Večer otvírali temperamentní CROSSFAITH, kteří na probíhající evropské turné museli cestovat celých dvacet hodin. Jistě ale všechny strasti hodili za hlavu, když se postavili před naplněný sál. Crossfaith mnozí znali pouze díky velmi povedenému coveru písně Omen od The Prodigy, ale když posluchač nakoukne pod pokličku celé formace, najde obrovskou energii a elektro-corový kotel přetékající ambicemi. Přestože si mnozí stěžují na rozšiřujicí se elektroniku v metalu a coru, čistě elektro-corových/metalových kapel přece jen zase tolik není. Vyhecovaní Japonci na pódium naběhli s takovou vervou, jako by to byl jejich poslední pohyb v životě. Odstartoval neuvěřitelně divokou show, na pódiu všichni řídili jako kamikaze div nespáchali nechtěné harakiri. Hlavní zpěvák Kenta Koie se stůj co stůj snažil svým screamem prosadit mezi hlasité elektro beaty a problikávající stroboskop, který vypadal, že každou chvíli praskne. Původně poměrně líně vypadající publikum se od prvního tónu vrhlo do moshpitu a na požádání Kenta se bezhlavě pustilo i do wall of death. Vrchol show přišel poměrně záhy, a byl jím samozřejmě Omen. Díky němu si i menší kapela jako Crossfaith mohla užít, když naplněný klub hlasitě křičí „jeji“ text. Velmi vzrušující zážitek. Zbytek koncertu už měl lehce klesající tendenci, jelikož prvotní šok, nadšení a výbuch energie pomalu utichal. Nicméně pařilo se až do konce. Crossfaith hráli jen asi 30 minut, ale myslím, že dokud z nich nebude více zásadní kapela, tak je to čas adekvátní. Třicetiminutový set krásně demonstroval jejich „nový“ styl a bavil všechny až do samotného závěru. Protahování setu by už vedlo k opačnému efektu. Jinými slovy, sedm songů stačí, drahoušku. Teprve druhé setkání s čistě asijskou kapelou (první byli japonští avantgardisti SIGH) dopadlo na výbornou a bylo mi jasné, proč jsem se právě na Crossfaith těšil nejvíce. Pevně věřím, že se brzy dočkáme více úspěšných asijských kapel.
Po elektro náloži pódium obsadil o něco melancholičtější styl, a sice melodický metalcore v podání britských BURY TOMORROW. Ti se prezentují už podstatně obecnějším a velmi populárním žánrem, kde využívají málokdy se zajídající kombinaci screama a čistého vokálu. S Bury Tomorrow jsem přišel do styku vůbec poprvé a při úvodních písních jsem si hned vybavil mé oblíbence a jejich krajany We Are The Ocean, ke kterým mají Bury Tomorrow stylově opravdu velmi blízko. Agresivní, leč nepříliš surový scream a neslýchaně uvolněný a silný čistý vokál kytaristy Jasona Camerona působí jako balzám na uši. Hlavní zpěvák/screamer Daniel Bates ale rozhodně nebyl nijak v pozadí. Nejvíce povyku způsobil, když na rukou návštěvníků doputoval téměř doprostřed sálu a stál na dlaních svých poddaných jako galský náčelník s mikrofonem. Sám se přidržoval jen trámu s osvětlením, z čehož páni zvukaři vůbec nebyli nadšení, ale fanoušci jejich vztek rozhodně nesdíleli. Po chvíli Daniel usoudil, že by trpělivost personálu opravdu neměl dlouho pokoušet a po kaskadérském kousku se vrátil zpět nohami pevně na pódium. Po nespoutaných Crossfaith tak škála šílenosti ani trochu nepoklesla, a co se kvalitativní hudební složky týče, pořád se jednalo o vysoký nadstandard. Např. v písni An Honourable Reign se Cameronův vokál nesl Melodkou tak čistě, až z toho běhal mráz po zádech. Těžko bych hledal místo s více spokojenými fanoušky hudby. Velmi dobře zafungovaly i pecky Lionheart nebo Royal Blood z nové desky The Union of Crowns. Kapela nám představila téměř celou novou desku a reakce publika byla až nečekaně vlídná. Skoro to vypadalo, že se návštěvníci více těšili na Bury Tomorrow, než na dnešní headlinery Bleed From Within. Většina ale neskončila na kapačkách hned po úvodní kapele, pařila i na sympatické Angličany a správně si rozložila síly, aby zbyly i na návětěvu ze Skotska. Četné circle pity toho byly důkazem. Bury Tomorrow mě velmi mile překvapili, trefili se mi do vkusu jako olympijští lukostřelci a určitě si tuhle kapelku pohlídám. Žánrove jě to přesně moje kafe a podobnost se zmíněnými We Are The Ocean mně skvěle hrála do karet. Máte-li rádi melodický metalcore, můžu pouze doporučit.
Na závěr rozmanitého večera se představila skotská úderka BLEED FROM WITHIN a šílenství na Melodce dosáhlo vrcholu. Ne nadarmo se říká, že metalcore z Velké Británie je ten nejlepší. Bleed From Within rozhodně ve své zemi patří mezi přední protagonisty metalcoru. Stejně tak i Bury Tomorrow jsou v širší špičce svého žánru. Posledním zářezem skotů je album Empire z roku 2010 a s tímto skvostem stále neohroženě brázdí evropská pódia. Tentokrát se na pódiu objevil čistokrevný metalcore už bez jakýchkoliv příměs. Scott Kennedy, zpěvák velmi mladého vzhledu a nápadně podobný Oliverovi Sykesovi z Bring Me The Horizon, byl v rozjařelé náladě a lačné publikum ho zjevně uspokojilo. Pánové se do nás pustili s ryzím metalcorem těch nejvyšších karátů a pohyb pod pódiem reflektoval oboustrannou spokojenost. Být na Melodce písek, tak bychom do minuty nic neviděli. Scott se ukázal jako prvotřídní showman a velmi přátelský chlapík, když si velmi rozuměl s prvními řadami a neměl problém s přenecháním mikrofonu jiným potenciálním zpěvákům. Spolu s velmi kvalitní hudbou vznikl velmi chutný koktejl jak pro posluchačovy uši, tak i oči. Bylo evidentní, že zpěvák koncertování miluje a je mu jedno, kde a pro kolik lidí hraje. Nemám sice žádnou možnost srovnání, ale ta klukovská radost v jeho očích zářila jako pár reflektorů. Bleed From Within už na metalcorové scéně rozhodně nejsou novým jménem a bude zajímavé sledovat jejich počínání v příštím roce a hlavně jejich pozici po vydání dalšího, teprve třetího dlouhohrajícího alba.
Další velmi plodný večer pro moravské metalcorové srdcaře obstarala trojice skvělých kapel a po strop naplněný klub napovídal, kdo se tu umí bavit. Byla docela legrace sledovat reakci zejména pražských fanoušků, kteří mají podobně laděnou akci ve městě asi dvakrát do týdne. Ti se hned čertili, proč je akce v Brně a ne v Praze (pražská zastávka tentokrát chyběla), že prý je to daleko. Ihned se do nich pustili Brňáci a Moraváci, kteří cestují do Prahy na koncert i několikrát do měsíce a často celou noc často tráví po nonstopech před cestou domů. Je vidět, že česko-moravská válka zuří na všech frontách, a že si mnozí lidé neváží potenciálního bohatství, které mají před nosem. Brno jednoznačně ukázalo, že se na takové akce hodí a zaslouží si je. Tady jsou lidé po živé klubové hudbě ještě hladoví.
Fotografie použity z oficiální stánky klubu Melodka, autorka: Alice Týnská.
