BÁRA ZEMANOVÁ A BAND – Magistrála

Zpěvačka Bára Zemanová přichází s novinkovou deskou Magistrála. V pořadí druhé album je narozdíl od debutu celé autorské a nabízí mladý, hravý, lehce extravagantní cross-over. Název Magistrála odráží formu "moderní komunikace" kapely směrem k jejím posluchačům. Zároveň vyjadřuje místo, společný byt u pražské magistrály, kde všechny písničky vznikaly. Většinu textů napsala Bára Zemanová. Inspirací jí byly současné i minulé životní příběhy. Používá hesla a životní motta ostatních členů kapely. Nechybí špetka ironie za doprovodu ostrých riffů, ani něžná chvilka u piana.

V této tiskovce chybí jedna podstatná informace – že Bára Zemanová prošla soutěží Česko hledá SuperStar. Z uvedeného TV pořadu jsem neviděl ani minutu, takže o Bářině cestě tímto kláním nemám potuchy. Nicméně obavy z „popiny“ a komerce berou za své hned s první skladbou Sílu mi nech, která začíná ostrým kytarovým riffem, po němž následuje zvolnění a nástup zpěvu – zpočátku klidného, ale v refrénu nečekaně ostrého. Bára zpívat umí, o tom není sporu, s hlasem si hraje a v pohodě střídá mazlivé polohy, hlubší zpěv i „vyřvané“ refrény, ve kterých připomíná Martu Jandovou nebo Sandru Nasic.

Hudba na Magistrále, vydavatelem označená jako cross-over, nabízí porci svižného moderního kytarového rocku s trochou post grunge, dotyky art rocku a snad i punku. Nejjistěji kapela působí právě v rychlých skladbách, hlavně v Taxme tady, vypalovačce s chytlavým refrénem, nebo v Bylo nebylo, zpočátku křehké, posléze svižnější písničce s dalším do podvědomí se zakusujícím refrénem a zajímavými kytarovými vyhrávkami. Jistě, některé kousky jsou z lehce lacinějšího kraje, třeba Nevěrná mi přijde zbytečně jednoduchá, ale tak trochu se na jejím vyznění podepisuje nepříliš podařený text. Zvláštní atmosférou je nasáklá šestka Podzimní dítě, melancholické pasáže hlasem o něco vyšším než je u Báry obvyklé, s kytarami o mnoho umírněnějšími, než je běžné u jejího Bandu. Balada Spřízněná zem s jemným vybrnkáváním a procítěným zpěvem disponuje dvěma trumfy – kytarovým sólíčkem a rozumnou stopáží (být o minutu delší, začala by nudit, takhle funguje výborně). Závěr patří dvěma anglicky nazpívaným kompozicím, přičemž Audio Message pokračuje v duchu česky zpívaných kusů a závěrečná My Ocean připomene třeba Evanescence a jejich letitý „klavírní“ hit – nutno podotknout, že tahle křehká skladbička postupně graduje a je důstojnou tečkou vcelku zdařilého kompletu.

Pohled na Báru „skrz prsty“ (kvůli její minulosti) opravdu není na místě, narozdíl od spousty undergroundových zpěvaček zpívá suverénně a do muziky, která neurazí většinu rockových posluchačů.