Na DRACONIAN jsem se těšil. Jejich doom metal možná není nikterak objevný, ale jejich tvorba obsahuje zajímavé melodie, ve správnou dobu umí přitlačit na pilu a hlavně nenudí. A DRACONIAN nenudili ani na BA. Sice dorazili bez klávesáka, ale přesvědčiví byli i tak. Nejsem až tak velkým příznivcem modelu „kráska a zvíře“, ale v tomto případě mě střídání hrubého mužského vokálu s tím ženským nevadí. Je to i tím, že pěvkyně Lisa má příjemnou a přirozenou barvu hlasu. A navíc je na ní hezký pohled. Příjemné vystoupení, kterému by určitě slušela tma a delší set (nehráli ani určených 35 minut). (Goro)
DRACONIAN jsou jednou z mála kapel, které se nenechaly otrávit hlasy o přežitém žánru a pořád si hrají ten svůj doom metal s mužským chropotem a ženským čistým zpěvem. A navíc jej hrají s noblesou a takovým zápalem, že by jim kdejaká „in kapela“ mohla závidět. Povedený koncert. (Johan)
Hrát ve dvě hodiny odpoledne nebývá na festivalu většinou žádný med. Norové KVELERTAK si ovšem na nedostatek zájmu stěžovat nemohli, bylo vidět, že jejich debut oslovil značnou část návštěvníků. Kvelertak se fanouškům odvděčili našláplým vystoupením a musím říct, že jejich punk metal rock´n´roll a bůhví co všechno ještě živě výborně fungoval. Na rozdíl od desky měli mnohem špinavější zvuk a myslím, že to kapele jen prospělo. (Bubu)
Stránky EXIVIOUS hlásají nový styl, já ale říkám: „Velké prd!“. A pro ty, co nevěří, doporučuji zaostřit na kapelu GORDIAN KNOT. Co naplat, že v EXIVIOUS působí členové CYNIC a TEXTURES, když výsledný produkt je jen neškodné pidlikání podle vzoru sólo, sólo, sólo... vyhrávka… a pak to celé 141341234 zopakujeme, aby všichni viděli, jak to na ty nástroje umíme. Nemělo to hlavu, nemělo to patu. Velké zklamání, minimálně hudebně... a tak nezbylo jen okoukat nějaké ty technické fígle zahrané s přehledem a lehkostí. (Corbow)
SKYFORGER jsem viděl na vůbec prvním koncertu v Čechách v roce 2004 na Open Hell Festu. Už tehdy se mi hodně líbili, ještě víc pak v klubu v Praze o rok nebo dva později. A bavili mě i na Brutalu. Jejich pagan metal s dudami má vše potřebné, aby zaujal, ale vyhýbá se prvoplánovitým juchačkám a halekačkám, a i díky blackmetalovému odéru zůstává dostatečně potemnělý. Kapela nenechává náhodě ani kostýmy a pódiovou show a tak jedno zapadá do druhého a výsledkem byl další silný zážitek. (Johan)
Letití FORBIDDEN z Bay Area se nám v minulém roce vrátili povedeným albem Omega wave a svým příjezdem nám umožnili spatřit další z klasiků žánru. Pánům to šlapalo slušně a bylo vidět, že si hraní užívají. Prostě klasický thrash amerického střihu zahraný s jistotou matadorů, ze kterého sice nespadne čelist, ale u kterého si budete spokojeně podupávat do rytmu. (Goro)
HAEMORRHAGE jsou jasným úkazem, že netřeba házet veškerý grind core do jednoho pytle a i v tomto ranku jsou kapely, které mohou potěšit nejen kované grindery. V Čechách oblíbení Španělé si na rozdíl od loňské návštěvy na Obscene Extreme přivezli sebou kytaristku Anu, která se zde ale ujala basy, protože se pro změnu nedostavil stabilní člen sestavy Ramon. Ale to nic nesebralo na přesvědčivosti a zábavě, které se nám dostalo. A tak půlhodina jejich setu byla napěchovaná gore tanečností, tu carcassovským nádechem a neustálým zmiňováním slova pathology. Na pódiu nemohly chybět ani nezbytné rekvizity jako amputovaná noha či mozek, s kterými si krví zašpiněný Lugubrious celou dobu pohrával. (Coornelus)
HAEMORRHAGE má každý rád (úsměv). Jsou totiž zábavní. A navíc je jejich grind stravitelný i pro ty, kteří jinak nad tímto extrémním žánrem opovržlivě mávají rukou. Zpěvák a vrchní šoumen Lugubrious je pro každou špatnost, takže si hraje s torzem lidské nohy, mozkem či se převtěluje v hafana močícího na odposlechy. Fanoučci drobné Any mohli být spokojeni, fešná blondýnka dorazila i zahrála na basu, nicméně tvářila se pořád chladně, jako kdyby ji to ani nebavilo. Zato to bavilo rozjuchaný kotel i odpírače grindu – mě (úsměv). (Johan)
Španělská patologická grindová brigáda spáchala opět výtečnou pitvu. “We are Haemorrhage from fuckin´ Spain” zařval pološílený zakrvácený patolog Lugubrious a rozjela se 40 minutová goregrindová smršť. Vidět HAEMORRHAGE je nádhera, na jedné straně Lugubrious, potácející se ve zběsilých pohybových kreacích po pódiu, občas hryzající do přinesené atrapy končetiny, a na druhé straně kytaristka Ana s téměř nezúčastněným výrazem. Podle toho, s jakou vervou Lugubrious řval „I am a Pathologist,“ mu noha evidentně chutnala… (Bubu)
GENITORTURERS jsem nikdy neslyšel, ale to co jsem o nich zaslechl, nebylo, slušně řečeno, nic moc. Za poslech nic nedám a když jsem stál na místě, říkal jsem kolegům, že dva songy dám, to mě snad nezabije. A ba ne, zabilo by. A tak po necelé jedné skladbě jsme kolektivně prchali. Počítám že GENITORTURERS smete vlna kritiky, ale ono to bylo vážně strašné, muzika charakterizovaná jako industrial metal byl v podstatě ostřejší rock amerického stylu pro blbé, navíc doplněn odpornou vizáží všech členů kapely. V tomto směru vynikal kytarista, o němž jsme se po setu dohadovali, zda to byla žena, či muž, a v neposlední řadě zpěvačka, která vypadala jakoby si spletla Jaroměř s Perlovkou. (Coornelus)
Nejodpudivější kapelou celého festivalu byli GENITORTURERS. Přesto mě potěšili (smích). Když jsem tohle seskupení kolem manželky šéfa MORBID ANGEL uviděl (bezpohlavní hastrošárna) a uslyšel (bezpohlavní elektro marnost), neváhal jsem a vyrazil ke stánku F.O.B. a začal vykládat, jak perfektní kapela zrovna hraje... A našel se jeden zvědavec, který se šel podívat (úsměv). Pak mi sice vynadal a kroutil hlavou, ale legrace byla... a díky této příhodičce je tu o kapele i odstaveček (smích) – jinak by mi nestála ani za jednu větu. (Johan)
Bostonští BLOOD FOR BLOOD dorazili se svým hard corem a s davem se nemazlili. Nicméně jako u většiny podobně zaměřených kapel, i v tomto případě mě několik skladeb bavilo, ale poté se mi jeden song začal slévat s druhým, nedokázal jsem pořádně udržet pozornost a spíše jsem pokukoval po vedlejším pódiu, kdy že tam vypukne další dění. Prostě klasický, profesionálně a s energií odehraný hard core. Nic víc, nic míň. (Goro)
Polská ikona VADER mě před lety na Brutalu dokázala dostat do kolen. Luxusní originální zvuk a super show. Pln natěšení jsem naběhl před Metalshop stage… a... a... a nic. Doprčic, to, co bylo dravým žralokem se zuby ostrými jako břitva, stalo se teď jen ožužlávaním starého kapra. Nevěřícně kroutím hlavou a pak mi to asi celé dojde. Po tom, co se Peter ujal samovlády, zřejmě nejde hledat jakousi chemii soudržnosti mezi jednotlivými členy v kapele. A to je asi to pomyslné lusknutí prsty, které vysouvá jakoukoliv performanci z šedivého davu. Ale nechci jen hanit, VADER byl určitě to lepší, co se v sobotu dalo vidět. (Corbow)
VADER jsem viděl poněkolikáté, ale tentokrát jsem se nechytil... Kapela mě vůbec nepřesvědčila. Nepochopil jsem ani dva covery v třičtvrtěhodinovém setu – BLACK SABBATH zazněli na letošním BA již podruhé, hit Raining Blood od SLAYER zase neměl potřebnou šťávu – ústřední riff sice zabíjí takřka v jakémkoliv provedení, ale zbytek VADER nezvládli, ani hudebně, ani vokálně. Pro mě zklamání. (Johan)
Z letošního vystoupení VADER mám rozpačité dojmy. Kapela se sice snažila dostatečně, ale něco tomu tenhle večer chybělo. Nebyl to ten parní válec, na který jsem byl od téhle polské úderky zvyklý. Navíc příliš nechápu zařazení coverů. Zahrát BLACK SABBATH v době, kdy měl koncert gradovat… Což o to, skladba je to povedená a VADER ji zahrát bezesporu umí. Nicméně mít s ohledem na festivalové vystoupení časově omezený set a na svém kontě tak bohatou diskografii (vč. povedené novinky), asi bych upřednostnil něco z vlastní dílny. Úplný průšvih to nebyl (letitá Cricified one potěšila), ale už jsem VADER viděl v lepší formě. (Goro)
Trala la trala la tralalala la (smích). TURISAS jsem vydržel registrovat (o vnímání se mluvit nedá) přesně tak dlouho, jak dlouho trvá cesta kolem pódií pryč z areálu. V minulosti jsem se na jejich adresu vyjadřoval umírněně, ale už jsem dostal rozum (úsměv) – je to opravdu veliká blbost. (Johan)
ANATHEMA, má kapela číslo jedna v období kolem Eternity a Alternative 4, mě pohladila. Mezi všemi těmi tvrďáky působila svěžím a „nad věcí“ dojmem. Loňskému albu We´re Here Because We´re Here jsem sice nevěnoval takovou pozornost, jako výše uvedeným majstrštykům, ale hned po návratu z Brutalu jsem to napravil. A ono to tam pořád je. Pořád jsou naléhaví, atmosféričtí – jak na desce, tak na živo. V Josefově si ANATHEMA hraní vyloženě užívala, všichni byli samý úsměv, a myslím, že takové vřelé přijetí, jakého se jim dostalo, vůbec nečekali. Hlavně Lee, která si zazpívala zhruba v polovině skladeb, byla vyloženě nadšená. A aby jim v paměti tahle paráda uvízla na věky, vytáhl během setu Vincent foťák a nadšený kotel si zvěčnil. Zazněly zejména skladby z aktuálního alba, ale došlo i dva překrásné hity z Alternative 4 – a v tu chvíli jsem byl „ztracen“, ANATHEMA to u mě v sobotu vyhrála na celé čáře! Fragile Dreams, to je pořád nádhera. (Johan)
ANATHEMA měla po všech těch sypanicích a brutalitách působit pro uši jako pohlazení. To se splnilo. A třebaže svým rockovým zaměřením plným melancholie byli na letošním ročníku spíše za zjevení, od začátku se těšili značné a hlasité podpoře, která je samotné možná překvapila. Thin Air, Closer, A natural disaster (se skvělým vokálním duetem), Deep, Fragile dreams a další věci ten večer prostě fungovaly naprosto znamenitě a slavily zasloužený úspěch. Když se k tomu připočte skvělý zvuk a suverénně hrající kapela, která si koncert evidentně užívala, bylo jasné, že pro moji osobu se bude jednat o jeden z nejsilnějších zážitků celého festu. Potěšila i jistota obou pěvců a Lee byla opravdu roztomilá. Hlavně když se pokoušela o metalový řev. Ne, opravdu nemám co vytknout. (Goro)
ANATHEMA aneb zkouška tolerance přítomného publika. Rockových formací na Brutalu moc nevystupuje, vystupovala kdy vůbec nějaká. Začátek setu byl na chlup stejný jako na podzim v Praze. První čtyři skladby z posledního alba We’re Here Because We’re Here a potom průřez tvorbou, té, kdy už ANATHEMA na doom metal rezignovala. Letošní vystoupení by šlo charakterizovat jako „na vlně nadšení“; kdo na ně cíleně přišel, musel být spokojen a stejně tak to cítila kapela, která si ten večer náramně užívala a rozdávala úsměvy na všechny strany. Mě osobně sobotní show nedostala tak jako v roce 2008, kdy jsem od nich nečekal nic a dostal jsem všechno, ale i letos působili jako milé zpestření mezi těmi všemi brutály. (Coornelus)
Brazilsko-„český“ soubor jihoamerických písní a severoamerických tanců je ve výborné formě. SEPULTURA šla v posledních letech kolem mě, sice jsem registroval nahrávky s přerostlým černochem, ale nějak jim nemohl přijít na chuť. Ani letošní Kairos mě nedokázal přinutit k opakovaným poslechům. Jenže živě je to jiná třída. Sice jsem viděl jen část setu (abych nabral síly na následující Švýcary), ale podle všeho to valilo dál pořád stejně... parádně. (Johan)
TRIPTYKON budou už asi napořád bráni jako pohrobci CELTIC FROST. A asi se tomu nikterak nebrání, protože od této legendy měli ve svém playlistu několik skladeb (Procreation of the wicked a Circle of the tyrants). Ale nejen hlubokou historií žijí TRIPTYKON. Došlo samozřejmě i na vlastní tvorbu a ta tento večer nikterak nezaostávala. Právě naopak. Vážně bych nevěřil, že studiový materiál bude znít živě tak sugestivně a navíc vizuální vložka tomu dodá další rozměr. Jak jen popsat tu majestátní atmosféru plnou zla, temnoty, minimalismu… To se musí vidět a hlavně slyšet. Z mistra Fischera doslova vyzařuje charisma a vypadá jako někdo, kdo právě odsloužil černou mši a odskočil si na pódium, kde pokračoval v šíření temnoty. Ve společnosti mladé krve mu to zjevně svědčí. Nesmírně silný zážitek a opravdu důstojná tečka za téměř končícím festem. (Goro)
TRIPTYKON pro mě tahákem rozhodně nebyli, z CD jsem jim na chuť nepřišel, a že bych byl fanoušek CELTIC FROST, to se také nedá říct. Jenže sobotní večer to změnil. Po počátečním otrkávání jsem se do druhé poloviny dokázal ponořit a byl jsem jejich. Temná, apokalyptická, valivá, ale i efektivně gradující, taková byla přesně hudba, která se valila z pódia. Doom/sludge v jejich podání bavil, i když vás zrovna zatloukali svými temnými riffy do země. V dobré pohodě se nacházela celá kapela, kde krom hlavního protagonisty musela jisto jistě všechny zaujmout basačka, která do svého nástroje jednoduše řečeno bušila, a to s velkým nasazením. TRIPTYKON, to byl můj sobotní top. (Coornelus)
Thomas Gabriel Warrior Fisher se po krachu znovu obnovených CELTIC FROST obklopil mladou krví, které nevadí starosvětská muzika a která se při jejím provozování dokonce baví (úsměv). Hlavně princezna s obráceným křížkem na čele Vanja byla do hudby zcela ponořená a s basou pověšenou proklatě nízko vytrvale pařila. Charismatický šéf TRIPTYKON v roli kazatele vykládal své temné vize doprovázené potemnělou pomalou muzikou a člověk mu musel věřit každé slovo, každý zatěžkaný riff. A když vytáhl trumf v podobě staršího kusu z éry CELTIC, otevřelo se v pevnosti samo peklo. (Johan)
KATAKLYSM jsem nikdy příliš neposlouchal a bral je jako death/grind masakr, což není zrovna můj nejoblíběnější šálek čaje. V podstatě ze zvědavosti jsem si po Fisherovcích řekl, že chvilku stání ještě vydržím a ejhle – všechno jinak. Perfektní deathmetalová mašina, které nejsou cizí ani melodie, mě hodně bavila. Celý set jsem sice nevydržel, ale každopáně si tihle Kanaďané v mých očích (a uších) pořádně polepšili. (Johan)
Zatímco na minulých ročních řada blackovek dopadla bídně (často kvůli mizernému zvuku), raraši 1349 zametli s kdekým. Chladní jak severská zima a zároveň čpící černotou jak pekelný oheň, k tomu fantastický zvuk a precizní výkony všech muzikantů – co víc si mohli ortodoxní blackmetalisté přát? Jednoduše nic, víc nikde dostat nemůžou. Když nebudu brát SATYRICON jako blackovou kapelu (podle mě už hranice žánru překročili), pak právě 1349 byli nejlepším černým spolkem letošního Brutalu. Ale jen o prsa – těsně v závěsu se udrželi MAYHEM a překvapivě i KHOLD – černokněžníkům letos vyšlo vše náramně. (Johan)
KHOLD jsem viděl jen z části, ale velmi příjemně mě překvapili. Ač blackeři, do žádných závratných rychlostí svou muziku netlačí, sázejí spíše na ponurou atmosféru a tahle sázka jim vychází. (Johan)
Fotky: Ignor
Konec.
TOP kapely:
Aleš:
A PALE HORSE NAMED DEATH
KVELERTAK
AHAB
Bubu:
KVELERTAK
HAEMORRHAGE
FORBIDDEN
Coornelus:
ANATHEMA
HAEMORRHAGE
TRIPTYKON
Corbow:
AS I LAY DYING
KATAKLYSM
VADER
Goro:
ANATHEMA
DRACONIAN
TRIPTYKON
Johan:
ANATHEMA
SKYFORGER
TRIPTYKON
Manafob:
KATAKLYSM
SEPULTURA
Veronika:
DRACONIAN
KVELERTAK
SEVENTH VOID
DRACONIAN jsou jednou z mála kapel, které se nenechaly otrávit hlasy o přežitém žánru a pořád si hrají ten svůj doom metal s mužským chropotem a ženským čistým zpěvem. A navíc jej hrají s noblesou a takovým zápalem, že by jim kdejaká „in kapela“ mohla závidět. Povedený koncert. (Johan)
Hrát ve dvě hodiny odpoledne nebývá na festivalu většinou žádný med. Norové KVELERTAK si ovšem na nedostatek zájmu stěžovat nemohli, bylo vidět, že jejich debut oslovil značnou část návštěvníků. Kvelertak se fanouškům odvděčili našláplým vystoupením a musím říct, že jejich punk metal rock´n´roll a bůhví co všechno ještě živě výborně fungoval. Na rozdíl od desky měli mnohem špinavější zvuk a myslím, že to kapele jen prospělo. (Bubu)
Stránky EXIVIOUS hlásají nový styl, já ale říkám: „Velké prd!“. A pro ty, co nevěří, doporučuji zaostřit na kapelu GORDIAN KNOT. Co naplat, že v EXIVIOUS působí členové CYNIC a TEXTURES, když výsledný produkt je jen neškodné pidlikání podle vzoru sólo, sólo, sólo... vyhrávka… a pak to celé 141341234 zopakujeme, aby všichni viděli, jak to na ty nástroje umíme. Nemělo to hlavu, nemělo to patu. Velké zklamání, minimálně hudebně... a tak nezbylo jen okoukat nějaké ty technické fígle zahrané s přehledem a lehkostí. (Corbow)
SKYFORGER jsem viděl na vůbec prvním koncertu v Čechách v roce 2004 na Open Hell Festu. Už tehdy se mi hodně líbili, ještě víc pak v klubu v Praze o rok nebo dva později. A bavili mě i na Brutalu. Jejich pagan metal s dudami má vše potřebné, aby zaujal, ale vyhýbá se prvoplánovitým juchačkám a halekačkám, a i díky blackmetalovému odéru zůstává dostatečně potemnělý. Kapela nenechává náhodě ani kostýmy a pódiovou show a tak jedno zapadá do druhého a výsledkem byl další silný zážitek. (Johan)
Letití FORBIDDEN z Bay Area se nám v minulém roce vrátili povedeným albem Omega wave a svým příjezdem nám umožnili spatřit další z klasiků žánru. Pánům to šlapalo slušně a bylo vidět, že si hraní užívají. Prostě klasický thrash amerického střihu zahraný s jistotou matadorů, ze kterého sice nespadne čelist, ale u kterého si budete spokojeně podupávat do rytmu. (Goro)
HAEMORRHAGE jsou jasným úkazem, že netřeba házet veškerý grind core do jednoho pytle a i v tomto ranku jsou kapely, které mohou potěšit nejen kované grindery. V Čechách oblíbení Španělé si na rozdíl od loňské návštěvy na Obscene Extreme přivezli sebou kytaristku Anu, která se zde ale ujala basy, protože se pro změnu nedostavil stabilní člen sestavy Ramon. Ale to nic nesebralo na přesvědčivosti a zábavě, které se nám dostalo. A tak půlhodina jejich setu byla napěchovaná gore tanečností, tu carcassovským nádechem a neustálým zmiňováním slova pathology. Na pódiu nemohly chybět ani nezbytné rekvizity jako amputovaná noha či mozek, s kterými si krví zašpiněný Lugubrious celou dobu pohrával. (Coornelus)
HAEMORRHAGE má každý rád (úsměv). Jsou totiž zábavní. A navíc je jejich grind stravitelný i pro ty, kteří jinak nad tímto extrémním žánrem opovržlivě mávají rukou. Zpěvák a vrchní šoumen Lugubrious je pro každou špatnost, takže si hraje s torzem lidské nohy, mozkem či se převtěluje v hafana močícího na odposlechy. Fanoučci drobné Any mohli být spokojeni, fešná blondýnka dorazila i zahrála na basu, nicméně tvářila se pořád chladně, jako kdyby ji to ani nebavilo. Zato to bavilo rozjuchaný kotel i odpírače grindu – mě (úsměv). (Johan)
Španělská patologická grindová brigáda spáchala opět výtečnou pitvu. “We are Haemorrhage from fuckin´ Spain” zařval pološílený zakrvácený patolog Lugubrious a rozjela se 40 minutová goregrindová smršť. Vidět HAEMORRHAGE je nádhera, na jedné straně Lugubrious, potácející se ve zběsilých pohybových kreacích po pódiu, občas hryzající do přinesené atrapy končetiny, a na druhé straně kytaristka Ana s téměř nezúčastněným výrazem. Podle toho, s jakou vervou Lugubrious řval „I am a Pathologist,“ mu noha evidentně chutnala… (Bubu)
GENITORTURERS jsem nikdy neslyšel, ale to co jsem o nich zaslechl, nebylo, slušně řečeno, nic moc. Za poslech nic nedám a když jsem stál na místě, říkal jsem kolegům, že dva songy dám, to mě snad nezabije. A ba ne, zabilo by. A tak po necelé jedné skladbě jsme kolektivně prchali. Počítám že GENITORTURERS smete vlna kritiky, ale ono to bylo vážně strašné, muzika charakterizovaná jako industrial metal byl v podstatě ostřejší rock amerického stylu pro blbé, navíc doplněn odpornou vizáží všech členů kapely. V tomto směru vynikal kytarista, o němž jsme se po setu dohadovali, zda to byla žena, či muž, a v neposlední řadě zpěvačka, která vypadala jakoby si spletla Jaroměř s Perlovkou. (Coornelus)
Nejodpudivější kapelou celého festivalu byli GENITORTURERS. Přesto mě potěšili (smích). Když jsem tohle seskupení kolem manželky šéfa MORBID ANGEL uviděl (bezpohlavní hastrošárna) a uslyšel (bezpohlavní elektro marnost), neváhal jsem a vyrazil ke stánku F.O.B. a začal vykládat, jak perfektní kapela zrovna hraje... A našel se jeden zvědavec, který se šel podívat (úsměv). Pak mi sice vynadal a kroutil hlavou, ale legrace byla... a díky této příhodičce je tu o kapele i odstaveček (smích) – jinak by mi nestála ani za jednu větu. (Johan)
Bostonští BLOOD FOR BLOOD dorazili se svým hard corem a s davem se nemazlili. Nicméně jako u většiny podobně zaměřených kapel, i v tomto případě mě několik skladeb bavilo, ale poté se mi jeden song začal slévat s druhým, nedokázal jsem pořádně udržet pozornost a spíše jsem pokukoval po vedlejším pódiu, kdy že tam vypukne další dění. Prostě klasický, profesionálně a s energií odehraný hard core. Nic víc, nic míň. (Goro)
Polská ikona VADER mě před lety na Brutalu dokázala dostat do kolen. Luxusní originální zvuk a super show. Pln natěšení jsem naběhl před Metalshop stage… a... a... a nic. Doprčic, to, co bylo dravým žralokem se zuby ostrými jako břitva, stalo se teď jen ožužlávaním starého kapra. Nevěřícně kroutím hlavou a pak mi to asi celé dojde. Po tom, co se Peter ujal samovlády, zřejmě nejde hledat jakousi chemii soudržnosti mezi jednotlivými členy v kapele. A to je asi to pomyslné lusknutí prsty, které vysouvá jakoukoliv performanci z šedivého davu. Ale nechci jen hanit, VADER byl určitě to lepší, co se v sobotu dalo vidět. (Corbow)
VADER jsem viděl poněkolikáté, ale tentokrát jsem se nechytil... Kapela mě vůbec nepřesvědčila. Nepochopil jsem ani dva covery v třičtvrtěhodinovém setu – BLACK SABBATH zazněli na letošním BA již podruhé, hit Raining Blood od SLAYER zase neměl potřebnou šťávu – ústřední riff sice zabíjí takřka v jakémkoliv provedení, ale zbytek VADER nezvládli, ani hudebně, ani vokálně. Pro mě zklamání. (Johan)
Z letošního vystoupení VADER mám rozpačité dojmy. Kapela se sice snažila dostatečně, ale něco tomu tenhle večer chybělo. Nebyl to ten parní válec, na který jsem byl od téhle polské úderky zvyklý. Navíc příliš nechápu zařazení coverů. Zahrát BLACK SABBATH v době, kdy měl koncert gradovat… Což o to, skladba je to povedená a VADER ji zahrát bezesporu umí. Nicméně mít s ohledem na festivalové vystoupení časově omezený set a na svém kontě tak bohatou diskografii (vč. povedené novinky), asi bych upřednostnil něco z vlastní dílny. Úplný průšvih to nebyl (letitá Cricified one potěšila), ale už jsem VADER viděl v lepší formě. (Goro)
Trala la trala la tralalala la (smích). TURISAS jsem vydržel registrovat (o vnímání se mluvit nedá) přesně tak dlouho, jak dlouho trvá cesta kolem pódií pryč z areálu. V minulosti jsem se na jejich adresu vyjadřoval umírněně, ale už jsem dostal rozum (úsměv) – je to opravdu veliká blbost. (Johan)
ANATHEMA, má kapela číslo jedna v období kolem Eternity a Alternative 4, mě pohladila. Mezi všemi těmi tvrďáky působila svěžím a „nad věcí“ dojmem. Loňskému albu We´re Here Because We´re Here jsem sice nevěnoval takovou pozornost, jako výše uvedeným majstrštykům, ale hned po návratu z Brutalu jsem to napravil. A ono to tam pořád je. Pořád jsou naléhaví, atmosféričtí – jak na desce, tak na živo. V Josefově si ANATHEMA hraní vyloženě užívala, všichni byli samý úsměv, a myslím, že takové vřelé přijetí, jakého se jim dostalo, vůbec nečekali. Hlavně Lee, která si zazpívala zhruba v polovině skladeb, byla vyloženě nadšená. A aby jim v paměti tahle paráda uvízla na věky, vytáhl během setu Vincent foťák a nadšený kotel si zvěčnil. Zazněly zejména skladby z aktuálního alba, ale došlo i dva překrásné hity z Alternative 4 – a v tu chvíli jsem byl „ztracen“, ANATHEMA to u mě v sobotu vyhrála na celé čáře! Fragile Dreams, to je pořád nádhera. (Johan)
ANATHEMA měla po všech těch sypanicích a brutalitách působit pro uši jako pohlazení. To se splnilo. A třebaže svým rockovým zaměřením plným melancholie byli na letošním ročníku spíše za zjevení, od začátku se těšili značné a hlasité podpoře, která je samotné možná překvapila. Thin Air, Closer, A natural disaster (se skvělým vokálním duetem), Deep, Fragile dreams a další věci ten večer prostě fungovaly naprosto znamenitě a slavily zasloužený úspěch. Když se k tomu připočte skvělý zvuk a suverénně hrající kapela, která si koncert evidentně užívala, bylo jasné, že pro moji osobu se bude jednat o jeden z nejsilnějších zážitků celého festu. Potěšila i jistota obou pěvců a Lee byla opravdu roztomilá. Hlavně když se pokoušela o metalový řev. Ne, opravdu nemám co vytknout. (Goro)
ANATHEMA aneb zkouška tolerance přítomného publika. Rockových formací na Brutalu moc nevystupuje, vystupovala kdy vůbec nějaká. Začátek setu byl na chlup stejný jako na podzim v Praze. První čtyři skladby z posledního alba We’re Here Because We’re Here a potom průřez tvorbou, té, kdy už ANATHEMA na doom metal rezignovala. Letošní vystoupení by šlo charakterizovat jako „na vlně nadšení“; kdo na ně cíleně přišel, musel být spokojen a stejně tak to cítila kapela, která si ten večer náramně užívala a rozdávala úsměvy na všechny strany. Mě osobně sobotní show nedostala tak jako v roce 2008, kdy jsem od nich nečekal nic a dostal jsem všechno, ale i letos působili jako milé zpestření mezi těmi všemi brutály. (Coornelus)
Brazilsko-„český“ soubor jihoamerických písní a severoamerických tanců je ve výborné formě. SEPULTURA šla v posledních letech kolem mě, sice jsem registroval nahrávky s přerostlým černochem, ale nějak jim nemohl přijít na chuť. Ani letošní Kairos mě nedokázal přinutit k opakovaným poslechům. Jenže živě je to jiná třída. Sice jsem viděl jen část setu (abych nabral síly na následující Švýcary), ale podle všeho to valilo dál pořád stejně... parádně. (Johan)
TRIPTYKON budou už asi napořád bráni jako pohrobci CELTIC FROST. A asi se tomu nikterak nebrání, protože od této legendy měli ve svém playlistu několik skladeb (Procreation of the wicked a Circle of the tyrants). Ale nejen hlubokou historií žijí TRIPTYKON. Došlo samozřejmě i na vlastní tvorbu a ta tento večer nikterak nezaostávala. Právě naopak. Vážně bych nevěřil, že studiový materiál bude znít živě tak sugestivně a navíc vizuální vložka tomu dodá další rozměr. Jak jen popsat tu majestátní atmosféru plnou zla, temnoty, minimalismu… To se musí vidět a hlavně slyšet. Z mistra Fischera doslova vyzařuje charisma a vypadá jako někdo, kdo právě odsloužil černou mši a odskočil si na pódium, kde pokračoval v šíření temnoty. Ve společnosti mladé krve mu to zjevně svědčí. Nesmírně silný zážitek a opravdu důstojná tečka za téměř končícím festem. (Goro)
TRIPTYKON pro mě tahákem rozhodně nebyli, z CD jsem jim na chuť nepřišel, a že bych byl fanoušek CELTIC FROST, to se také nedá říct. Jenže sobotní večer to změnil. Po počátečním otrkávání jsem se do druhé poloviny dokázal ponořit a byl jsem jejich. Temná, apokalyptická, valivá, ale i efektivně gradující, taková byla přesně hudba, která se valila z pódia. Doom/sludge v jejich podání bavil, i když vás zrovna zatloukali svými temnými riffy do země. V dobré pohodě se nacházela celá kapela, kde krom hlavního protagonisty musela jisto jistě všechny zaujmout basačka, která do svého nástroje jednoduše řečeno bušila, a to s velkým nasazením. TRIPTYKON, to byl můj sobotní top. (Coornelus)
Thomas Gabriel Warrior Fisher se po krachu znovu obnovených CELTIC FROST obklopil mladou krví, které nevadí starosvětská muzika a která se při jejím provozování dokonce baví (úsměv). Hlavně princezna s obráceným křížkem na čele Vanja byla do hudby zcela ponořená a s basou pověšenou proklatě nízko vytrvale pařila. Charismatický šéf TRIPTYKON v roli kazatele vykládal své temné vize doprovázené potemnělou pomalou muzikou a člověk mu musel věřit každé slovo, každý zatěžkaný riff. A když vytáhl trumf v podobě staršího kusu z éry CELTIC, otevřelo se v pevnosti samo peklo. (Johan)
KATAKLYSM jsem nikdy příliš neposlouchal a bral je jako death/grind masakr, což není zrovna můj nejoblíběnější šálek čaje. V podstatě ze zvědavosti jsem si po Fisherovcích řekl, že chvilku stání ještě vydržím a ejhle – všechno jinak. Perfektní deathmetalová mašina, které nejsou cizí ani melodie, mě hodně bavila. Celý set jsem sice nevydržel, ale každopáně si tihle Kanaďané v mých očích (a uších) pořádně polepšili. (Johan)
Zatímco na minulých ročních řada blackovek dopadla bídně (často kvůli mizernému zvuku), raraši 1349 zametli s kdekým. Chladní jak severská zima a zároveň čpící černotou jak pekelný oheň, k tomu fantastický zvuk a precizní výkony všech muzikantů – co víc si mohli ortodoxní blackmetalisté přát? Jednoduše nic, víc nikde dostat nemůžou. Když nebudu brát SATYRICON jako blackovou kapelu (podle mě už hranice žánru překročili), pak právě 1349 byli nejlepším černým spolkem letošního Brutalu. Ale jen o prsa – těsně v závěsu se udrželi MAYHEM a překvapivě i KHOLD – černokněžníkům letos vyšlo vše náramně. (Johan)
KHOLD jsem viděl jen z části, ale velmi příjemně mě překvapili. Ač blackeři, do žádných závratných rychlostí svou muziku netlačí, sázejí spíše na ponurou atmosféru a tahle sázka jim vychází. (Johan)
Fotky: Ignor
Konec.
TOP kapely:
Aleš:
A PALE HORSE NAMED DEATH
KVELERTAK
AHAB
Bubu:
KVELERTAK
HAEMORRHAGE
FORBIDDEN
Coornelus:
ANATHEMA
HAEMORRHAGE
TRIPTYKON
Corbow:
AS I LAY DYING
KATAKLYSM
VADER
Goro:
ANATHEMA
DRACONIAN
TRIPTYKON
Johan:
ANATHEMA
SKYFORGER
TRIPTYKON
Manafob:
KATAKLYSM
SEPULTURA
Veronika:
DRACONIAN
KVELERTAK
SEVENTH VOID
