Původně jsem si myslel, že sobotní večer strávím přepínáním mezi luxusními TV pořady Když hvězdy jančí resp. Zlatá vrána, ale telefonát od jednoho nejmenovaného bubeníka mi plány zhatil. (smích) Teď vážně – mám rozečtenou pěknou knihu, rozkoukaný napínavý seriál (teroristy v něm nutí k přiznání originálním způsobem – žádné násilí, ale death metal do uší!) a tak jsem se chtěl věnovat jiným druhům kultury. Ale zvědavost byla silnější – v listopadu jsem zatím navštívil tři koncerty, všude to bylo fajn a lidí bylo dost, ale naše Peklo by jich sneslo víc a další dvě akce byly natolik specifické, že se slušná návštěva dala čekat. Zvěsti odjinud ale nesršely nadšením – lidí do klubů chodí čím dál tím méně. A tak jsem se vydal do Domažlic, na čtyři kapely, které hrají řadu let a které by teoreticky měly přilákat obstojnou návštěvu.
Předem se omlouvám, že report pojmu spíš jako úvahu – sice jsem viděl od každé kapely alespoň kousek vystoupení, ale hlavou se mi teď honí i jiné záležitosti než podrobný popis setů vystupujících.
Když to vezmu z pozice F.O.B., kteří mě odvezli tam i zpět, trochu se jim divím, že se harcují 150 km do neznáma. O klubu nevěděli nic, o vystupujících kapelách věděli hlavně to, že stylově jsou úplně jinde, počasí v listopadu také nebývá zrovna přívětivé... A právě počasí bylo tím prvním, co o sobě dalo vědět. Celou cestu komplikovala hustá mlha, průměrná rychlost se pohybovala kolem 60 km/h a tak není divu, že nám cesta trvala hodinu a půl. Klub jsme samozřejmě nemohli najít a tak jsme jedním kruhovým objezdem zakroužili asi čtyřikrát. Nakonec jsme ale šťastně dorazili k cíli – a počet aut na parkovišti nás trochu vyděsil (byly tam čtyři).
Z klubu už se ozýval rámus, takže se hrálo... Když Mára, který byl zvědavý, jak to v uvnitř vypadá, vyběhl s udiveným výrazem ven, bylo jasné, že nadšený není – ale nevěděli jsme jestli z prostoru, nebo z počtu diváků. A Mára byl zděšen ze všeho, což se nám hned snažil vysvětlit – prý se do prostor, kde se hraje, leze po žebříku, jaký mají vesnické chalupy na půdu, o počtu lidí se vyjadřoval jako o hrstce. A nelhal – klub je v patře a jde se do něj po strmých dřevěných schodech; – počet lidí v přízemní hospodě plus na sálku mohl dosahovat maximálně dvaceti.
Svůj set dohrávali PIKODEATH, kteří podle všeho začali se značným zpožděním – bylo totiž skoro 22 hodin. Viděl jsem ze setu kapely, která přijela z Liberce (!), jen kousek, nebylo to špatné, ale ani nikterak výjimečné – prostě mix thrashe, grindu, deathu ve staroškolském balení. Pánové i přes prachbídnou kulisu nic neodflákli, odehráli skladby s chutí a zápalem, za což jim patří můj obdiv.
Jedno točené pivko jsme si dali hned po příjezdu, jaké ale bylo naše překvapení, když už druhé nebylo... Opravdu svérázné poměry v Domažlicích vládnou... je koncert a dojde točené pivo! Nu což, dali jsme si lahvové a zevlovali v přízemí, sem tam někdo přišel a pak... začala hrát druhá kapela.
COWARD. Takřka domácí parta, která už to táhne řadu let (vznik pod jiným názvem v roce 1989!), by teoreticky měla přilákat nejvíc fanoušků, ale „nejvíc“ se v sobotu rovnalo tak dvacet. Což bylo tak o pět víc, než kolik jich sledovalo předchozí kapelu... COWARD hráli hlavně z poslední desky Reunion, která mě nebaví. Pánové jsou evidentně výborní muzikanti, sestavu nedávno doplnil klávesák, ale hudba, kterou aktuálně produkují, mi přijde překonaná. Hard rock křížený s thrash metalem zněl ale tentokrát o poznání lépe než loni v Klatovech, COWARDI hráli s elánem, zpěvák dokonce s elánem na druhou (až mi to přišlo trochu přehnané), ale výsledek byl zase jen průměrný. Ale přídavek si ta hrstka věrných vykřičela.
Došlo dalších pár lidí, vytahali jsme FOBÁCKOU veteš do patra a pánové začali hrát. Počet přihlížejících se přece jen trochu zvedl, ale jestli bylo celkem 40 lidí, tak je to hodně – ale před Márou se vlnily čtyři slečny a tak manekýn samozřejmě dělal co mohl, aby je zaujal. (smích) F.O.B. zahráli vypalovačky z poslední desky a přidali cover MOTÖRHEAD, slečny a mladíci si taky vydupali přídavek, při kterém ale Márovi vypadával mikrofon.
Uklidili jsme postupně tu spoustu harampádí (Márty si tahal vlastní bicí včetně kopáku), dali závěrečné pivo a já se šel podívat na CUTTERRED FLESH. A byl jsem sedmý, koho tahle parta zajímala. Přitom ani tady nejde o nějaké holobrádky, ale kapelu, která se po pódiích pohybuje více než deset let. Jejich brutální death metal taky není marný, ale není ani převratný. Zase to kluci nezabalili, ale s vervou do přihlížející skupinky valili tvrdé riffy. Leč čas pokročil a my to kolem půl druhé zabalili a vyrazili k domovům. Já byl doma ve tři, TÁBORÁCI tak v půl páté...
V kolik dojeli do Liberce PIKODEATH se bojím domyslet, v kolik CUTTERRED FLESH do Karlových Varů taky. Jen mi vrtá hlavou, jaké pocity muzikanti po takovéhle akci mají... Motivuje je to k další činnosti? Baví je cestování, vystupování pro pár jedinců, ranní návraty domů?
Tak, to bychom měli. Můžeme teď začít přemýšlet, co bylo špatně, co bylo příčinou toho, že přišlo sotva čtyřicet lidí.
Dejme tomu, že pořadatel špatně vybral kapely. Ale – COWARD jsou pořád dobře známí, a že nebaví zrovna mě, ještě neznamená, že se nelíbí někomu jinému. Ostatně sami si pochvalují, že prodej nové desky je víc než slušný. Navíc jde o skoro místní kapelu, takže bych předpokládal, že na ně dojdou aspoň kamarádi. CUTTERRED FLESH a PIKODEATH sice nepatří do první ligy, ale přijeli z daleka, dlouho asi v místních končinách nehráli a tak by na ně přinejmenším deathoví fanoušci měli přijít. FOB jsou proti oldschoolařům přece jen jinde, ale ví se o nich, pravidelně koncertují, vydávají desky, prostě jsou vidět...
Takže výběrem kapel to podle mě není. Teoreticky mohli zahrát místní ANIMAL HATE, jejichž šéf akci pořádal, teoreticky měli zahrát MATRTYRIUM CHRISTI z blízké Kdyně, jejichž frontman se po klubu potácel v takovém stavu, že vzkříšení smrtonošů je v nedohlednu; na tyhle party by možná došlo o pár lidí víc.
Následuje další téma – reklama. O té rovnou napíšu, že byla totálně odfláknutá, protože jsem o koncertu neměl ponětí. A to straším na webu dnes a denně... Prostě na FB nic, žádné promo články na webzinech a v databázích koncertů, jen akce na BZ, kam jsem zabrousil, až když jsem hledal informace po Mártyho telefonátu (abych jel s nimi...).
Volba klubu? Mně se nakonec docela zalíbil. V patře bylo místa dost, stovka lidí by tam jistě vešla, v přízemí bylo několik stolů na posezení, takže proč ne. Domažlice jsou docela velké město, příliš často se tam asi metal nehraje, takže tady chyba není.
Kde tedy je? V PŘEŽRANOSTI. Veškerého metalového je prostě přespříliš. Klubové koncerty tuzemských kapel se odehrávají pořád a pořád, pořád a pořád přijíždějí na koncerty zahraniční kapely, pořád a pořád vychází kvanta hudebních nosičů, celé léto se konají festivaly, každá světová kapela tu hraje každý rok...
Jak z toho ven? Jednoduše. Tady jsou tři základní pravidla, která když budou všichni zainteresovaní aspoň rok ctít, zablýská se na lepší časy:
1. NEPOŘÁDAT ŽÁDNÉ KONCERTY
2. NENAHRÁVAT A NEVYDÁVAT ŽÁDNÁ ALBA
3. NEZAKLÁDAT ŽÁDNÉ NOVÉ KAPELY
Jasně, že je to nereálné, tak tady mám alternativu – volit komunisty. Ti když vyhrají příští volby, tak nám metal (a další okrajové „buřičské“ styly) rychle zakážou. A jak známo, zakázané ovoce chutná nejvíce, takže se k metalu obrátí mnohem větší pozornost!
