Už jste nějakého fanouška švédských MESHUGGAH slyšeli vyřknout, že ho naživo tato pětičlenná skvadra zklamala? Osobně se mi to nikdy nepřihodilo a ti, kteří krkolomné hudbě seveřanů podlehli, vždy odcházejí z koncertů nadšení. Dosud jsem měl možnost MESHUGGAH vidět dvakrát na Brutal Assaultu, což byla pokaždé famózní zkušenost, nicméně na vystoupení v klubu/hale jsem stále čekal. Když došlo ke spojení MESHUGGAH & Forum Karlín, bylo o návštěvě jasno, neboť tato kombinace slibovala nadpozemský zážitek.
Večer to byl ze žánrového hlediska poměrně rozmanitý, neboť se k headlinerům připojili jejich krajané THE HALO EFFECT se svým melodickým death metalem a Němci MANTAR, kteří se prezentují jakýmsi načernalým sludgem. Po příchodu na místo na avizovanou sedmou hodinu večerní bylo v hale solidně zaplněno, nicméně vyprodaný koncert se tentokrát nekonal.
Na úvodní čtyřicetiminutovku s dvojicí MANTAR jsem se bez problémů posunul někam před zvukaře. Duo Erinc & Hanno, namířené na scéně proti sobě, se ze všech sil snažilo o rozproudění davu a jeho počínání splňovalo parametry z hlediska vynaložené energie. Nicméně nechci Němce podceňovat, ale na tak velkou stage to úplně není. Někde v klubu s osobním kontaktem s publikem by to asi sílu mělo, takhle to byla celkem fajn poslechovka, ale nic, z čeho by si člověk urval čelist. Ale třeba taková „Age of the Absurd“ fungovala, to zase jo. MANTAR udělali v Praze průřez takřka všemi studiovkami, na rozjezd v cajku, ale vzpomínat na ně roky nebudu.
THE HALO EFFECT jsou vlastně taková superkapela gothenburského metalu. Za mikrofonem je všem známý blonďák Mikael Stanne z DARK TRANQUILLITY, naživo s kapelou jedou kytaristé Patrik Jensen (THE HAUNTED, WITCHERY) a Niclas Engelin (ex-IN FLAMES), basu obsluhuje (nečekaně) dlouhodobý člen IN FLAMES Peter Iwers a na bicí s THE HALO EFFECT jede namísto dalšího dřívějšího člena „PLAMENŮ“ Daniela Svenssona jistý Anton Roos. Samozřejmě škoda, že se skupinou na tour nevyrazil kytarista Jesper Strömblad, ikona švédského metalu.
Přiznávám rovnou, s melodic deathem je to u mě těžké, nikdy jsem nebyl velkým fanouškem tohoto žánru, vždy mi to přišlo až na výjimky přeslazené, příliš mírumilovné... Staří AT THE GATES, DARK TRANQUILLITY fajn, samozřejmě CARCASS - „Heartwork“, ale nepřijde mi, že by někdy od přelomu tisíciletí měl ten žánr co nabídnout. THE HALO EFFECT vznikli vzhledem k personálnímu obsazení s velkou pompou, debut „Days of the Lost“ není špatný, ale zase nic, co by mě nějak rozsekalo. A naživo se potvrdilo, že tudy moje cesta nevede... ono to není špatné, borci samozřejmě umí hrát, ale je to prostě takové vyčichlé. Navíc Mikaelův vokál zněl hodně divně, nevím, co přesně na něm měl za efekt, ale bylo to jakoby „pod dekou“. Kytary také úplně neřezaly, když už se objevil nějaký rázněji znějící riff, THE HALO EFFECT ho následně degradovali nějakou primitivní vybrnkávkou. Vlastně nejvíc mě bavila singlovka „Become Surrender“ z chystané druhé desky, tak třeba mě novinka zaujme víc než prvotina, z níž se jinak kompletně skládal pražský setlist. Odezvu měli THE HALO EFFECT víc než slušnou, mě tohle prostě míjí.
Až s rozjezdem matematiků MESHUGGAH se karlínské Forum skutečně výrazně zaplnilo. Dav pročísnul nejdřív George Michael linoucí se z reproduktoů, aby následně na stage nastoupila pětice zabijáků, z nichž strunná sekce a zpěvák Jens Kidman měli zprvu za sebou červené siluety na plachtách, což bylo v kombinaci se zpočátku skromným osvětlením působivé. Začátek patřil „Broken Cog“ z dosud čerstvé desky „Immutable“, pak hned MESHUGGAH zabrousili do minulosti skrze „Rational Gaze“ a „Perpetual Black Second“. Kytary byly pořádně nadupané, bohužel po celý set zůstal dosti v pozadí Tomas Haake za bicími, v rychlejších pasážích si musel jeho party člověk trochu domýšlet. Kidman se svým nepříliš variabilním vokálním projevem byl tentokrát více než na Brutalu zapuštěný do strunné vozby, což bylo ku prospěchu věci. Vytáhnout trochu Haakeho, tak to bylo zvukově dokonalé a pořádně nahlas.
Po úvodní části technici z pódia odnesli bannery se siluetami a prostor dostalo výrazně více světel, tak jak jsme na to u MESHUGGAH zvyklí. U nich hraje světelná show skutečně velkou roli, jedná se vždy o zážitek nejen hudební, ale i vizuální. Po novější trojici „Kaleidoscope“, „God He Sees in Mirrors“ a „Born in Dissonance“ dostaly prostor méně aktuální věci. Došlo na povinný dvojblok „In Death – Is Death“ a „In Death – Is Life“, aby následně pětice zabrousila ještě více do historie skrze kurevsky groovy věc „Humiliative“ z třicet let starého EP „None“. V Jaroměři na tuhle věc nedošlo, překvapení tedy velmi příjemné. Úvodní desatero MESHUGGAH uzavřeli další rychtou „Future Breed Machine“, po níž následovalo povinné vyvolávání k dalším dvěma zářezům. Oproti Brutalu se tentokrát fanoušci dočkali hitovky „Bleed“, v níž byla absence hlasitějších bicích asi nejcitelnější, a finále patřilo „Demiurge“ z „Koloss“.
MESHUGGAH tedy splnili očekávání v tom smyslu, že z jejich koncertů se s pocitem zklamání neodchází. Zvukově to bylo loni na Brutalu o něco lepší, ale pořád výborné. Navíc i když jsou borci na pódiu spíše statičtí, energie z nich prýští na sto honů. Uvítal bych třeba více zářezů z mé milované „obZen“, ale setlist byl vyvážený i tak velmi dobře, délka necelých 90 minut akorát, není nač si stěžovat. Je fajn vidět průkopníky žánru i po 37 letech v takové formě. Drží krok s dobou, ale zároveň jsou věrni svému původu.
