět, navíc se tlačit, pozbývá jakéhokoliv většího smyslu. Tudíž volba klubu na takhle velkou kapelu je trochu diskutabilní, samozřejmě neznám promotérské pozadí, možnosti, co jak šlo, nebo nešlo zařídit. Takže, abych dal odpověď na otázku položenou na začátku. KVELERTAK se vešli, vešli se i návštěvníci, ale blbě.
Do klubu začali pořadatelé pouštět až těsně před začátkem setu první předkapely, kterou byla trojice ze Švédska GERILJA, o nichž jsem do této doby neměl ponětí. Sympaticky vypadající chlapíci, usměvavý basák, kytarista s šátkem kolem hlavy vypadající jako správný hipík, hráli docela zajímavou hudbu na pomezí rocku, grunge a zaslechnout i šlo něco toho metalu. Krátké, leč příjemné vystoupení potěšilo.
Zatímco první GERILJA potěšili, to co předvedli ARABROT bylo... těžko popsatelné. Kapele jednomyslně vládl kytarista a zpěvák, vystupující jen v krátkých kraťasech, model heavy metal 1988, s kožešinou na hlavě. O to ale až tak nešlo. Jeho šílenej vokální přednes výborně ladil s muzikou, která byla všechno možné, jenom ne konvenční. V promo materiálech jsem četl něco o noise rocku, souhlasím, ale jenom s rockem bychom v jejich případě nevystačili. Výraznou basou zahuštěná nálož, s nečekanými zvraty a psychedelickými momenty mi nejčastěji připomínala ORANSSI PAZUZU, když už bych měl ARABROT přirovnat k někomu známějšímu. K ničemu jsou výčitky, ale vždy chodím na koncerty připraven, tentokrát jsem předkapely vypustil a můžu jenom litovat, že jsem ARABROT neměl trochu prostudované. Přátelé, tohle byla pecka!
Moment M nastává, před pódiem je už nechutně, a to se ještě nic neděje. Bylo potřeba zvolit zásadní rozhodnutí. Na výběr byla dvě, a ani jedno nebylo ideální. Buď být v relativním klidu, popostoupit o pár metrů dál, ale nic z toho, co se odehrává na pódiu nevidět (kdo byl někdy na Sedmičce, ví o čem mluvím), nebo se jít nechat dopředu semlít, ale něco z kapely i zahlédnout. Varianta B zvítězila, a dá se říct, že zas tak nelituju. Koncert otvírala úvodní věc z nové desky „Åpenbaring“, úvodní riff si vzal na starost Vidar Landa a sotva se zbytek kapely poskládal na pódiu, paličky bubeníka se dotkly blány, začala v prostoru klubu „valná hromada“. Nic pro klaustrofobiky. Tělo na tělo, tělo na hlavě, pot, lokty v žebrech a ostatní radosti, které k tomuhle blbnutí patří. Těžko ode mne může čekat někdo něco jiného, než nadšení. KVELERTAK sázeli jednu hitovku za druhou, a mně zkrátka ten večer zněli jako jeden z nejlepších „rokenrolů“ na světě. Jejich přirozeně znějící mix metalu, punku, hardcore mám prostě rád, a naživo funguje ještě o kousek líp, než z povedených desek. K playlistu v podstatě nemám co vyčítat, ale nejradši mám věci, kde se KVELERTAK otírají i o black metal, a tak při takové „Ulvetid“ bylo potřeba se zlým výrazem ve tváři hrozit. (úsměv)
To, že se na rukou nechali nosit fanoušci, zřejmě nikoho nepřekvapí. Díky naprosto přívětivé atmosféře a ovacím dávaným KVELERTAK samotní muzikanti podlehli, a tak se v „pavouky“ (jiný příměr mě nenapadá, kvůli nízkému stropu v klubu) postupně měnili i zpěvák Erlend, kytarista Maciek a poznat strop Sedmičky se odhodlal i basák Marvin. Nebylo žádným překvapením, že si na konci publikum vyřvalo přídavek. Ten už ale jel, tak nějak na setrvačnost, přece jen už tou dobou trval set KVELERTAK přes hodinu, což už je moc. Navíc přídavky se zrovna moc nepovedly, protože byly vybrány takové skladby, které zrovna řadím mezi nejslabší věci, kterými tahle šestihlavá saň disponuje.
Povedený koncert, díky atmosféře, která se v stísněných podmínkách podařila vytvořit, bude určitě pro KVELERTAK jednou z nej akcí turné (dost pochybuju, že během tour hráli v tak malém prostoru). Na druhou stranu, pro ty, kteří se nechtěli, nebo nemohli jít dopředu vyblbnout, musel být koncert o ničem. Poslouchat a nic nevidět, navíc se tlačit, pozbývá jakéhokoliv většího smyslu. Tudíž volba klubu na takhle velkou kapelu je trochu diskutabilní, samozřejmě neznám promotérské pozadí, možnosti, co jak šlo, nebo nešlo zařídit. Takže, abych dal odpověď na otázku položenou na začátku. KVELERTAK se vešli, vešli se i návštěvníci, ale blbě.
