Pirátství neničí hudební průmysl!
Bylo by velice snadné tu nyní obvinit z úpadku hudebního průmyslu a jeho oddenků – v našem případě metalových médií, to, co je viněno vůbec nejčastěji – a sice pirátství.
Jeho zastánci argumentují tím, že pirátství je ultimátní prostředek reklamy, se kterým se však kapely ještě nenaučily pracovat - a že bez pirátění by se nikdy nedostaly na zřetel takovému počtu posluchačů. Tento fakt určitě nelze ignorovat. Na druhou stranu jde o nezanedbatelný odliv kapitálu směrem od vydavatelství, které pro nahrání a následnou distribuci obětovaly určitý finanční obnos, v jejich případě investici.
Takového vydavatele si většina čtenářů, kteří sami nejsou vydavateli představí jako žida, jenž celý den jen sedí na svých penězích a přemýšlí, do kterého výnosného projektu je vyčůraně vrazí. Pravda je taková, že je obyčejným investorem, jenž na rozdíl od zboží obchoduje se svými penězi. Jeho práce přináší řadu rizik, která je nucen podstoupit a proto investuje převážně do projektů (a kapel), jež se ukazují být výdělečnými. A teď si prosím pěkně představte, že v pozici potenciálně komerčně úspěšné kapely by mohla být i ta vaše!
Jednoduše se nelze ukájet představou, že umění by mělo být umění a byznys byznysem. Prezident Klaus v uplynulých dnech vetoval zákon o poskytnutí státních dotací filmovému průmyslu s odůvodněním, že se jedná o soukromý byznys v soukromém sektoru, tak ať se filmoví producenti starají o příliv kapitálu sami. Ano – jistě, s tím všichni vnitřně souhlasíme.
Ale ten kapitál se dá sehnat jen několika způsoby – buď prodávám konzumentům, tedy lidem, produkt, nebo v projektu peru peníze odjinud. Oba tyto způsoby „financování“ jsou u nás zavedeny, mluví se o tom, ale na veřejnosti o tom druhém taktně mlčí. V případě že neprodávám, nepokryji zcela své náklady a příště se již do podobného projektu nejspíše nepohrnu, nabil jsem si nos poprvé, podruhé by to mohlo bolet stejně.
Piráti argumentují tím, že současný distribuční model je již mrtvý a hudební, filmová, herní vydavatelství by se měla přizpůsobit. S tím se dá opět souhlasit – CD za 400,- a DVD za 500,- si společnosti mohly ke svým zákazníkům dovolit někdy před deseti lety, ale ceny nosičů od té doby výrazně poklesly, na druhou stranu několikanásobně vzrostly náklady na natočení filmu (tam je to nejmarkantnější). V hudebním průmyslu se náklady na nahrání změnily taktéž, tam je ovšem v digitalizaci postupu z hlediska autora spíše výhoda, navíc ten nárůst cen za nahrání není až tak znatelný.
Zde je hlavním problémem nepřítomnost jakékoliv legální distribuční platformy, jež by byla schopná přinést nahrávky všech interpretů v kvalitě lepší, než obligátních 192 kbps MP3. Navíc společnosti ani nemají zájem tyto platformy rozvíjet, jelikož v nich vidí obrovská rizika pirátství, při nichž si jeden člověk album koupí a ještě za tepla jej poskytne všem „kamarádům a spolubojovníkům na síti“ za symbolickou cenu nula korun (jak se nyní neustále děje). Je třeba problém vidět z obou stran, ovšem jedna věc zůstává – máme tu disfunkční hudební průmysl vážení – nahrávky se neprodávají, ale stahují > k čemu tedy platit inzerci v médiích, ať už profesionálních, či tzv. nezávislých? Věc, jež se neprodává reklamu nepotřebuje.
To jsou zbytečné výdaje navíc, které navíc převyšují pravděpodobný zisk > nemá smysl se tím zabývat.
CD si nekoupím, ale na koncert své oblíbené kapely vždy zajdu!
Slyšíme dnes a denně. Člověk se při pohledu na prázdné sály UG akcí jen tiše ptá – kde všichni ti lidé, kteří toto neustále píší po různých místech internetu, asi tak jsou? Pravda je taková, že na UG akce se nechodí – z důvodu toho, že dnes došlo k takovému přetlaku akcí, na nichž figurují takzvané hvězdy první velikosti ze všech koutů světa (vzpomeňte si na mnou popisované vyvolené), že na malé akce tuzemských kapel vlastně nemá smysl chodit.
Proto se klidně může stát, že hudební uskupení bude svou show hrát jen pro své známé, zvukaře a barmana, který by ovšem nejraději, aby mu již skončila šichta.
Před takovými deseti lety nemyslitelné, dnes běžná realita.
Skutečně přestávám věřit výše vyřčeným frázím, na druhou stranu, do jisté míry to možné je. Jednoduše mají rádi jiné kapely, než o kterých je zde řeč – ale proč pak tito lidé svou údajnou náklonnost undergroundu vytrubují po internetu, to je mi záhadou.
Dalším způsobem, jakým podpořit svou oblíbenou kapelu, je nákup merchandise – trička, mikiny, placky, šortky a tak dále – kapely se povětšinou snaží vozit s sebou plejádu textilu se svými motivy, jelikož to v současné době tvoří jejich hlavní příjem. Některé formace, se kterými jsem v kontaktu, prodej hodnotí ještě docela pozitivně, jiné trička rozdávají svým kamarádům a členům rodiny, jelikož jednoduše není zájem. Že taková kapela bude dříve či později stát před hlubokou existenční propastí, snad netřeba dodávat, dotovat svého koníčka nelze donekonečna a nenechte se zmást – držet kapelu není levná záležitost a to nejen z hlediska samotných jednorázových financí – svůj obětovaný volný čas, který se, jak jsme se dozvěděli výše, dá také měřit v penězích, již nikdo ani neřeší, to by se nedopočítal.
Přežijí jen ti nejsilnější
Často se v diskuzích vyskytuje názor, že přežijí jen ti nejlepší, nejsilnější – Darwinismus se již o vše postará. Skutečnost je však taková, že i některá z největších děl a monolitů kultury, které přetrvaly do dnešních časů, byla v době svého vzniku potírána a marginalizována jako něco zcela nehodno zájmu většiny. Postupem času se však k odkazům těchto děl vracíme a jejich obsah nám nepřipadá nijak vulgární, nemístný, či povrchně trapný – naopak. Generace, jež přijdou po nás, mohou mít legraci ze všech těch našich současných hudebních hvězd a jakožto geniální díla mohou klidně uznávat současnou undergroundovou tvorbu – to vše se již v minulosti stalo a není to nic neobvyklého.
Tedy tezi, že je třeba podporovat hlavně to, co se líbí většině, jelikož to musí být nevyhnutelně dobré – jinak by to většina neuznala, mohu směle odhodit jako nepříliš výmluvnou. Hudební publicista a stejně tak čtenář by měl mít snahu podporovat vlastně všechny kapely, jelikož ty posléze vytvoří konkurenční prostředí, které je samotné vybičuje k ještě lepším výkonům. Tedy není vůbec pravda, že přežijí jen ti nejsilnější, pokud se mezi kapelami nevytvoří rovné podmínky, ať už jde o promotion, či ekonomické zázemí. To je dle mého názoru velice důležitý moment, jenž často není příliš brán na zřetel. Ti, co jsou v současnosti nahoře, již „nejsilnější“ dávno být nemusejí.
Proč bychom tedy měli chtít profesionalizaci v zinařině? Proč chtít zkazit něco tak nevinně krásného, jako je nezávislé médium? A proč vlastně podporovat něco, o co není mezi čtenáři valného zájmu a co by se dle názoru některých diskutérů „mělo celé zrušit, jelikož pisálci zde účinkující své práci vůbec nerozumějí".
Dle mého názoru bychom o to měli usilovat především proto, jelikož by to v důsledcích vedlo k markantnímu zvýšení laťky a kladených požadavků na samotné autory, kteří by se posléze museli jaksepatří otáčet, jelikož by do jejich oboru přišla nová a dravá krev, připravena za finanční odměnu odvádět maximum. Jelikož by jak velké, tak malé labely získaly mohutný impulz a možná opětovně navázaly další spolupráci.
Zvedl by se zájem o inzerci, vše by se začalo dělat profesionálněji, kvalitněji, s větším důrazem na konečného čtenáře. Začaly by se vést diskuze o správném poměru finančního partnerství a zachování nezávislosti všech subjektů.
Dokončení příště. Hezkého Mikuláše všem.
Bylo by velice snadné tu nyní obvinit z úpadku hudebního průmyslu a jeho oddenků – v našem případě metalových médií, to, co je viněno vůbec nejčastěji – a sice pirátství.
Jeho zastánci argumentují tím, že pirátství je ultimátní prostředek reklamy, se kterým se však kapely ještě nenaučily pracovat - a že bez pirátění by se nikdy nedostaly na zřetel takovému počtu posluchačů. Tento fakt určitě nelze ignorovat. Na druhou stranu jde o nezanedbatelný odliv kapitálu směrem od vydavatelství, které pro nahrání a následnou distribuci obětovaly určitý finanční obnos, v jejich případě investici.
Takového vydavatele si většina čtenářů, kteří sami nejsou vydavateli představí jako žida, jenž celý den jen sedí na svých penězích a přemýšlí, do kterého výnosného projektu je vyčůraně vrazí. Pravda je taková, že je obyčejným investorem, jenž na rozdíl od zboží obchoduje se svými penězi. Jeho práce přináší řadu rizik, která je nucen podstoupit a proto investuje převážně do projektů (a kapel), jež se ukazují být výdělečnými. A teď si prosím pěkně představte, že v pozici potenciálně komerčně úspěšné kapely by mohla být i ta vaše!
Jednoduše se nelze ukájet představou, že umění by mělo být umění a byznys byznysem. Prezident Klaus v uplynulých dnech vetoval zákon o poskytnutí státních dotací filmovému průmyslu s odůvodněním, že se jedná o soukromý byznys v soukromém sektoru, tak ať se filmoví producenti starají o příliv kapitálu sami. Ano – jistě, s tím všichni vnitřně souhlasíme.
Ale ten kapitál se dá sehnat jen několika způsoby – buď prodávám konzumentům, tedy lidem, produkt, nebo v projektu peru peníze odjinud. Oba tyto způsoby „financování“ jsou u nás zavedeny, mluví se o tom, ale na veřejnosti o tom druhém taktně mlčí. V případě že neprodávám, nepokryji zcela své náklady a příště se již do podobného projektu nejspíše nepohrnu, nabil jsem si nos poprvé, podruhé by to mohlo bolet stejně.
Piráti argumentují tím, že současný distribuční model je již mrtvý a hudební, filmová, herní vydavatelství by se měla přizpůsobit. S tím se dá opět souhlasit – CD za 400,- a DVD za 500,- si společnosti mohly ke svým zákazníkům dovolit někdy před deseti lety, ale ceny nosičů od té doby výrazně poklesly, na druhou stranu několikanásobně vzrostly náklady na natočení filmu (tam je to nejmarkantnější). V hudebním průmyslu se náklady na nahrání změnily taktéž, tam je ovšem v digitalizaci postupu z hlediska autora spíše výhoda, navíc ten nárůst cen za nahrání není až tak znatelný.
Zde je hlavním problémem nepřítomnost jakékoliv legální distribuční platformy, jež by byla schopná přinést nahrávky všech interpretů v kvalitě lepší, než obligátních 192 kbps MP3. Navíc společnosti ani nemají zájem tyto platformy rozvíjet, jelikož v nich vidí obrovská rizika pirátství, při nichž si jeden člověk album koupí a ještě za tepla jej poskytne všem „kamarádům a spolubojovníkům na síti“ za symbolickou cenu nula korun (jak se nyní neustále děje). Je třeba problém vidět z obou stran, ovšem jedna věc zůstává – máme tu disfunkční hudební průmysl vážení – nahrávky se neprodávají, ale stahují > k čemu tedy platit inzerci v médiích, ať už profesionálních, či tzv. nezávislých? Věc, jež se neprodává reklamu nepotřebuje.
To jsou zbytečné výdaje navíc, které navíc převyšují pravděpodobný zisk > nemá smysl se tím zabývat.
CD si nekoupím, ale na koncert své oblíbené kapely vždy zajdu!
Slyšíme dnes a denně. Člověk se při pohledu na prázdné sály UG akcí jen tiše ptá – kde všichni ti lidé, kteří toto neustále píší po různých místech internetu, asi tak jsou? Pravda je taková, že na UG akce se nechodí – z důvodu toho, že dnes došlo k takovému přetlaku akcí, na nichž figurují takzvané hvězdy první velikosti ze všech koutů světa (vzpomeňte si na mnou popisované vyvolené), že na malé akce tuzemských kapel vlastně nemá smysl chodit.
Proto se klidně může stát, že hudební uskupení bude svou show hrát jen pro své známé, zvukaře a barmana, který by ovšem nejraději, aby mu již skončila šichta.
Před takovými deseti lety nemyslitelné, dnes běžná realita.
Skutečně přestávám věřit výše vyřčeným frázím, na druhou stranu, do jisté míry to možné je. Jednoduše mají rádi jiné kapely, než o kterých je zde řeč – ale proč pak tito lidé svou údajnou náklonnost undergroundu vytrubují po internetu, to je mi záhadou.
Dalším způsobem, jakým podpořit svou oblíbenou kapelu, je nákup merchandise – trička, mikiny, placky, šortky a tak dále – kapely se povětšinou snaží vozit s sebou plejádu textilu se svými motivy, jelikož to v současné době tvoří jejich hlavní příjem. Některé formace, se kterými jsem v kontaktu, prodej hodnotí ještě docela pozitivně, jiné trička rozdávají svým kamarádům a členům rodiny, jelikož jednoduše není zájem. Že taková kapela bude dříve či později stát před hlubokou existenční propastí, snad netřeba dodávat, dotovat svého koníčka nelze donekonečna a nenechte se zmást – držet kapelu není levná záležitost a to nejen z hlediska samotných jednorázových financí – svůj obětovaný volný čas, který se, jak jsme se dozvěděli výše, dá také měřit v penězích, již nikdo ani neřeší, to by se nedopočítal.
Přežijí jen ti nejsilnější
Často se v diskuzích vyskytuje názor, že přežijí jen ti nejlepší, nejsilnější – Darwinismus se již o vše postará. Skutečnost je však taková, že i některá z největších děl a monolitů kultury, které přetrvaly do dnešních časů, byla v době svého vzniku potírána a marginalizována jako něco zcela nehodno zájmu většiny. Postupem času se však k odkazům těchto děl vracíme a jejich obsah nám nepřipadá nijak vulgární, nemístný, či povrchně trapný – naopak. Generace, jež přijdou po nás, mohou mít legraci ze všech těch našich současných hudebních hvězd a jakožto geniální díla mohou klidně uznávat současnou undergroundovou tvorbu – to vše se již v minulosti stalo a není to nic neobvyklého.
Tedy tezi, že je třeba podporovat hlavně to, co se líbí většině, jelikož to musí být nevyhnutelně dobré – jinak by to většina neuznala, mohu směle odhodit jako nepříliš výmluvnou. Hudební publicista a stejně tak čtenář by měl mít snahu podporovat vlastně všechny kapely, jelikož ty posléze vytvoří konkurenční prostředí, které je samotné vybičuje k ještě lepším výkonům. Tedy není vůbec pravda, že přežijí jen ti nejsilnější, pokud se mezi kapelami nevytvoří rovné podmínky, ať už jde o promotion, či ekonomické zázemí. To je dle mého názoru velice důležitý moment, jenž často není příliš brán na zřetel. Ti, co jsou v současnosti nahoře, již „nejsilnější“ dávno být nemusejí.
Proč bychom tedy měli chtít profesionalizaci v zinařině? Proč chtít zkazit něco tak nevinně krásného, jako je nezávislé médium? A proč vlastně podporovat něco, o co není mezi čtenáři valného zájmu a co by se dle názoru některých diskutérů „mělo celé zrušit, jelikož pisálci zde účinkující své práci vůbec nerozumějí".
Dle mého názoru bychom o to měli usilovat především proto, jelikož by to v důsledcích vedlo k markantnímu zvýšení laťky a kladených požadavků na samotné autory, kteří by se posléze museli jaksepatří otáčet, jelikož by do jejich oboru přišla nová a dravá krev, připravena za finanční odměnu odvádět maximum. Jelikož by jak velké, tak malé labely získaly mohutný impulz a možná opětovně navázaly další spolupráci.
Zvedl by se zájem o inzerci, vše by se začalo dělat profesionálněji, kvalitněji, s větším důrazem na konečného čtenáře. Začaly by se vést diskuze o správném poměru finančního partnerství a zachování nezávislosti všech subjektů.
Dokončení příště. Hezkého Mikuláše všem.
